HISTORIE / Ve veřejném prostoru se stále čas od času vynořuje téma tzv. Benešových dekretů. Všichni o nich vědí, ale málokdo ví – nebo alespoň tuší – co obsahují a jaký je dnes jejich význam. Mnoho lidí při otázce, co jsou Benešovy dekrety, řekne: No to jsou ty dekrety o Němcích. O odsunu nacistů. A dobře jim tak, všichni volili Hitlera. Věci jsou však, jako obvykle, poněkud složitější.

Téma Benešových dekretů periodicky zvedají nedovzdělaní nebo senzacechtiví publicisté, a především hloupí, nebo zcela oportunističtí politici, kteří ve volebních kampaních zneužívají neznalosti voličů a tímto falešným bubákem mlátí po hlavách své politické oponenty. Naposledy tak učinil dnes již naštěstí bývalý prezident Zeman.

Podobní lidé tvrdí, že ten a ten jejich protivník hodlá „zrušit Benešovy dekrety“, čímž by zřejmě došlo k tomu, že by se do republiky houfně přistěhovali všichni odsunutí nacisté a českému obyvatelstvu Sudet by zabavili jejich právem nabyté chaloupky. Jako důsledek toho by samozřejmě došlo k opětovnému rozbití republiky a odtržení pohraničí. Možná by nám nakonec ukradli i tu Škodovku. Absurdní…? Samozřejmě. Pojďme se tedy podívat, co vlastně ony Benešovy dekrety obsahují, zda ještě platí, nebo ne, a co by bylo důsledkem jejich případného „zrušení“.

Jak vznikly?

Po abdikaci 5. října 1938 bývalý prezident Beneš emigroval a v červenci 1940 se prohlásil za prezidenta Československé republiky v exilu, vládnoucího po boku československé vlády v exilu. Právnost těchto kroků je sporná a je jedním z důvodů, proč jsou dekrety dnes někdy zpochybňovány jako ze své podstaty právně neplatné.

Ve své době se dekrety staly legislativním východiskem z nouze. Byly v době neexistence parlamentu jedinou možností, jak přijímat rozhodnutí s mocí zákona, a měly zásadní význam pro zachování právní kontinuity československého státu. Dekrety se zabývaly právním rámcem zahraniční politické reprezentace a armády, postihem německé a maďarské menšiny, hospodářskými a sociálními změnami a retribucí. Zásadní význam mají v podstatě jenom dekrety ze druhé poloviny roku 1945. Ty nejvíce rozpalují vášně.

Celkově bylo v době tzv. Fierlingerovy vlády a na základě Košického vládního programu od 2. dubna do 27. května 1945 vydáno 143 dekretů, a to na rozdíl od dekretů předešlých nikoli v exilu, ale na osvobozeném území republiky. Termínem „Benešovy dekrety“ jsou dnes zvykově označovány pouze asi dvě desítky dekretů, které obsahují normy politické, mocenské či právní povahy, nebo jen dekrety „nacionálně perzekuční“. Neznamená to ale, že by dekrety vymýšlel a vydával prezident sám; podle Emanuela Mandlera lze považovat za opravdové „Benešovy dekrety“ jen ty, které byly vydány do jara 1944. Na některých dalších dekretech Beneš aktivně spolupracoval, jiné pouze na návrh vlády podepisoval. Na tvorbě dekretů se kromě prezidenta podílela i exilová vláda, Státní rada a Právní rada a kromě prezidenta je podepisoval i předseda vlády a jednotliví její členové, do jejichž jurisdikce ten který dekret zasahoval. Dekrety ústavní pak museli podepsat všichni členové vlády. Všechny dekrety prezidenta republiky byly 28. března 1946 Prozatímním národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. ratihabovány (zpětně potvrzeny) a prohlášeny za zákony.

Co obsahují?

Dekrety se zabývaly mnoha nejrůznějšími oblastmi zákonodárství: upravovaly například právně vytvoření exilové vlády a jejích orgánů, zahraničních vojenských jednotek, vládních organizací, později převzetí kontroly osvobozeného území státu, organizaci poválečné vlády, znárodnění a konečně i postih Němců a Maďarů, zrušení německé univerzity a středních škol a podobně. Byly vydávány jak v londýnském exilu, tak i na osvobozeném území ČSR, a to až do doby, než začalo svoji funkci plnit Prozatímní národní shromáždění, tedy do 28. října 1945.

