Areál bývalých Baťových závodů ve Zlíně FOTO: Silvie Lečíková / Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně / se souhlasem
FOTO: Silvie Lečíková / Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně / se souhlasem
CESTOVÁNÍ / Dneska už se svými 15 nadzemními patry a 77 metry výšky nijak nevyčnívá, ale v roce 1936, kdy se začal stavět, šlo téměř o evropský unikát. Jedinečný byl i co se týká technologických vychytávek. Řeč je o takzvaném Baťovu mrakodrapu ve Zlíně, který lze po rekonstrukci znovu navštívit i s průvodcem. Zlatým hřebem prohlídky je terasa, ze které budete mít baťovské impérium jako na dlani.
V roce 1936 se firma rozhodla, že dva tisíce svých úředníků, kteří byli ve zlínském areálu zatím rozptýleni v několika budovách, soustředí na jedno místo. Architekt Vladimír Karfík přišel s návrhem na funkcionalistický mrakodrap a Jan Antonín Baťa (1898–1965), který tehdy závodům po tragické smrti bratra Tomáše šéfoval, byl okamžitě pro. „V květnu téhož roku požádali o vydání stavebního povolení a na podzim se začalo s výkopovými pracemi,“ říká průvodkyně Hana Kolínská.
Kanceláře jako open space
Téměř přesně za rok byla dokončena hrubá stavba – železobetonové pilíře s lehce eliptickým průřezem, aby unesly obrovské zatížení, a stropy. Příček ve správní budově moc nebylo, úředníci pracovali v kancelářích, kterým se dneska říká open space. V jedné jich sedělo na dvě stě. Koncem roku 1937 už byl objekt vyzděn cihlami, obložen cihelným páskem a byla v něm instalována dvouplášťová okna.
V následujících dvou letech se do mrakodrapu dodávalo technické vybavení. „Patřily k němu například čtyři výtahy s obsluhou pro zaměstnance, které se dostavily nejpozději půl minuty od přivolání. Nadstandardem byl nákladní výtah, fontánky s pitnou vodou, toalety s tekoucí teplou a studenou vodou, telefonní ústředna, centrální svoz použitého papíru, potrubní pošta a na každém patře – v té době unikátní – klimatizace,“ vypráví Hana Kolínská.
Strojovna klimatizační jednotky je dosud vystavena poblíž vstupu do památkově chráněné budovy, která v rámci areálu dostala číslo 21. Bez tohoto vybavení by se objekt neobešel, protože okna se dala otevírat jen velmi omezeně, mimo jiné z protipožárních důvodů. „Vzduch se ochlazoval průchodem přes trubky se studenou vodou. V zimě se podobným způsobem dalo topit,“ vysvětluje průvodkyně. Na nastavení klimatizace (množství a teplotě vzduchu) se úředníci museli dohodnout, protože se podíleli na nákladech na provoz patra.
„Traduje se, že stoly baťovských úředníků neměly zásuvky, protože zaměstnanci byli povinni každodenní agendu vyřídit ještě týž den,“ vypráví Hana Kolínská. Pokud měli separátní jednání, postavila se v kanceláři, která zaujímala většinu patra, mobilní zástěna. Baťovi úředníci byli považováni za zlínskou smetánku, ale dosáhnout vyšší pozice nebylo nic jednoduchého. Od nástupu k firmě to mohlo trvat zhruba deset let.
V jednadvaceti měly na dům
Úředník musel rozumět problematice, o které rozhodoval, to znamená, že musel znát i výrobní provozy. Do Baťovy školy práce se nastupovalo ve čtrnácti letech. Při prohlídce mrakodrapu se dozvíte, jaký dril vzdělávání a práce u Bati obnášely, ale také to, jaké měla služba pro absolventy výhody. Například děvčata byla žádanými nevěstami, protože se ve škole naučila nejen pracovat, ale také starat o domácnost a děti, hospodařit, šetřit, a k tomu spořila po dobu studia s 10% úrokem. Často tak měla už v jednadvaceti letech našetřeno na vlastní dům.
