Šikanovaná ujgurská rodina FOTO: Sinopsis
FOTO: Sinopsis
Zpravodajství
28. 6. 2019
Žena a čtyři děti (5, 10, 12 a 17 let) ujgurského emigranta žijícího v Belgii se koncem května letošního roku pokoušely žádat o belgický azyl, aby rodina mohla žít znovu pohromadě a beze strachu z policejní šikany nebo rovnou koncentračního tábora. Belgická ambasáda, přestože opakovaně dostala informace o hrozícím nebezpečí, však rodině nevyšla vstříc, a nakonec ji za vzniklé krizové situace vydala čínské policii.
O případu podrobně informovala Vanessa Frangville, která působí jako ředitelka sekce čínských studií na Université libre de Bruxelles a dlouhodobě se angažuje v ochraně lidských práv v Sin-ťiangu, a Rune Steenberg, který se Ujgury zabývá na Kodaňské univerzitě.
Situace Ujgurů v ČLR, kde jich čínské úřady odhadem 1,5 milionu drží v převýchovných koncentračních táborech, je nyní již všeobecně známá. Opakovaně se jí zabývaly i mezinárodní organizace včetně OSN. I proto Ablimit Tursun, Ujgur z Ürümči, který v roce 2017 vycestoval za obchodem do Turecka, získal o rok později azyl v Belgii – poté, co jeho bratr skončil v převýchovném táboře. Nyní zde má dobrou práci ve velké belgické firmě a byl by rád, kdyby do Evropy mohl dostat i svou ženu a čtyři děti. Někteří členové jeho rodiny již zmizeli v čínských táborech a kdokoli, kdo má příbuzné v zahraničí, je vystaven velkému riziku. Bývalo by proto bylo namístě pokusit se vše zprocesovat co nejrychleji, a také s co největší mírou utajení.
Divoši určení k asimilaci
Ujguři se totiž v posledních desetiletích ocitli po boku Tibeťanů, kteří jsou už od tibetského povstání v 50. letech dvacátého století v ČLR nahlíženi jako „divoká“, „odbojná“ a „nepoddajná“ „menšina“. A takové „nepoddajné menšiny“ nemají v ČLR právo vyznávat vlastní náboženství, které je důležitou součástí jejich identity, není pro ně snadné získat pas a vycestovat do zahraničí, a nemohou dokonce ani volně cestovat v rámci ČLR. I samotná cesta z Ürümči do Pekingu je tak pro ujgurskou rodinu značně riskantní:
Ujguři se totiž v posledních desetiletích ocitli po boku Tibeťanů, kteří jsou už od tibetského povstání v 50. letech dvacátého století v ČLR nahlíženi jako „divoká“, „odbojná“ a „nepoddajná“ „menšina“. A takové „nepoddajné menšiny“ nemají v ČLR právo vyznávat vlastní náboženství, které je důležitou součástí jejich identity, není pro ně snadné získat pas a vycestovat do zahraničí, a nemohou dokonce ani volně cestovat v rámci ČLR. I samotná cesta z Ürümči do Pekingu je tak pro ujgurskou rodinu značně riskantní:
Přiletěli pozdním nočním letem, aby se vyhnuli policejním kontrolám na letišti, a jeli se ubytovat do hotelu. Protože hotely rutinně odmítají Ujgury ubytovávat a hosté ujgurské národnosti jsou okamžitě hlášeni na policii, hotel jim už předem rezervovali přátelé. I přesto však necelou hodinu po jejich příjezdu, kdy byli nuceni předložit občanské průkazy, aby se mohli v hotelu zaregistrovat, zaklepala na dveře jejich pokoje pekingská policie a začala je vyslýchat. Policisté přišli druhý den večer znovu, zastrašovali je a přesvědčovali, aby se vrátili zpět do Ürümči. Samotná žena se čtyřmi nezletilými dětmi za této situace zpanikařila. Ke klidu jí nepřidala ani informace z konzulárního oddělení belgické ambasády, že vyřízení víz (respektive dokladů potřebných k emigraci, protože nikdo z rodiny nedostal čínský pas) se může protáhnout až na tři měsíce. Příští den proto rodina odmítla opustit území ambasády ze strachu, že je čínská policie deportuje zpět do Sin-ťiangu.