Retribuční dekrety

Retribuční dekrety řešily nutnou a potřebnou retribuci, tedy odplatu válečným zločincům, ale hlavně zrádcům a kolaborantům. Nejdůležitější byl tzv. velký retribuční dekret, dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. z 19. června 1945, o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Týkal se jak okupačních špiček a kolaborantů velkého formátu, tak i zločinů a přečinů menšího významu, jakým bylo udavačství nebo členství ve vyjmenovaných nacistických organizacích. Původně byl cílen především na Němce, ale nakonec postihl většinově provinilé Čechy. Dekret byl samozřejmě jeho vykonavateli politicky zneužíván k postihu veřejně nebo jim osobně nesympatických lidí, a především KSČ se jej hromadně snažila zneužít jako nástroj třídní čistky. Dekret byl dvakrát novelizován zákony a nakonec pozbyl účinnosti až 31. prosince 1948. To bylo dáno následnou třetí zákonnou novelou, zákonem č. 33/1948 Sb., který účinnost retribučního dekretu dočasně obnovoval a doplňoval (tzv. obnovená retribuce neboli revize).

Sesterská právní norma, dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb. z 19. června 1945, o Národním soudu, řešila nejvýznamnější provinilce z řad protektorátních vlád, aktivistických novinářů a dalších veřejně viditelných osob, u nichž se předpokládala zvýšená odpovědnost. Dekret pozbyl účinnosti s koncem retribucí, 4. května 1947, ale už zákon č. 245/1946 Sb. některá ustanovení dekretu novelizoval a převzal tak fakticky jeho právní význam.

Posledním retribučním dekretem byl tzv. malý retribuční dekret, dekret prezidenta republiky č. 138/1945 sb. ze 27. října 1945, o trestání některých provinění proti národní cti. Ten se dotýkal drobné, každodenní kolaborace a vztahoval se až na výjimky pouze na osoby české nebo slovenské národnosti. I tento dekret se samozřejmě snažili jeho vykonavatelé v mnoha případech zneužít. Dekret, respektive následně vydané směrnice ministerstva vnitra, postihovaly třeba hlášení se k německé národnosti, ucházení se o výhody, o německou státní příslušnost nebo členství v českých fašistických organizacích.

Trestné byly ale i velmi diskutabilní činy, jako třeba styk s Němci nad běžnou míru, včetně styků milostných. Dopad dekretu, stejně jako dopad ostatních dvou retribučních dekretů, se navíc týkal nejen období okupace, ale celého období „zvýšeného ohrožení republiky“, které končilo až k poslednímu dni roku 1946. U předchozích dvou dekretů to příliš důležité nebylo, kolaborace se mohl po válce těžko někdo dopustit, ale v případě „malého dekretu“ to význam mělo. Vyskytly se totiž i případy postihu Čechů za poválečný milostný vztah s Němkou nebo za to, že podali známému Němci v odsunovém lágru kus chleba. „Malý“ retribuční dekret je stále platný, nicméně účinnosti pozbyl, stejně jako dekret „velký“, 31. prosince 1948.

Nacionálně-perzekuční dekrety

Několik dekretů se řadí k tzv. nacionálně-perzekučním, protože jejich cílem bylo postihnout konkrétní etnické skupiny, tedy především české Němce. Jejich divoký odsun provázený násilnostmi ze strany jednotlivců i organizovaných skupin probíhal od samého konce války a vrcholil v létě 1945. Násilnosti byly často nepřímo podpořené nebo přímo provedené státním aparátem. Žádný dekret se oproti obecnému přesvědčení nezabýval přímo odsunem Němců, na to neměla bývalá exilová vláda tváří v tvář nepříliš velkému nadšení západních spojenců z podobného řešení dostatečnou odvahu. Není už vůbec pravda, že by nám snad spojenci odsun německého obyvatelstva nařídili. SSSR samozřejmě odsun podporoval, nepotřeboval mít ve svých nových koloniích potenciálně nepřátelské obyvatelstvo.

