Předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda FOTO: ČTK / Štěrba Martin
FOTO: ČTK / Štěrba Martin
Příští rok v lednu se uskuteční v pořadí už třetí přímá volba prezidenta České republiky. To, že u nás hlava státu bývala volena na společné schůzi horní a dolní komory parlamentu, začíná být stále více minulost, která se vzdaluje a na kterou se postupně zapomíná. Ačkoli zavedení volby hlavy státu přímo občany způsobilo našemu politickému systému celou řadu problémů, které pořád ještě nejsou u konce, návrat zpátky k nepřímé volbě se zdá být nemožný. Přesto je dobré neustále připomínat, v čem byl tento krok škodlivý a jaké dalekosáhlé důsledky má. Cenné je, že si to uvědomují i někteří politici, kteří se na schválení přímé volby podíleli a nesou za ni odpovědnost.
Poslanec za ODS Marek Benda, který je matadorem poslanecké sněmovny, zasedá v ní s krátkými přestávkami už od roku 1993 a předtím zasedal ještě více než dva roky v České národní radě, v neděli v Partii Terezie Tománkové na CNN Prima News prohlásil, že se zmýlil, když před lety hlasoval pro zavedení přímé volby hlasy státu.
„Moje hlasování pro přímou volbu prezidenta, to přiznávám, byla největší politická chyba, kterou jsem kdy udělal,“ zdůraznil předseda poslaneckého klubu občanských demokratů a místopředseda sněmovního ústavně právního výboru, který je v dolní komoře parlamentu už své deváté volební období.
Ta slova mají velkou váhu a je třeba jim přiznat patřičný význam. Největší politická chyba je pouze jedna a čím delší a významnější politickou kariéru má člověk, který se k ní doznává, a čím více je spjat s naší polistopadovou politiku, tím je zřejmější, že jde záležitost, která má své dopady a nad kterou nelze jen tak mávnout rukou.
Zvolení Miloše Zemana prezidentem v roce 2013 a podruhé v roce 2018 může svádět k závěru, že hlavním nedostatkem přímé volby je právě to, že umožnila Zemanův politický návrat a všechno, co je s ním spojeno – od vládnutí Rusnokova kabinetu bez důvěry poslanecké sněmovny jen na základě prezidentovy libovůle, dřívější poklonkování Rusku a Vladimiru Putinovi, několikaleté spojenectví s Andrejem Babišem a nejnověji třeba jmenování Aleše Michla guvernérem České národní banky.
To všechno je samozřejmě nějaký vnější projev, který se zavedením přímé volby souvisí, lidová volba ale především prohlubuje tendence, které s funkcí prezidenta v České republice byly spojené už dříve, a v první řadě zvětšuje už tak relativně velká očekávání, která občané vůči svému prezidentovi – kterého si sami volí – mají.
A čím větší očekávání, tím také větší snaha jim dostát a naplnit je. Prezident Miloš Zeman tak systematicky pracoval na tom, aby se Pražský hrad stal mocenským centrem s co největším vlivem na českou politiku. Někdy se mu to dařilo více, někdy méně. Využíval k tomu komunisty, sociální demokraty a mnoho dalších figur a nejrůznějších příležitostí a nejvíce své spojenectví s Andrejem Babišem, které mu umožnilo opravdu leccos.
To, že se prezidentem stal někdo, kdo tyhle ambice má a kdo jim věnoval takovou péči, není náhoda. Zároveň ho k tomu ale minimálně zčásti tlačila i logika samotné přímé volby. A stejně tak není náhoda, že nám hrozí, že se Zemanovým nástupcem stane právě Babiš. Když už si lidé prezidenta volí, chtějí, aby jádrem volby byly problémy, které řeší a které je skutečně pálí, a současně, aby se hlavou státu stal někdo, kdo se jim chce věnovat a udělat pro jejich řešení maximum, nebo se tak alespoň tváří.
Tohle všechno Andrej Babiš dělá, a to bez ohledu na to, že svoji prezidentskou kandidaturu ještě neohlásil. Konkurovat se tomu dá jen velmi špatně, protože témata, která do volby prezidenta vnáší, by se v ní vůbec neměla řešit, nebo jen spíše okrajově. Jsou stejná jako v případě sněmovních voleb a vše směřuje k tomu, že po prezidentských kandidátech se chtějí odpovědi na skoro stejné otázky jako po kandidátech na premiéra, přitom jejich role by měla být zcela odlišná.
Markem Bendou zmíněná největší politická chyba se dá napravit snad jen tím, že tady budeme mít silné vlády se silným premiérem a s jasnou většinou v poslanecké sněmovně, které prezidentovi, ať jím bude kdokoli, nebudou ustupovat a nedovolí, aby se na Pražském hradě koncentrovalo příliš politické moci a vlivu.
