Beatrice Radosa je známá jako blogerka a přední antiislámská aktivistka. V rozhovoru pro Svobodné fórum mluví o své konverzi k islámu a odvratu od něj, zda existuje liberální islám a jestli je vůbec možný, jak vidí problém uprchlíků a jaké je dnes její vidění světa.

Jak se mladá česká žena vlastně dostane k islámu, to bylo přes chlapce, jak to u nás bývá obvyklé?

Ano dalo by se to tak říct, ale já jsem to moc neřešila. Když jsem měla nějakého muslimského chlapce, islám jsem vůbec neznala. Měla jsem jenom povrchní znalosti ze školy, že mají Alláha a Korán a muezzin zpívá z minaretu, takže má imprese byla spíš taková vnitřní. Musím říct, že nebyla úplně pozitivní. Znala jsem islám z cestování a považovala jsem to prostě za jejich zvyklosti. Říkala jsem si, ať je klidně mají a nesnažila jsem se jít do hloubky. Cítila jsem ale, že je tam něco, s čím se zaplést nechci, zvlášť když se někdo začal ohledně islámu nějak projevovat, tak to jsem hned vylítla. Islám jsem začala studovat, až když jsem konvertovala.

Jak to s tou konverzí vlastně bylo?

Já jsem byla hodně sluníčková, to je takový pojem… no ale nevím, jak bych to lépe řekla. Říkala jsem si, jak jsem hrozně chytrá a tolerantní, taková teenegerská intelektuálka po hospodách a kavárnách a brala jsem to jako jedno z náboženství a jenom jednu z cest k Bohu. Tak, že na každém náboženství je něco špatného, ale také dobrého.

Předtím tam nikdy žádná náboženská zápletka nebyla?

Ne, já pocházím z ultraateistické rodiny, takže tam se žádné náboženství nevedlo. Žila jsem si v poloesoterických představách a náboženství jsem neřešila. Když jsem začala poznávat islám – a to bylo až po konverzi – teprve potom začala nějaká edukace ze strany muslimské komunity. Myslela jsem si, že nejdůležitější je víra v Boha a to ostatní že přijde samo. Komunita mě přijímala mezi sebe. Byla jsem mezi bratry a sestrami. Potom samozřejmě začaly nároky a musela jsem studovat, co mám dělat. Říkala jsem si, že když už jsem konvertovala, tak to přece nebudu flákat. Chtěla jsem být pořádná muslimka. Ano, konvertovala jsem kvůli manželství. My jsme to tak hrozně narychlo spíchli, ani vlastně nevím, proč. Byla jsem mladá a byla jsem sama, protože jsem odešla z domova. S čím se tak může potýkat teenager? Najednou na mě přišla potřeba být hodná holka a zakořenit se a mít rodinu a žít spořádaný život. Do toho se přimíchal otec mého syna, hned jsme se vzali a já jsem záhy otěhotněla. Teprve když jsem byla těhotná, tak jsem začala vnímat, že to asi není ideální partnerství. Protože počínaje třeba společnými zájmy až po neschopnost mít nějakou hlubší společnou debatu to byly dva rozdílné světy, kde toho nebylo moc společného. Začala jsem si taky myslet, že je partner takový trochu hloupější, což není dobré. Nikdo by si o svém partnerovi neměl tohle myslet. Měl by tam být aspoň nějaký respekt.

Tak to bylo rozhodnutí všechno vydržet za každou cenu?

Protože jsem si to celé vymyslela, tak jsem tu rodinu chtěla udržet.

O jakém čase vlastně mluvíme?

Bylo to pár měsíců. Během čtyř měsíců jsme byli oddaní, já pak byla těhotná a zhruba po pár dalších měsících jsem to začala vnímat. Islám dává velký důraz na rodinu a to jsem chtěla. V islámu je také povinný respekt k manželovi. Nemohla jsem tedy vpustit do svých myšlenek, se ho až tolik nerespektuji. Také jsem se bála, že bych začala dělat nějaké blbosti. V islámu je obraz ženy jako Marie, poslušné a zahalené, která se pouze stará o dítě a o manžela a nic jiného nedělá. Hned jsem se zahalila i když jsem o islámu nic nevěděla.

