Každý alespoň poněkud svobodomyslný občan nyní sleduje běloruské události a s jistou samozřejmostí debatuje o Bělorusku. Název, občas rozvinutý v pojmenování Běloruská republika, používá oficiálně i naše ministerstvo zahraničních věcí. Jenže: jmenuje se ta země opravdu Bělorusko? Nikoliv, jde o hrubý omyl!

Proč vlastně i běloruské velvyslanectví v České republice uvádí jako správný název své země sousloví Republika Bělarus? Inu, protože Bělorusko není Rusko, nebylo jím ani v minulosti, natož v současnosti. Proč Američané a Britové začali místo Republic of Belorussia používat pojmenování Republic of Belarus? Mimo jiné proto, že používání oné druhé varianty doporučilo OSN i Radě Evropy běloruské ministerstvo zahraničí. Není v tom skryta nějaká rusofobie či rovnou protiruská mánie? Ne, to se jen posledních třicet let snaží Republika Bělarus vysvětlit světu a zejména Západu to, co z různých důvodů vytěsnil. I my jsme totiž v našem českém politickém diskursu po roce 1945/1948 pozvolna přestali z příchylnosti k sovětsko-ruskému impériu rozlišovat dva odlišné zeměpisné termíny: „Rus“ a „Rusko“.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Pojmem „Rus“ byly ve středověku označovány různé země evropsko-asijského pomezí, vždy s příslušným adjektivem, jako třeba Kyjevská Rus. Stejně tak se pro jednu část Litevského velkoknížectví a pozdějšího polsko-litevského soustátí používal název Bílá Rus (latinsky Russia Alba či Ruthenia Alba).

Označení „Ros(s)ija“ čili Rusko se objevuje až na přelomu 15. a 16. století, jako oficiální název je roku 1547 zavedl Ivan IV. Hrozný, když přijal titul cara. Roku 1721 se car Petr I. Veliký prohlásil za ruského imperátora (císaře) a stát se začal označovat jako Ruské impérium („Rossijskaja imperija“). Pojem Rusko představuje tudíž moskevsko-petrohradskou imperiální perspektivu, zatímco názvy jako Červená Rus nebo Bílá Rus odkazují ke svobodě a nezávislosti oněch zemí východní Evropy, které byly postupně ovládnuty Ruským impériem (tzv. sbírání ruských zemí). V ruské imperiálně optice, v mnohém bohužel platné dodnes, nejsou proto Ukrajinci a Bělorusové skutečnými národy, nýbrž pouze etnickými skupinami v rámci národa velkoruského.

V Ruské federaci se dnes používá termín „Rossijaně“ (Rusové), vztahující se však k Rusku („Rossija“) jako státní (a tradičně imperiální) entitě, tj. k celé jeho populaci bez ohledu na národnost a náboženství, zatímco pojem „Russkije“ (Rusové) označuje etnickou (jazykovou) skupinu. Jenže i současné kremelské elity touží po prolnutí obou kategorií, a tak byl s podporou V. V. Putina a ruské pravoslavné církve oprášen termín „russkij mir“ (ruský svět), k němuž podle ruských nacionalistů prý přirozeně náleží i Ukrajinci a Bělorusové (a dle některých šílenců všichni tzv. Slované čili také Češi, zkažení ovšem už ve středověku západní civilizací). Putinovým dekretem z roku 2007 byla dokonce ustavena Nadace „Ruský svět“ (Russian World Foundation), financovaná ze státního rozpočtu, která má v konkurenci se Západem globálně šířit tzv. ruské hodnoty. S nadsázkou můžeme říci, že se to daří, jak ukázaly ruská hybridní válka vůči Ukrajině a masivní ruská propaganda (včetně ovlivňování voleb) v Evropě i USA.