V Postupimské dohodě, závěrečném protokolu postupimské konference, tři vítězné mocnosti pak pouze uznaly, že bude potřeba Němce z Československa, Polska a Maďarska na základě požadavku těchto zemí vystěhovat, ale odsun musí probíhat spořádaně a lidsky (což se v danou dobu rozhodně nedělo) a momentálně je třeba jej z důvodů přetížení okupačních úřadů v Německu pozastavit. Odsun pak nařídila až směrnice ministerstva vnitra, schválená vládou na konci prosince 1945. Ale ve znění některých dřívějších dekretů zůstaly občas drobné zmínky odkazující na připravovaný odsun.

Dekrety neoperovaly pojmem státní příslušnosti nebo občanství, vztahovaly se prostě na všechny lidi, kteří měli německou národnost nebo jimž byla státními orgány na základě jejich posouzení tato národnost přiřčena. Jednalo se samozřejmě primárně o československé občany. Dekrety se týkaly i slovenských Maďarů, ale na ty v praxi nedopadly zdaleka tak zásadně. K jejich odsunu nakonec ani nedošlo, došlo pouze k nepříliš úspěšnému pokusu o jejich výměnu za etnické Slováky z maďarského území. Dekrety se dotkly i zrádců a „nepřátel českého a slovenského národa“, což se celkem dalo podle potřeby napasovat na lecjakého drobného provinilce z českých řad.

Málo se ví, že nacionálně-perzekuční dekrety a další tzv. „opatření proti Němcům“ (jedná se o dobový právní termín ministerstva vnitra) se neměly týkat Rakušanů, kteří byli schopni prokázat – nebo jimž byla uznána – rakouská státní příslušnost, případně rakouská národnost. Rakousko se totiž okamžitě s koncem války postavilo do pozice první oběti nacismu, třebaže například v jednotkách SS sloužilo procentuálně více obyvatel Ostmarky než obyvatel Altreichu, nehledě na to, že třeba Zentralle für judische Auswanderung (Ústředna pro židovské vystěhovalectví) vznikla ve Vídni, kde se poprvé začala uplatňovat i protižidovská opatření.

Prvním nacionálně-perzekučním legislativním opatřením byl dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Ten především Němcům konfiskoval zemědělský majetek, tedy polnosti, louky, lesy, rybníky, zemědělské stavby včetně statků, dobytek, stroje, nářadí, zásoby atd. Těm osobám, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti ČSR a její osvobození, se zemědělský majetek nekonfiskoval. Tato formulace sama o sobě působí poměrně spravedlivě. Už ale neuvádí, jaké byly podmínky posouzení této aktivní účasti: pomocná činnost musela být kategorizována jako těžká a nebezpečná a například rozšiřování letáků, poslech zahraničního rozhlasu a rozšiřování informací, neudávání osob, které se tohoto jednání dopouštěly, vědomost o existenci parašutistů a partyzánů nebo neudání uprchlého vězně takovými činnostmi nebyly, třebaže za ně podle německých zákonů hrozil trest smrti.

Současně se konfiskace zemědělského majetku vztahovala na všechny osoby, které se aktivně boje za zachování celistvosti a osvobození ČSR neúčastnily, třebaže byly např. perzekuovány na základě své rasové příslušnosti nebo sexuální orientace. To se dotklo např. přeživších československých německojazyčných Židů. Tzv. „statut antifašisty“ tak ve skutečnosti získávali pouze němečtí komunisté a sociální demokraté, často i jen na základě příslušnosti k těmto stranám. Rozdělení půdy osobám slovanské národnosti už dekret předpokládal za úhradu. Není tedy pravda, že by dosídlenci dostali nemovitý majetek od státu zadarmo. Mnohé rodiny splácely domy a pole ještě dlouhá desetiletí, často v době, kdy jim polnosti ten samý stát dávno zase ukradl v rámci kolektivizace. Dluh nicméně zůstal. Tento dekret, posvěcující státní loupež, je dodnes platný.

Odsunu se původně měl týkat dekret prezidenta republiky č. 27/1945 Sb. ze 17. července 1945, o jednotném řízení vnitřního osídlení. V jeho návrhu i původním názvu („O odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení“) se odsun zmiňoval a byl v něm dokonce uzákoněn vznik „Nejvyšší rady pro odsun a vnitřní osídlení“. V konečné podobě odsun zmizel, ale hned v prvním paragrafu zbyla jednoznačná formulace: „Vnitřním osídlením se rozumí soubor všech opatření, kterými se podle zvláštních předpisů o tom vydaných má dosáhnouti navrácení všech oblastí Československé republiky původnímu slovanskému živlu.“ Odsun i osídlení proběhly, jednotné řízení už nebylo potřeba a dekret byl zrušen zákonem 18/1950, o zrušení osidlovacích úřadů. Ovšem jeho dekret sesterský, dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. ze 20. července 1945, o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, je platný stále.  