Byl to odvrat od zlého světa?

Když se na to podívám zpětně, tak jsem před konverzí nedělala žádné hrozné věci. Nebyla jsem v žádných drogových doupatech, na to jsem měla vždycky docela velký pud sebezáchovy a měla se až příliš ráda. Byl to spíš takový vnitřní pocit. Cítila jsem se provinile. Nebyla jsem ideální teenager, žádný extra studijní typ a ve škole jsem se moc neukázala, měla jsem nějaké ty románky. Myslela jsem, že mě islám zkrotí a budu konečně hodná holka.

K té dekonverzi došlo jak rychle?

Já jsem měla štěstí, že to šlo docela rychle. Dneska si říkám, jak to, že ti, kteří v tom stále ještě jsou, všechny ty problémy svého náboženství nevidí. A někteří z nich tam byli třeba pět nebo deset let. Musím se hlídat, abych pro to měla větší pochopení a chápat, že některým lidem to trvá déle. Ty pochybnosti se probouzely poměrně brzy. Snažila jsem se to omlouvat falešnými frázemi, že islám je mír a že je hodný islám a zlý islám. Tak to vysvětluje každý muslim. Je tam víc takových vět, třeba že žena vládne v domě. Že to je malý byt, který nemůže bez povolení opustit, to je druhá věc.

Tam byl nějaký zákaz bez povolení opustit byt?

Já jsem samozřejmě směla. Nebyla jsem případ žádné týrané ženy. Měli jsme někdy doma rodinné rodeo, ale takové normální. V tom jsem měla štěstí. Ty nejzákladnější pochybnosti byly, že když jsem byla v komunitě a prožívala „přátelství mezi sestrami“. Ta nebývají příliš upřímná a hluboká, protože to ani nejde. Stejně to je souboj o to, kdo bude lepší muslimka. Nefunguje ani to, co normální ženské dělají, že se sejdou a povídají si v rodině a co manžel. Kdyby se tam člověk víc otevřel, tak vlastně už tím činí hřích. I kdyby to byla pravda, tak nemůžeš špatně mluvit o svém manželovi. Když přece jenom nějaká přátelství nastanou, protože člověk není robot, tak vidím, jak to vypadá jinde. To, co je za závojem šťastné muslimské rodinky.

Tak proto jsou závoje, aby nebylo nic vidět? A co tam tedy je?

Já jsem to dost viděla i z té druhé strany, protože jsem se už předtím mezi muslimy pohybovala a pak jsem zjistila, že zrovna tento týpek, který prodává drogy, je manžel tady té muslimky, která chce být nejlepší muslimka roku. Je týden zavřená doma a čeká, až on se objeví a já jsem si v duchu říkala, kdyby ona věděla, co on ten týden někde provádí. To není tak, že by se někde jenom zapomněl. To jsem ovšem nemohla říct, protože bych jí ranila. Ani jsem nesměla dát najevo, co vím, protože svojí minulost jsem musela zapřít.

To byly české muslimky?

Ano, to byly české muslimky a ty jsou samozřejmě ještě víc echt než jiné holky. Měly pocit, že v tom krátkém čase, kdy se muž objeví doma, s ním musí rychle uplést dítě a tak si ho udrží. Výsledkem bylo, že ty holky se čtyřmi dětmi potom žily za pár stovek na týden, ale tvářily se, jak mají perfektní rodinné hodnoty. Pomoci jim nebylo, protože si stejně myslely, že vina je na jejich straně, neboť ony mají držet rodinu pohromadě a musí být trpělivé a Alláh je jednou odmění. Ale čím je odmění? Zatímco její manžel bude mít 72 panen v nebi, ona bude zase jenom s tím svým zas… manželem, protože se hrozně obětovala za celého života.