Odmítnutí pojmu „Bělorusko“, a to dokonce i autoritářem Lukašenkem, je Bělorusy a Běloruskami považováno za přihlášení se k jiné „ruské“ tradici, je součástí jejich národní emancipace a vlastně i geopolitické hygieny. Rus včetně Bílé Rusi není prostě Rusko, nepatří ani automaticky k „ruskému světu“ dirigovanému z Kremlu. Mimo jiné i o to jde současnému běloruskému demokratickému hnutí, zejména předním intelektuálům bránícím se jazykové a politické rusifikaci…

Zeměpisné označení Bílá Rus se poprvé objevuje už ve 13. století. V češtině se používalo odedávna a během 19. století se stalo opět běžným i v odborné a krásné literatuře. Ovšem také samotní Bělorusové, obklopení Poláky, Litevci a Rusy, přemítali v časech svého národního obrození o tom, jak nazývat běloruský etnický areál. Mnozí považovali za důležitou historickou sounáležitost s Litvou – proto přijali za svůj historický znak Litevského velkoknížectví s jezdcem (tzv. pahoňa), který byl krátce i znakem Běloruské lidové republiky (1918–1919) a Běloruské republiky (1991–1995). Diskutovaly se i další alternativy („Kryvija“). A poněvadž název Bílá Rus zněl přece jen archaicky, prosadilo se nakonec mezi běloruskými vlastenci označení „Bělarus“.

Po zničení Běloruské lidové republiky bolševickou Rudou armádou odešla běloruská vláda nejprve do exilu na Litvu a roku 1923 do Prahy, která se stala nejvýznamnějším centrem běloruské exilové komunity. Také v českém prostředí se začalo diskutovat o tom, jak česky označovat ono území na evropském východě obývané Bělorusy. Mladý běloruský historik Mikałaj Iljaševič (†1934), jenž vystudoval FF UK v Praze, prosazoval ve svých česky psaných knihách, aby Češi pro jeho vlast používali název Bělorus. Stejný názor tehdy měly i spolky československých legionářů, zatímco jazykovědci z časopisu „Naše řeč“ to v roce 1931 ostře kritizovali a prosazovali používání starobylého jména Bílá Rus. Termín „Bělorusko“ tehdy vůbec nebyl ve hře…

Označení Bělorusko pro zemi, která až do roku 1991 byla svazovou republikou Sovětského svazu, se v češtině (v novinách a časopisech, odborných textech…) naplno prosazuje až od padesátých let 20. století, například prostřednictvím časopisu „Sovětská věda“, který vydával Československo-sovětský institut ČSAV.

Východní Slované, předkové Bělorusů a Ukrajinců, kteří nebyli součástí Moskevské Rusi, byli v latinských pramenech označováni jako „Rutheni“ čili Rusíni. My to slovo dobře známe, poněvadž obyvatelé ukrajinského Zakarpatí, někdejší československé Podkarpatské Rusi, se dodnes takto označují, ba považují se za samostatný národ.

Dnešní běloruští obyvatelé si říkají „Bělarusi“ (nikoliv Bělorusové čili Bílí Rusové!), pročež Poláci, aktuálně spolu s Litevci hlavní advokáti oné tolik zkoušené východoevropské země, je označují jako „Białorusini“ čili Bělorusíni. A neznají žádné „Bělorusko“, nýbrž „Białoruś“ čili Bělorus.

Nenastal konečně čas, abychom si i my v České republice uvědomili, že Bělorusko není Rusko? Neměli bychom oné svobodomyslné východoevropské zemi přiznat právo na vlastní jméno, po němž ona dávno volá a prosazuje je v Evropě i ve světě? Nemělo by naše ministerstvo zahraničních věcí akceptovat, po konzultacích s (budoucími snad demokratickými) úřady a českými jazykovědci, že existuje Republika Bělorus či Bělarus? A občané v ní žijící jsou tudíž Bělorusíni?

To vůbec není banální lingvistická otázka! Jde o základní úctu k běloruskému národu a jeho občanské emancipaci. V aktuálním zápase Bělorusů/Bělorusínů za svobodu se totiž hraje rovněž o to, kam až sahá Putinův tzv. ruský svět, který začíná obludně splývat s Eurasií, geopolitickou ideou, jež má v kremelském podání stále více protievropské despotické rysy.