S významným českým spisovatelem, dramatikem, překladatelem a publicistou, který v roce 1968 emigroval do Velké Británie a nyní žije střídavě v Praze a v Londýně, jsme si povídali o islamizaci Evropy, svobodě médií i návratu totalitních prvků do demokracie.
Jak vidíte budoucnost Evropy a České republiky? Co nás čeká?
Budoucnost Evropy už probíhá, docela viditelně, a to na několika frontách: Předluženost všech států vede nezadržitelně k finančními krachu, pravděpodobně už letos. Islamizace se zrychluje a není vidět žádný signál, že by někdo z mocných měl chuť a sílu ji zastavit. Většina evropských zemí odzbrojuje, zatímco džihád sílí a má už v Evropě početnou armádu. Středomořská invaze dosahuje počtu 5 000 týdně, s padesáti miliony ve frontě. Jestli se něco prudce nezmění, máme před sebou posledních deset let sladkého života. Jestli se rychle nedomluvíme na spolupráci s Ruskem, mohlo by to být i pět. Pro Evropu i pro Rusko. A Česko? S drobným zpožděním. Česko je horní paluba Titaniku: okolo se už všecko potápí a tady se ještě tancuje.
Ptát se tedy právě vás, co je větší problém, zda Putin, nebo islámský fanatismus, je asi zbytečné…?
Ptát se nikdy zbytečné není a na otázku se nejlíp odpovídá otázkou: Viděl někdo v poslední době nějaké Rusy, jak někomu uřezávají hlavu, polévají ho benzinem a zaživa pálí, usekávají mu ruce, házejí homosexuály ze třetího poschodí na dlažbu a tam je dobíjejí kameny, zotročují a znásilňují sedmileté dívky, rabují a boří staré památky a vyhrožují s veškerou vážností, že táhnou na nás a budou nám dělat totéž?
Takže váš recept?
Muselo by se radikálně změnit myšlení evropských politiků, policistů a vojáků. Ti by museli vzít na vědomí, že se proti celé západní civilizaci vede skutečná válka, jejíž bojovníci nejen vítězí v Asii a Africe, ale jsou už po tisících nasazeni v evropských městech, další tisíce připlouvají mezi statisíci migranty a jsou od nich nerozeznatelní. Museli by se probudit k děsivému zjištění, že máme už dvě generace lemplů neschopných bránit sebe, tím méně své ženy a děti, a museli by z nich rychle začít dělat záložní vojáky a bojeschopnou domobranu připravenou nasazovat život za přežití svých bližních.
Máme na to vůbec ještě čas?
To neumím odhadnout. Na to máme důstojnické štáby, které by to za naše peníze už měly mít propočítané. Jenže asi nemají, protože k tomu od politiků nedostaly zelenou. A shrnuto vše dohromady, změna myšlení politiků se stále nekoná a vypadá spíš nepravděpodobná. Ale aby v tom byla i špetka optimismu: nakonec to vyhrají vzdělané a statečné západní ženy, které se nenechají pokořit a uvěznit. Ale to může být za dlouho a přes miliony mrtvol. A vlastně možná to tak má planeta naplánované: je přelidněná jako nikdy dřív a dusí se pod hromadami odpadků. Proto se možná tolik lidí v tolika částech světa chová tak nervózně, vztekle a psychopaticky, což nám denně zprostředkovávají média.
Když už jsme u těch médií, jak si podle vás stojí svoboda slova v Česku?
Nejlépe od první republiky a lépe než v mnoha tradičně svobodných zemích. Smí se víc pouštět huba na špacír, a to i na témata, která se v mnoha tradičně svobodných zemích tabuizovala, čili buď se už o nich nesmí psát (dle konvence nebo zákona), nebo o nich psát nechtějí (autocenzura redaktorů). Možná je to trochu dáno i tím, že rozjedou-li média nějakou skandální kauzu, ona pak v právních postupech vyšumí nebo se nic nezmění, takže investigativní žurnalistika nakonec posloužila jen jako dobré počtení, spíš než politická či sociální akce. Začíná to být sice znatelně pokřivené čímsi, čemu se říká „oligarchizace“, ale ta pořád ještě neovládá všechna média, nebo řekněme neovládá všechna stejným směrem, takže co se nesmí v jednom, může se v jiném.
Je vůbec možné mít takzvaně objektivní médium?
Není. Každé noviny v každé západní zemi vždy někomu stranily a někoho nesnášely. Médium, které chce být „objektivní“ či „názorově vyrovnané“, skonči tím, že bude nudné. Lid se rád kouká na řežbu. Je pochopitelné, že zaměstnanci s rodinami a hypotékami nebudou kousat ruku, která je živí, ale dokud existují různé živitelské ruce různě naladěné, a ne vzájemně propojené, mohou – chtějí-li tu ruku mermomocí kousat – přestat být jeho zaměstnanci a dělat to odjinud. Tak to je a vždy bylo i ve zcela svobodných zemích.
Zmínil jste oligarchizaci. Považujete ji za vážný problém?