To bylo to hlavní, pokud je o islám?

To druhé, co jsem naprosto nemohla tolerovat, bylo naprosto veřejné nabádání proti hostitelské společnosti. Já jsem měla naštěstí vždycky tak dobré přátele, kteří, i když jsem byla zahalená, tak se snažili naše vztahy udržet. Nebo jsem možná nebyla ještě tak pomatená a normálně se s nimi stýkala, takže jsem ve výsledku byla pro ně pořád Bea. Nenávist vůči hostitelské zemi je silně zakořeněná. Ty holky se k islámu dostaly z nějakých komplexů a hodně jim to pomáhalo. To, co bylo předtím, považovaly za ďábelské a byly rády, že se dostaly na dobrou cestu. Třeba i problémy se svými rodiči si vysvětlovaly tímto způsobem, protože oni jsou ti zlí.

To se dokázaly od společnosti úplně odříznout? Přece jen to byly Češky?

Třeba říkaly: „Ale vždyť já se koukám na Švejka,“ ale nechápaly, že o to vůbec nejde, že tam jde o ten samotný základ, o to, jak společnost funguje.

Ta naprostá nenávist, to je plošná zkušenost?

Ano, ale to je úplně přirozené, je to základ islámu, protože kdyby to ostatní bylo dobře, tak tím padá smysl, proč být muslimem. Základem islámu je, že to je poslední dokonalá a neměnná pravda a to odůvodnění, proč je třeba křesťanství špatné, je v tom, že ti ostatní náboženství zfalšovali, překroutili a nemají to původní. Proto lidi nechápou, proč je ta reforma hrozně těžká, protože smysl islámu je v tom, že je dokonalý a nesmí se změnit, protože to by byl hřích. To už by člověk mohl být křesťanem a čímkoliv jiným. Muslim nevěří, že by mohlo být víc cest.

Beatrice napsala na svém blogu na iDnesu, že se mají podpořit liberální muslimové. Existuje něco takového jako liberální muslim? Momentální spolubojovníci totiž často tvrdí, že něco takového je nemožné.

Řekněme liberální člověk, znám muslimy, kteří jsou liberálního smýšlení. Druhá věc je, že liberální islám je blbost, protože je to hřích. Liberální muslim je muslim neustále konající hřích. Také jsem tím prošla, když jsem hrozně chtěla reformovat islám. Byly to úplně paradoxní situace, kdy jsem se hádala se všemi stranami, ale konala jsem hřích. Byla jsem vyvrhel, protože jsem podporovala inovace v islámu a pak došlo i mně, že jestli chci něco dělat, tak musím jít ven. Nemohla jsem vyčítat muslimovi, že mi říká, že já dělám něco proti islámu. Došla mi blbost mého smýšlení. Vždyť muslim má právo dělat to, co jako muslim má dělat a já se nemohu stavět na větší úroveň než Alláh.

Věřím, že liberální muslimové, spíše liberální lidé, jsou, tak proč je nepodpořit? Islám nemůže být liberální, ale lidé mohou být liberální. Ve výsledku sílu toho náboženství tvoří jeho stoupenci a množství. Je důležité, aby liberální muslimové začali konstruktivně přemýšlet. Největší úraz vidím v tom, že jsou zaseklí v kruhu. Cítí, že je něco špatně, ale stejně tam mají bloky. Jsem muslim, nelíbí se mi spousta věcí, ale musím to nějak zaonačit, abych mohl být pořád muslimem. Budou hledat různé nesmyslné argumentace a vybírat jeden pozitivní verš za druhým a přitom sami vědí jak se vykládá. Že na tu samou věc jsou další verše, které jsou úplně v protikladu. Normální člověk z venku, netuší, že islám funguje podle toho, že platí ten verš, který je novější. Na začátku samozřejmě jsou nějaké mírumilovné verše, z doby, kdy ještě měl Mohamed manželku Chadídžu a chodil si meditovat do jeskyně. Když Chadídža zemřela, tak už mu úplně „šíblo“ a došlo na rozšiřování náboženské ideologie. Takže některé verše povolují pití vína a přitom všichni víme, že v islámu se alkohol pít nesmí. Ani v tom nevidí rozpor. Já jsem to taky dělala a hledala jsem, co kde máme hezké. Musí to být hrozná schizofrenie narodit se jako muslim a pak zjistit,  že něco nefunguje.