Velmi důležitým byl ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. ze 2. srpna 1945, o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Ten odebíral (i podle některých tehdejších ústavních právníků ovšem protiprávně) československé občanství všem, kdo nabyli, nebo se o ni alespoň ucházeli, příslušnost říšskou nebo maďarskou. Tím tyto osoby ztratily v republice jinak obvyklá občanská práva. Tento dekret byl zrušen zákonem č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství. S odvoláním na výše zmíněný dekret vznikl později také dekret prezidenta republiky č. 71/1945 Sb. z 19. září 1945, o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanství. Ten byl zrušen až Zákoníkem práce, tedy zákonem č. 65/1965 Sb.

Českoslovenští Němci tedy pozbyli zemědělský majetek, ztratili občanství a podléhali pracovní povinnosti, ale pořád jim ještě něco zbylo. K tomu, aby tomu tak nebylo, posloužil dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945, o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Hned v prvním paragrafu zmiňuje, že se konfiskuje samozřejmě veškerý majetek i majetková práva Německé říše a Maďarského království. Už nezmiňuje, že se to dotkne i takového majetku Německé říše, který ona sama zkonfiskovala před pár lety, třeba nemovitostí původně patřících z německého hlediska nespolehlivým českým šlechtickým rodům nebo arizovaných domů po přeživších Židech.

Dále se dekret týkal jakéhokoli majetku fyzických osob německé nebo maďarské národnosti, „s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“. Následné přidělování ukradeného majetku fyzickým osobám, organizacím nebo obcím probíhalo analogicky s přidělováním majetku zemědělského: za úhradu… I tento dekret je stále v platnosti.

Jaký mají dnes význam?

Dlužno dodat, že většina dekretů je dnes již následnými zákony, které převzaly jejich význam, zrušena, nebo se, ač stále teoreticky platí, naplněním jejich podstaty fakticky vyprázdnila jejich účinnost. Většinu dekretů zrušit nelze, protože prostě už zrušeny dávno jsou a nahradily je mnohdy již rovněž zrušené zákony. Nejdůležitější ale je, že důsledky dekretů samozřejmě trvají, stejně jako trvají důsledky všech dříve platných a později zrušených zákonů. Zákony z dob nevolnictví také dávno neplatí, ale nikoho příčetného nenapadne žalovat stát za to že jimi byli jeho předci kdysi postiženi a že jejich dodržování stát kdysi vymáhal. Teoretický dopad eventuálního zrušení zbylých, stále platných dekretů je těžko představitelný a někdy je samotná tato představa poměrně legrační.

Například zrušením dekretu prezidenta republiky č. 59/1945 Sb. ze 20. srpna 1945, jímž se ruší jmenování veřejných zaměstnanců z doby nesvobody, který stále platí, by došlo zřejmě k tomu, že by se o místa, z nichž byli kdysi propuštěni, hlásily zástupy nejméně devadesátiletých četníků, poštmistrů, učitelů nebo topičů parních lokomotiv. Ze zrušení platného dekretu prezidenta republiky č. 69/1945 Sb. z 8. září 1945, o přeložení vysoké školy báňské z Příbramě do Moravské Ostravy, by asi v Ostravě neměli radost, ale Technickou univerzitu Ostrava by do Příbrami stěhovali asi těžko.

Některé dekrety by bylo skutečně asi záhodno zrušit, i když rovněž dopad tohoto kroku by byl jistě diskutabilní. Takovým dekretem je třeba dekret prezidenta republiky č. 8/1945 Sb. ze 2. června 1945, o věnování nemovitostí Svazu sovětských socialistických republik jako projev díků, který stále platí. Podobný případ je Ústavní dekret prezidenta republiky č. 60/1945 Sb. ze 24. srpna 1945, o přípravě provedení smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. června 1945. Ten byl zrušen následně uzavřenou smlouvou mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině (zákon č. 186/1946 Sb.). Jeho zrušení ovšem jaksi republice Podkarpatskou Rus samozřejmě nenavrátilo, smlouva platí dodnes a její „zrušení“ je – a to nejen v současné politické situaci – zcela nepředstavitelné.

