Benedikt XVI., vlastním jménem Joseph Alois Ratzinger, se narodil 16. dubna 1927 v Marktl am Inn v Německu. V letech 2005 až 2013 byl hlavou římskokatolické církve. Předtím, než byl zvolen papežem, prošel Benedikt významnou kariérou jako teolog a prefekt Kongregace pro nauku víry. Jeho pontifikát se musel vyrovnávat s mnoha výzvami, včetně poklesu počtu kněžských povolání a návštěvnosti bohoslužeb, debat o dalším směřování církve v moderní společnosti a dopadů skandálů sexuálního zneužívání spáchaného duchovními. V roce 2013 se stal prvním papežem, který odstoupil, od doby pontifikátu Řehoře XII. Ten rezignoval roku 1415.

Ratzingerův otec byl policista a matka hotelová kuchařka. Nejmladšímu ze tří dětí Josephovi bylo šest let, když se v roce 1933 v Německu chopili moci nacisté; jeho rodiče, kteří byli přesvědčenými katolíky, byli vůči režimu nepřátelští. Ratzinger vstoupil do semináře v roce 1939. V roce 1941 byl nucen vstoupit do Hitlerjugend a v roce 1943 byl odveden do německé armády, kde sloužil v protiletadlové jednotce v Bavorsku, a v roce 1945 byl poslán do Maďarska, kde kladl protitankové pasti. V dubnu téhož roku dezertoval, byl zajat americkými jednotkami a krátce vězněn.

Po válce byl Ratzinger v červnu 1951 vysvěcen na kněze. V roce 1953 získal na mnichovské univerzitě doktorát z teologie a od roku 1957 do roku 1959 vyučoval dogmatiku a teologii na vyšší filozofické a teologické škole ve Freisingu. Později přešel na univerzitu v Bonnu (1959-69) a vyučoval také na univerzitách v Münsteru (1963-66) a – na pozvání teologa Hanse Künga – v Tübingenu (1966-69). V roce 1969 přešel na univerzitu v Regensburgu.

Během své dlouhé akademické kariéry Ratzinger napsal řadu významných teologických děl, mimo jiné Úvod do křesťanství (1968) a Dogma a zjevení (1973). Jeho práce v oblasti teologie upoutala pozornost kolínského arcibiskupa Josepha Fringse, který Ratzingera požádal, aby působil jako jeho odborný asistent na Druhém vatikánském koncilu (1962-65). Ratzinger, který patřil k progresivnějším osobnostem koncilu, se postavil proti těm, kteří doufali v omezení reforem. Podílel se na dokumentu, který ostře kritizoval Posvátnou kongregaci Svatého oficia a který nakonec vedl k její reorganizaci papežem Pavlem VI. (1963-78) na Kongregaci pro nauku víry. Ratzingerova univerzitní léta však přinesla proměnu jeho názorů. Studentské protesty a odpor vůči křesťanství, jichž byl svědkem v Tübingenu, ho přiměly k přijetí konzervativnějšího teologického pohledu.

V březnu 1977 byl Ratzinger papežem Pavlem VI. jmenován mnichovským a freisingským arcibiskupem a o tři měsíce později kardinálem. Dne 25. listopadu 1981 ho papež Jan Pavel II. (1978-2005), s nímž se dobře znal od roku 1977, jmenoval prefektem Kongregace pro nauku víry. Papež a jeho prefekt měli podobnou historii, oba žili v totalitních režimech a jejich názory na církev se v podstatě shodovaly. Po více než dvě desetiletí byl Ratzinger papežovým nejbližším poradcem.

Jako prefekt Kongregace pro nauku víry, vatikánského úřadu zodpovědného za zachování katolické víry, si Ratzinger získal pověst přísného hodnostáře. Odsuzoval takzvanou teologii osvobození a potlačoval liberálnější teology, jako byl Brazilec Leonardo Boff a Američan Charles Curran. Tito teologové byli podezříváni, že jsou v různé míře pod vlivem marxismu.

I jeho nejtvrdší kritici uznávali jeho inteligenci a schopnost diskutovat o kontroverzních otázkách v objektivním a nezaujatém duchu. Byl také uznáván pro své četné talenty; hovořil několika jazyky a byl vynikajícím klavíristou, se zvláštní zálibou v Mozartovi. Úzce se podílel na historickém úsilí papeže Jana Pavla o oslovení jiných náboženství, zejména judaismu a islámu.