Byl čas o tom doma mluvit s manželem?

Ano. On je zrovna liberální muslim. Taky teď musí svým lidem vysvětlovat, co jeho bývalá provádí.  Ty debaty nevedly k ničemu, také to končilo v kruhu. Tvrdil, že to ti dnešní muslimové překroutili. Nemůže uvěřit tomu, že by islám byl zlý a Mohamed zlý, prostě věří tomu, že celý islám byl zneužit. Já mu to nemohu vyčítat, pro mě to bylo daleko jednodušší, protože jsem se k této víře dostala jen na chviličku. Ve svém kulturním okruhu neměl manžel žádné kritické myšlení. Přitom to není žádný nevzdělaný člověk, je z Alžírska, studoval v Rusku, není to žádný analfabet, má vysokou školu. V jeho rodině jsou doktoři. Oni ovšem vůbec nejsou zvyklí, že nějaká knížka nemusí být pro učení, ale třeba jenom pro rekreaci a představivost. Divili se, když mě viděli s knížkou, ptali se, jestli se učím a nechápali, že je to pro zábavu. Jejich jediné knížky, které za život přečtou, jsou Korán, hadísy a učebnice do školy. Oni vůbec nechápou, že třeba knížka může být hezká sama o sobě. Měli v domě velikou knihovnu, ještě pozůstatek z dob francouzské nadvlády, ale nikdy nikdo knihu nevzal a neotevřel.

Je to nepřizpůsobení se Evropě dáno tím, že žijí v sevřené komunitě? Co když bude několik set tisíc lidí rozprášených po Německu a Francii a nebudou držet komunitu, nakazí se naším duchem?

Oni musí držet komunitu, to nemá nic společného s islámem, to jim nikdo nemůže vzít, protože by byli frustrovaní. To jim ani nemůžeme udělat, pro ně je to normální, stejně jako naši cikáni potřebuji jít do parku se všemi sousedy a děti tam křičí a chtějí být všichni se všemi. To je vlastně paradox. Pořád se o něco hádáme a mnoho lidí tady neřeší, že nějaká ideologie je špatná, ale vadí jim, kdo sedí v parku a dělá tam bordel a zpívá a děti okolo běhají a je to prý strašné. To mně osobně vůbec nevadí, protože nikdo nikomu nic nedělá. Já mám taky ráda táboráky a jsem taková komunitní, spíše bych na ně koukala a trochu záviděla a přemýšlela, jestli by mě vzali mezi sebe. Tohle naši společnost nijak neohrožuje, prostě půjdeme a uklidíme a řekneme jim, ať tam příště nedělají tolik nepořádku. Tohle by byl čistý multikulturalismus, kdy si lidé neškodí.

Ale ti lidé už sem přišli a je jich hodně a musíme to nějakým způsobem vyřešit a to asi nevyřešíme tím, že je budeme chtít topit nebo střílet