Jiné dekrety, které dnes již neplatí, by bylo snad záhodno naopak v platnosti ponechat, jako třeba dekret prezidenta republiky č. 38/1945 z 31. července 1945, o přísném trestání drancování. Jeho platnost ovšem fakticky převzal trestní zákon č. 86/1950 Sb. Ale asi nás nemusí mrzet třeba zrušení dekretu prezidenta republiky č. 77/1945 Sb. ze dne 21. září 1945, o některých opatřeních k urychlení nakládky a vykládky zboží v železniční dopravě, k němuž došlo Zákonným opatřením předsednictva Národního shromáždění č. 36/1966 Sb., kterým se ruší některé právní předpisy. Stejně tak je dnes zcela bezvýznamné někdejší zrušení dekretu prezidenta republiky o hospodaření uhlím a palivovým dřívím, k němuž už fakticky došlo Vládním nařízením č. 201/1950 Sb., o hmotném zásobování. A nikdo asi neplakal ani při zrušení dekretu prezidenta republiky č. 140/1945 Sb. ze dne 27. října 1945, o zřízení Vysoké školy politické a sociální v Praze, ke kterému došlo zákonem č. 227/1949 Sb., o zřízení vysoké školy politických a hospodářských věd v Praze. VUML dávno neexistuje a svět se nezbořil.   

Ale teď vážněji. Samostatnou kapitolou jsou čtyři dekrety znárodňovací, tedy dekrety č. 100–103 z 24. října 1945, které znárodnily doly a některé průmyslové podniky, některé podniky potravinářského průmyslu, akciové banky a soukromé pojišťovny. Všechny platí dodnes. Při jejich případném zrušení si lze představit následné restituční žaloby dědiců dřívějších – a řekněme to naplno – okradených majitelů firem. Takové žaloby by ale velkou šanci na úspěch neměly, pokud by celou situaci neupravil zvláštní restituční zákon – což se jistě nestane.

Pokud by byly zrušeny zákony nacionálně-perzekuční, nestalo by se zřejmě také nic. Ani Spolková republika Německo jako stát, ani žádná relevantní organizace, včetně Sudetoněmeckého landsmanšaftu, se dávno o vrácení majetku ukradeného německým obyvatelům Československa nezasazuje. Přirozeně by opět nebylo možné vyloučit individuální žaloby jednotlivých dědiců především rodového pozemkového majetku. Tyto žaloby by ale nesměřovaly na současné majitele, kteří nemovitosti nabyli v dobré víře a v souladu s tehdy platnou legislativou, a navíc za ně zaplatili. Žaloby by směřovaly na Českou republiku, nástupnický stát Československé republiky, tedy státu, který tento majetek uloupil a rozprodal. Ale opět, přirozeně by tyto žaloby měly minimální šanci na úspěch, pokud by nějaká nová právní norma současně nedeklarovala jasnou protiprávnost těchto dekretů. A to se také nestane.

Vzpomeňme si na žaloby, kterými se třeba některé šlechtické rody po desetiletí snaží – většinou neúspěšně – domoci navrácení majetku, který jim československý stát pod záminkou dopadu retribučních dekretů nebo na základě skutečnosti, že majetek zabavil Německé říši, která jej ovšem dříve zabavila právoplatným majitelům, ukradl již tehdy zcela protiprávně. Česká republika se vrácení ukradených nemovitostí brání zuby nehty, důkazní břemeno přenáší na poškozené. Například Lichtenštejnové musejí prokazovat, že měli i během okupace národnost lichtenštejnskou, nikoli německou, a že se tedy stát při poválečné krádeži jejich majetku nedržel jím samotným vyhlášených retroaktivních právních předpisů.

Podobným případem je firma Baťa, jejíž majetek v Československu byl znárodněn mj. pod záminkou, že jeho majitel i vedení kolaborovali s nacisty. Přitom Jan Antonín Baťa patřil k největším sponzorům československého zahraničního odboje a prezidenta Beneše a zlínské vedení bylo zapojeno přímo do domácího odboje, který i výrazně finančně podporovalo.  Baťa si ovšem dovolil s Benešem v lecčems nesouhlasit a z pochopitelných důvodů se k politické situaci odmítal v exilu vyjádřit otevřeně. 

Autor je historik a spolupracovník redakce.