Oligarchizace problém samozřejmě je a je to jeden směr, kterým demokracie degeneruje. Znamená to vládu vybrané partičky mocichtivých a mocischopných kámošů, kteří mají společný zájem, společně si nahrávají, rozdávají kšefty a rozdělují sféry moci, čili „kámovláda“. Ty vždycky byly a budou součástí každého politického systému. I tu vzorovou anglickou demokracii vždycky ovládal onen známý „Old Boys Network“ neboli síť kamarádů z noblesních škol a univerzit. Ta však dobře fungovala právě proto, že byla noblesní a prosáklá slavným heslem „noblesa zavazuje“. Na druhé straně, oligarchie nemusí být nutně zlem, ve starém Řecku (a moderní Anglii) bývala osvícená a snad i spravedlivá, ne-li už úplně laskavá. K tomu je však zapotřebí pevného eticky-politického kodexu, jaký mívaly (nebo aspoň hledaly) antické Řecko a starý Izrael, z nichž naše „helénsko-biblická“ civilizace vyrostla.
Ale ten kodex se u nás už moc nenosí…
No právě. Přitom jsme ho kdysi mívali i bez náboženství a sokratovsko-aristotelské etiky díky Rychlým šípům, Hochům od Bobří řeky a skautingu. První „post-náboženská“ generace jej ještě měla takříkajíc v krvi, aniž potřebovala cokoli vysvětlovat. Něco se prostě nedělá, protože je to nesprávné a něco se dělá, protože je to správné, a basta. Tohle vědomí, jak se zdá, viditelně chybí té části českých novozbohatlíků, kteří na kámovládu aspirují. Jenže právě to zřejmě čeští voliči čekali od politického a personálního mišmaše zvaného ANO a velice pomalu se začínají probouzet, že bez té noblesy to holt asi nebude, jak praví české klišé, to pravé ořechové.
Co ještě demokracii v Česku ohrožuje?
Něco, co bychom mohli nazvat „proletarizace“ neboli postupné získávání moci neproduktivních nad produktivními formou přerozdělování bohatství od vydělávajících k nevydělávajícím prostřednictvím daní a byrokratické buzerace. Obojí vzniká ve svobodných volbách a obojí si vyžaduje notnou dávku populismu, čili podbíhání voličům a slibování něčeho, co je splnitelné jen tím, že se něco sebere někomu jinému. Tímto směrem dnes degeneruje demokracie Evropské unie a vlastně skoro všechny západní země. Tento program vždycky měla sociální demokracie. Takže dnešní česká vláda se mně jeví jako jakási místy zábavná místy debilní oligarchizačně-proletarizační přetahovačka, z níž pak vznikají takové nesmyslné koktejly jako drobné soukromníky ožebračující elektronická evidence tržeb. Vznikají proto, že drobní (a hrdí) soukromníci jsou pevnou páteří demokracie, čili trnem v zadku oligarchizátorům i proletarizátorům.
A právě v těchto krocích vlády a politiků (EET, zákaz kouření…) vidí někteří plíživý návrat totality do ČR, dokonce říkají, že je to „na spadnutí“. Co si o tom myslíte?
EET je nejen návrat k totalitě bez nejmenší pochybnosti, nýbrž i záruka ekonomického marasmu tím, že vyřadí spoustu malých živnostníků z nezávislosti na státní pokladně a převede je do řad nezaměstnaných. U těch, kteří to přežijí a budou pokračovat, si ministerstvo financí, potažmo velkopodnikatel, který je řídí, získá podrobný přehled o konkurenci a zbraň k její likvidaci, jak a kdy se mu to bude hodit. Navíc to zaměstná další tisíce neproduktivních úředníků placených ze státního rozpočtu, jehož výběr daní se sníží, ne zvýší. Překvapuje mě, že ani negativní výsledky téhož pokusu v Chorvatsku nepřesvědčily autory zákona o jeho nesmyslnosti, z čehož bych odvozoval, že to nedělají z blbosti, nýbrž záměrně. Nejvíc mě na tom fascinuje to, že i při tom Babišova i Sobotkova popularita stále stoupá, či drží se na vrcholu. Český lid tedy asi rozhodnou většinou miluje kombinaci velkopanskosti se socialismem, nenávidí malé soukromníky a jejich nezávislost, samostatnost a odvahu riskovat. Tato bizarní oligarcho-proletarizace asi bude pokračovat až na hranici snesitelnosti, která u Čechů nikdy nevíme přesně, kde je. Do té doby se zase stihne „odklonit“ ze státního rozpočtu dostatek prostředků, aby se Česko nemohlo stát oním Švýcarskem, o němž rádo sní a jímž bez onoho neustálého odklánění už mohlo být. Česko je pohádková země typu Hrnečku, vař! a Oslíčku, otřes se! – Bylo už stokrát rozkradeno a pořád je tu co krást.
No a pokud jde o zákaz kouření ve veřejných prostorách, tak ten už dávno platí ve všech západních zemích, takže na něm není co komentovat. Jako vždy sem každá západní móda přichází se zpožděním.
Když vás tak poslouchám, tak si kladu otázku, zda se ještě vracíváte do Česka rád?
Čím dál raději, jsou tady fantastické ženy a dnes už nejkrásnější a nejčistší záchody na světě.
A kde se vlastně aktuálně žije lépe? U nás, nebo v Británii?
S milionem liber se žije líp ve Velké Británii. Ale s pouhým milionem korun líp v České republice. A to se mně taky na Česku líbí.
Šárka Adámková