Ratzingerovo zvolení papežem druhý den konkláve bylo do jisté míry překvapením vzhledem k jeho postavení hlavního kandidáta; přední kandidáti nejsou téměř nikdy vybráni, což se odráží v oblíbeném rčení „Kdo nastupuje jako papež, odchází jako kardinál“. Pozici u kardinálů-voličů mu zřejmě zajistila jeho dlouhá služba Janu Pavlovi a oddanost učení a ideálům jeho předchůdce.

Dne 19. dubna 2005 byl zvolen papežem a stal se ve svých 78 letech nejstarším nově zvoleným papežem od dob Klementa XII. (1730-40). Jeho volba jména Benedikt XVI. připomněla svatého Benedikta z Nursie, patrona Evropy a zakladatele západního mnišství, a také dřívější papeže stejného jména, včetně Benedikta XV. (1914-22), který se snažil být prostředníkem mezi válčícími stranami během první světové války.

Benedikt XVI. podnikl kroky k pokračování dialogu Jana Pavla s judaismem a islámem a s ostatními křesťanskými církvemi. Dále prohlásil, že jedním z cílů jeho pontifikátu bude oživení katolické církve v Evropě. Benedikt také naznačil, že bude zachovávat konzervativní ortodoxii svého předchůdce v otázkách sexuality, kněžského celibátu a církevní organizace.

Během prvních let svého pontifikátu Benedikt navštívil několik zemí včetně Turecka, kde se setkal s ekumenickým konstantinopolským patriarchou v naději na zlepšení vztahů mezi římskokatolickou a východní pravoslavnou církví. Vydal nové směrnice umožňující větší používání latinské mše – mešního řádu používaného před reformami II. vatikánského koncilu – a vydal encykliky Deus caritas est (2005; „Bůh je láska“) a Spe salvi (2007; „Zachráněn nadějí“).

Jako rozbuška v islámském světě zapůsobil Benediktův projev v německém Řeznu v roce 2006, kdy citoval byzantského císaře ze 14. století: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte, že jsou to samé špatné, nelidské věci jako příkaz šířit jeho víru mečem.“ Situaci se pak papež snažil uklidnit, když vyjádřil lítost s tím, že byl „bohužel špatně interpretován“.

V roce 2008 Benedikt poprvé navštívil Spojené státy americké jako papež, kde vystoupil proti sexuálnímu zneužívání ze strany duchovních a pronesl projev v OSN. Později téhož roku vystoupil na prvním katolicko-muslimském fóru, třídenní konferenci katolických teologů a islámských učenců, kterou pořádal Vatikán na podporu lepšího porozumění mezi oběma náboženstvími.

V lednu 2009 Benedikt přijal kontroverzní rozhodnutí zrušit exkomunikaci čtyř biskupů, které v roce 1988 bez papežského svolení vysvětil Marcel Lefebvre (1905–1991), ultrakonzervativní francouzský arcibiskup, který byl exkomunikován spolu s nimi.

Mnohé pobouřil Benedikt XVI. i tím, že v prosinci 2009 podepsal dekret k blahořečení papeže Pia XII., který působil za druhé světové války a byl kritizován, že neudělal vše, co bylo v jeho silách, aby pomohl zastavit vyhlazování Židů.

V roce 2010 se Benedikt, a zejména jeho role v těchto případech v Německu, Irsku a Spojených státech, ocitl pod drobnohledem médií kvůli obviněním ze sexuálního a fyzického zneužívání ze strany farních kněží a v církevních školách. V pastýřském listu Benedikt pokáral biskupy irské církve za selhání při vykonávání úřadu. Vatikán rovněž odsoudil jako „falešné a pomlouvačné“ obvinění, že Benedikt byl jako prefekt Kongregace pro nauku víry zodpovědný za politiku utajování případů sexuálního zneužívání, a prohlásil, že jeho postup v těchto případech ukázal „moudrost a pevnost“.

V únoru 2013 Benedikt XVI. oznámil, že na konci měsíce odstoupí z funkce s odvoláním na svůj věk a zdravotní problémy. Jeho poslední veřejný projev na Svatopetrském náměstí přilákal více než 50 000 lidí. Dne 28. února formálně odstoupil a přijal titul emeritního papeže.

V září 2016 vydal Benedikt knihu Poslední rozhovory, ve které shrnuje své působení v čele katolické církve. Připustil, že praktické vládnutí nebylo jeho silnou stránkou, nicméně svůj pontifikát nepovažuje za neúspěšný. Zároveň poznamenal, že kvůli vysokému počtu placených zaměstnanců je v katolické církvi v Německu příliš „neduchovní byrokracie“ a málo „dynamiky víry“.

Působení Benedikta XVI. lze považovat za uzavření jedné etapy života katolické církve. Tato etapa probíhala od Druhého vatikánského koncilu v polovině 60. let minulého století.