Na vyhlídkovou terasu do 16. patra se svezete výtahovou kanceláří Jana Antonína Bati, která byla uvedena do provozu na začátku druhé světové války. Dodnes je prostor o rozměrech asi 6 krát 6 metrů vybaven psacím stolem, telefony a nástěnnou mapou světa, na zemi leží původní gumový koberec, baťovský zlínolit. „Komunisti vymysleli historku, že výtah Baťa postavil, aby mohl ze zálohy kontrolovat zaměstnance. Vzhledem ke značné rozloze kanceláří to ale nebylo možné,“ říká průvodkyně.
Výtah měl nejspíš sloužit k urychlení komunikace se šéfy jednotlivých oddělení na různých patrech. Stále se vedou dohady, jestli v něm Jan Antonín Baťa vůbec někdy jel. Přibližně ve stejné době, kdy byla jeho pojízdná kancelář zkolaudována, totiž emigroval.
Školy, filmový ateliér i lesní hřbitov
Z terasy se otevírají výhledy na někdejší baťovské impérium. Několik objektů bylo poškozeno nebo zcela zničeno při spojeneckém náletu v listopadu 1944, ale mrakodrap jako zázrakem přežil víceméně bez úhony. Ovšem i z ostatní výstavby toho v okolí zbylo hodně, takže je na co se dívat. Například na cihlové domky, kterých mezi léty 1918 až 1942 vzniklo ve Zlíně a Otrokovicích na tři tisíce. Byt v domku si mohl pronajmout pouze ženatý zaměstnanec.
Funkcionalistický hotel z roku 1932 nesl mnoho desítek let název Moskva. Přejmenován na Zlín byl v roce 2022, krátce po útoku Ruska na Ukrajinu. Ve 30. letech minulého století pod názvem Společenský dům patřil k nejmodernějším hotelům v celé Evropě, a to už tím, že každý pokoj měl své vlastní sociální zařízení. Nedaleko se nachází objekt Velkého kina ze stejného roku, které bylo určeno nejméně pro 2 200 diváků.
„Během dvouhodinové polední pauzy měli baťovci do kina vstup zdarma, ale odpoledne už se muselo platit,“ vypráví průvodkyně. Za kinem jsou vidět někdejší internáty pro dívky a chlapce. V době největšího rozmachu v nich najednou bydlelo až 10 tisíc lidí. Kromě učňů také pomocní dělníci. Doposud stojí také objekt původního sídla baťovské alternativy vysoké školy. Její absolventi měli být manažery na prestižních postech v zahraničí.
„Kromě běžných předmětů se věnovali výuce řízení automobilu, jízdy na koni, společenské konverzace, vybraného stolování, hry bridže, kriketu a golfu, aby ve světě důstojně reprezentovali.“ Na kopci Kudlov leží filmové ateliéry otevřené v polovině 30. let pro výrobu baťovských reklam. Nedaleko odtud se nachází dodnes využívaný lesní hřbitov založený Tomášem Baťou. Ironií osudu tu po letecké nehodě v roce 1932 jako jedny z prvních spočinuly právě jeho ostatky.
Ze severní části terasy je nad hlavami vidět kolejnice, která obchází celý objekt. Jezdil na ní zavěšený vozíček používaný při umývání oken, tzv. „kočka“. „Uměl to nahoru a dolů, doleva a doprava a při správném mačkání čudlíků i diagonálně.“ Zároveň je odtud výhled na areál bývalých závodů s očíslovanými objekty. Na střeše jednoho z nich je na ukázku ponechán dopravník, kterým putovaly boty v různé fázi výroby z jednoho pracoviště na druhé.
„Materiál jezdil ze střechy na střechu a jeho doprava tak nezatěžovala pozemní komunikace. Dole jezdili dělníci na kolech značky Baťa nebo v otevřených vagónech, které kyvadlově křižovaly areál dlouhý půldruhého kilometru.“
K vidění je toho podstatně víc. Prohlídky si lze od tohoto víkendu rezervovat v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