Zaměstnanci ambasády se je pokoušeli přesvědčit k dobrovolnému odchodu, ale marně. Celá situace proto zhruba ve 2 hodiny v noci 29. května vygradovala k povolání čínské policie. Ta bezodkladně přijela a ženu i s dětmi zatkla. Jelikož se odmítali dobrovolně vrátit domů ze strachu, že budou posláni na převýchovu, skončili nakonec v rukou sinťiangské policie, která je deportovala zpět do Sin-ťiangu. Zatím v domácím vězení? Vanessa Frangville také uvedla, že všichni příbuzní pana Tursuna v Ürümči a Turfanu byli vyslýcháni a policie prohledala jejich domovy a zabavila elektronická zařízení. Jak informovala ujgurská pobočka Rádia Svobodná Asie, po více než dvou týdnech bez jakékoli komunikace nakonec žena v úterý 18. 6. telefonicky kontaktovala manžela v Bruselu a sdělila mu, že je i s dětmi „v bezpečí doma v Ürümči” a policie jim již vrátila telefony a elektroniku, kterou při zatčení zabavili. Z telefonátu však nebylo jasné, zda je policie v tu chvíli v domě, ani v jakém stavu se rodina nachází.
Článek ve Foreign Policy celou situaci shrnuje: Zkušenost Abuly a jejích dětí je typickým projevem útlaku, diskriminace a nesvobody, kterou musí zažívat mnozí Ujguři v Číně. Abula nemohla svobodně cestovat do Pekingu, koupit si sama letenku ze Sin-ťiangu a rezervovat si hotel. Už jen samotná přítomnost ženy ve středním věku a jejích dětí přilákala pozornost policie. Značná část viny ale padá na zaměstnance belgické ambasády, kteří i přes známá a zjevná rizika rodině nevyšli vstříc, a nakonec ji dokonce vydali čínské policii. Patrick Poon z Amnesty International postoj ambasády vyhodnotil velmi kriticky:
Belgická ambasáda ukázala extrémně špatný příklad toho, jak vlády upřednostňují ekonomické zájmy před lidskými právy. Malá země, velký tlak.
Někteří pozorovatelé v souvislosti s případem zmiňují smlouvu, kterou Belgie jako první evropská země v prosinci loňského roku podepsala s čínským internetovým gigantem Alibaba o zřízení elektronické obchodní platformy a vybudování logistické infrastruktury. Podle Vanessy Frangville vedoucí konzulárních záležitostí belgického ministerstva zahraničí Joseph Bockaert během jednání s ní a panem Tursunem v jednu chvíli prohlásil, že „Belgie je malá země a nemůže riskovat příliš velký tlak na Čínu“.
Belgické úřady nezveřejnily, kdo přesně policii v Pekingu zavolal a kdo ji vpustil na pozemek ambasády. V odpovědi na kritiku však francouzský kanál France24 již krátce po zmizení rodiny informoval o tom, že jistý belgický diplomat se měl vydat do Sin-ťiangu, aby si osobně ověřil, zda je rodina v pořádku. Výsledek jeho mise však zatím není známý.
Nejedná se přitom o první případ, kdy evropské vlády selhaly v ochraně práv pronásledovaných Ujgurů. Loni např. vydalo Německo zpět do ČLR mladého ujgurského žadatele o azyl, který poté beze stopy zmizel. Ještě nedávno Ujgury zpět do Číny deportovalo také Švédsko. Profesorka práva na Kolumbijské univerzitě v New Yorku Sarah H. Cleveland nicméně pro New York Times potvrdila, že „podle mezinárodního práva vlády nesmějí vydávat osoby do zemí, kde existují opodstatněné obavy, že budou vystaveny mučení“.