Jenomže ti lidé, kteří sem přicházejí, nevypadají jako uprchlíci z válečné zóny, nepřipomínají zbídačeného prchajícího Žida. Takoví lidé v tom konfliktu jsou, ale nemají šanci se sem dostat. A to je to, co mě hrozně trápí, protože všichni víme, že tam jsou lidé v těžké situaci a mělo by se jim pomoci, ale my pomáháme těm lidem, kteří mají dost fyzické síly a peněz se dostat až sem. Nechci jim vyčítat, že jdou za lepším. To je normální motivace. Když sem můžou dojít, tak proč by sem nešli. Máme ale snad normální imigrační politiku, máme hranice. Co by oni dělali, kdybychom porušovali jejich vlastní zákony a bez víz vstupovali na jejich území? Neumím si představit, že bych se třeba do Indie propašovala bez víza. Nepřišli, aby tady spali na karimatce ve stanu, ale přišli za bytem a autem do Německa. Organizuje někdo třeba nějaké autobusy, abychom sem ty lidi z táborů kolem Islámského státu dostali aspoň na zotavenou na nějakou dobu? Kdo řeší sexuální otrokyně, které se všemi těmi dětmi utekly ven? Ty jsou pořád tam, nikdo je neřeší. Pro ty bych byla ochotná ihned zařídit přepravu, byli by vděční i za to, že by měli dvakrát za den teplé jídlo a oblečení a cítili by se v bezpečí. Nepřijde mi, že je nemožné hlídat a uzavřít hranice.

Potom se Evropská unie rozpadá, protože vnitřní hranice jsou jako průchodná membrána. Tam by snad žádný z těch vnitřních států neměl problém poslat svoje lidi a podílet se na tom.

Na blogu na iDnes čtu: jogínka, feministka, čarodějka a tantrička. To asi nějak souvisí s těmi zájmy, které jste měla vždycky. Jaký je z tohoto pohledu svět, co vlastně funguje?

Sklon si svět nějak vysvětlit duchovně a filozoficky jsem měla vždycky. Měla jsem své oblíbené kostely, kam jsem chodila. Neměla jsem žádnou nenávist, že bych viděla kostel a hned se mi udělalo nevolno, mohla jsem si tam sednout a neměla jsem potřebu hledat kněze, nikdo mě ani nevyhazoval. Mám o světě celkem jednoduché představy. Pokud jde o Boha – a každý si to můžeme nazvat nějak jinak – někdo Bohem, někdo třeba nějakým zdrojem nebo počátkem nebo energií. Kdokoli má aspoň nějakou trochu abstraktnější představu Boha, tak jsem schopná ji s ním sdílet.

To slovo „funguje“ je docela důležité. Víme, jak funguje lidská mysl a jsou na to už dnes celé obory, třeba v marketingu, víme jak ovlivnit člověka a myslím si, že celé čarodějnictví funguje takto. Lidé lehce podléhají něčemu negativnímu – nebo třeba i něčemu pozitivnímu. Může si vybrat. Nejsem žádný bláznivý esoterik, věřím, že ve světě existuje rovnováha. Když někde něco ubereme, tak jinde se to zase objeví. Existují nějaká pravidla, můžeme jim říkat i přírodní zákony. Mám naopak velký obdiv ke všem vědcům, k lidem, co objevují svět a tak objevují i Boha a jak svět funguje. A to já ráda poznávám.

To asi také souvisí s tantrou, o které se obecně ví málo…

U nás se o tantře hovoří hlavně v souvislosti s lidskou sexualitou, ale to je pouze část. V Indii je to vlastně takové tradiční čarodějnictví.

Je tady na Západě je sex poněkud zpackaný a povrchní?

Myslím, že je to i dost kulturně dané. Máme tady opačný problém, že se sex znecitlivuje. Dnes  akceptujeme všechny možné veletrhy sexu. Na tom jistě nemusí být nic špatného, ale už se méně řeší, že naše sexualita má daleko hlubší kořeny a nesouvisí jenom s tím, co je vizuální. Možná bychom mohli jít trochu více do hloubky. Sex je docela velké emoce a může souviset s daleko hlubšími věcmi, jako jsou třeba sexuální traumata. I takové věci, jako je třeba výběr partnerů, mohou souviset s našimi zážitky z dětství. I to malé miminko má potřebu splynutí a bezpečí. Věřím, že i pornoherec, když se vrátí domů, tak potřebuje cítit bezpečí a teplo a že ho někdo přijímá. Jako to potřebuje každý.