V současné běloruské krizi zřetelně vidíme, jak významnou úlohu hrají na Bílé Rusi (čili v Republice Bělorus) právě ženy, ať už jako političky nebo občanské aktivistky. Zpětným pohledem na dějiny 20. století můžeme konstatovat, že je to vlastně běloruská tradice, neboť odvážných žen (tragického osudu) odtud pocházela celá řada. A zejména v meziválečném období byly mnohé z nich spojeny i s českým prostředím. Rozhodně by proto neměla být zapomenuta učitelka a politička Pałuta Badunova (1885–1938), která více než dva roky prožila v Praze, kde studovala a spolupracovala s běloruským exilem.
Pałuta Badunova se narodila 7. září 1885 ve vsi Navabielica u Homelu (bělorusky Homiel) v Mohilevské gubernii tehdejšího Ruského impéria v rodině statkáře. V roce 1905 absolvovala učitelský ústav ve městě Bujničy u Mohileva se zaměřením na ruský jazyk a zeměpis a až do roku 1912 působila jako učitelka v okolí Homelu. V letech 1914–1917 navštěvovala vyšší historicko-literární kursy v Sankt-Petěrburgu, kde se seznámila s mladými běloruskými intelektuály. Po únorové revoluci z roku 1917 se stala členkou ústředního výboru Běloruské socialistické společnosti a byla zvolena do petrohradského sovětu. Téhož roku začala působit v Ústřední radě běloruských organizací v Minsku a zúčastnila se i Prvního všeběloruského sjezdu.
Od února 1918 pracovala v Národním sekretariátu Běloruské lidové republiky, která byla jakousi prozatímní vládou, a věnovala se zřizování nových běloruských škol. Stala se rovněž tajemnicí Běloruské strany socialistů-revolucionářů čili eserů (1918–1925) a v listopadu 1919 byla zvolena místopředsedkyní Rady Běloruské lidové republiky. Krátce nato byla internována polskými úřady. Po obsazení Minsku Rudou armádou vyjednávala v dubnu 1920 jako zástupkyně eserů s představiteli ruských bolševiků v Moskvě. Pragmaticky tehdy akceptovala vznik Běloruské sovětské socialistické republiky, jež se měla stát prvním krokem ke skutečné státní samostatnosti.
Naopak v únoru 1921 byla v rámci perzekuce eserů uvězněna bolševiky, obviněna z protisovětské činnosti a spolupráce s Polskem. Po půl roce byla se značně podlomeným zdravím propuštěna, už koncem roku 1922 ilegálně překročila polské hranice a zamířila do tehdy polského Vilniusu. Byla však zadržena polskými orgány a hrozilo jí vydání do Sovětského svazu.
Před dalším zatčením uprchla do Československa a v letech 1923–1925 žila v Praze. Zde navštěvovala Ukrajinský pedagogický institut Mychajla Drahomanova, ale kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu své studium přerušila. Pro pražské běloruské studenty byla tato energická žena přirozenou autoritou, zároveň ale měla konflikty se zástupci běloruské emigrace a stále více trpěla psychickými problémy. Když roku 1923 vyhlásil Sovětský svaz částečnou amnestii a umožnil hromadný návrat emigrantů, Pałuta Badunova zaváhala. Vždyť bolševický režim začal prosazovat i tzv. bělorusizaci, tj. podporu běloruského jazyka a kultury.
V listopadu 1925 se proto vydala do Sovětského svazu, přičemž v Minsku spolupracovala s Ústavem běloruské kultury a podílela se dokonce na dosazování Bělorusů do stranických a státních orgánů. V roce 1930 se přestěhovala do Homelu a působila jako učitelka běloruštiny, kvůli svým nekonformním politickým názorům však byla pod dozorem tajné policie.
Paranoidní sovětský tyran J. V. Stalin záhy rozpoutal tzv. Velký teror, jehož součástí byly i represe vůči běloruským intelektuálům. A tak 3. září 1937 byla Pałuta Badunova zatčena, krutě mučena a nakonec tzv. trojkou NKVD odsouzena k deseti letům vězení v pracovním táboře čili v gulagu. Tehdy také byly zabaveny a ztraceny rukopisy jejích básní. Jenže po několika měsících strávených v internaci následoval jeden z tehdy častých bolševických „žertů“: už 25. května 1938 byl její rozsudek nečekaně změněn na trest smrti a Pałuta Badunova byla 29. listopadu 1938 v Minsku zastřelena. I nadále tak brutální sovětsko-ruské impérium likvidovalo každého, kdo se projevoval svobodomyslně a naivně uvěřil, že by tyran usazený v Kremlu mohl projevit trochu lidskosti…
