Naším hlavním problémem není islám jako takový, nýbrž již několik desetiletí probíhající sebevražda západní civilizace používající islám jen jako jednu ze sebevražedných zbraní. Na rozdíl od těch ostatních to ale může být zbraň smrtelná.

„Máme se bát islámu“ je proto správná otázka. A správná odpověď je, islámu se bát nemáme, protože bychom tím odevzdávali vítězství islámu radikálnímu, čili islámu vracejícímu se ke svým kořenům ze 7. století, jehož přesným cílem je nahánět nám strach, podle koránského přikázání „vnášejte děs do srdcí bezvěrců“. Místo bání bychom se měli bránit, protože islám proti nám – a tím myslím západní civilizaci a kulturu a teď nejakutněji Evropu – vede válku. Nevede ji samozřejmě celý islám, jen jakási ta „nepatrná menšina“, jejíž početní odhady se liší od zanedbatelné jedné desetiny procenta podle prezidenta Obamy, po 10 až 15% podle respektovaných sondážních organizací jako Pew Research a Carnegie Endowment for Peace. Což tedy může být jakýkoli počet od 200 tisíc po 200 milionů, čili skutečně jen nepatrná menšina.

Tato válka, arabsky zvaná džihád, je vedená nejen prostředky válečnými čili terorismem, nýbrž i mírovými, jimiž jsou propagace, vzdělávání, ovlivňování a získávání konvertitů a stoupenců, arabsky zvané dawa. My bychom jí mohli říkat džihád politický nebo džihád kulturní, na rozdíl od džihádu ozbrojeného. Jejími spolubojovníky jsou i mnozí západní vzdělanci, intelektuálové a politici. Někteří to dělají vědomě z upřímných sympatií k islámu, jiní vědomě za peníze, většina nevědomě z nedostatečné informovanosti nebo z omámení politickou korektností, fascinací exotikou, nenávistí k západní civilizaci, pocitem viny za hříchy předků, a pseudohumanismem pseudolásky ke všemu cizímu na úkor všeho vlastního – v roli známých Leninových „užitečných idiotů“.

Tato „nepatrná menšina“ muslimských radikálů vede válku nejen proti bezvěrcům, ale i proti té většině muslimů umírněných, demokratických či liberálních, s nimiž zachází dvojace: Jednak jejich demokratičnosti a liberálního kreditu využívá k pronikání do demokratických vládnoucích nebo vlivových struktur, ale jednak je zároveň vnímá jako nedostatečně islámské, které až přijde správná chvíle, bude buď radikalizovat, nebo likvidovat. V zemích, kde vládne šaria, je likviduje teď. Islámský chalifát, několik vyhraněně islámských států, al-Kajda, Hamas, Hezboláh, Talibán a jim podobní takových umírněných muslimů a muslimek už v naší době povraždili desetitisíce a dějiny jich čítají desítky milionů.

Nedávno se takovou islámskou obětí hojně uváděnou v britských médiích stal glasgowský trafikant a zbožný muslim pan Asad Shah, zavražděný radikálním muslimem za to, že svým křesťanským zákazníkům popřál veselé velikonoce. Že vrah nebyl nějaký osamělý cvok, vyšlo najevo o pár dní později v Londýně, kde kolovaly letáky slibující smrt celé odnoži islámu zvané Ahmadi, k níž pan Shah patřil a kterou vlivná muslimská organizace prohlásila za nemuslimskou.

Ve Francii musí policie poskytovat ochranku umírněným muslimům jako novinář Zineb Rhataoui nebo anti-radikální imám Hassen Chalgoumi. Britská policie musí chránit liberální muslimskou novinářku Yasminu Alibhai-Brown.

Demokratičtí a tolerantní muslimové – k jakým věřme, že se počítá pan Alrawi a většina české islámské obce – jsou tedy touto válkou ohroženi stejně jako my bezvěrci a jinověrci zvaní káfiři. Proto by bylo rozumné pokládat se za spojence, nikoli nepřátele.

Část islámu, která je proti nám i nim ve válce, je ta, která propaguje boj za dobytí světa a nastolení zákonů šaría, které uvrhují jinověrce do podřadného postavení občanského, politického i ekonomického, omezují práva žen, znásilňují nezletilé dívky, mrzačí jejich genitálie, trestají smrtí muslimy odpadlé od islámu, obnovují otroctví a středověké tresty jako setnutí nebo uříznutí hlavy, ukamenování, ukřižování, usekávání rukou, pálení za živa – a přísnou cenzuru jakékoli kritiky jakéhokoli aspektu islámu i kdyby byla pravdivá.

Šaria byla několikrát označena Evropským soudem pro lidská práva za neslučitelnou s demokracií, hrubým porušením lidských práv a evropských ústav. Podle českých a evropských zákonů se mnohé příkazy šaríe klasifikují jako trestné činy a samotné jejich prosazování spadá pod trestný čin propagace totalitní ideologie. Přesto tyto trestné činy zůstávají netrestány a místo nich jsou trestáni jejich kritikové. Nejzávažnějším trestným činem mezi šariátskými zákony je trest smrti za odchod od islámu, porušující standardní evropské zákony o svobodě vyznání, kromě toho, že je to úkladná vražda. Tento trest je nedílnou součástí radikálního islámu, a jak nedávno uznal hlavní ideolog radikálního islámu Šejk Jusuf al-Karadáwí, je tím hlavním prvkem udržujícím existenci islámu.

V několika islámských zemích šaría vládne, procenta muslimů souhlasících s šaríátskými zákony se v několika dalších islámských zemích blíží 100%, vesměs se pohybují okolo dvou třetin až tří čtvrtin. Mezi islámské státy s nejnižší podporou, 49%, patří Indonésie, kde ještě platí ústavní ochrana čtyř dalších náboženství. Nemají tedy pravdu ti, kdo tvrdí, že šaría musí být nedílnou součástí islámu. Indonésie se bez šaríe obešla 8 staletí i při dnes už téměř 90% muslimské většině.

Vzhledem k opresivnímu a vražednému charakteru šariátských zákonů by bylo rozumné rozšířit definici radikálního islámu i na ty, kdo jejich nastolení podporují a prosazují, i když se nepodílejí na terorismu, neboť se tím aktivně účastní džihádu politického. Sem dnes patří 23% muslimů britských identifikovaných jako stoupenci šaríe v nejnovější celostátní sondáži televize Channel Four. 17% muslimů francouzských sympatizujících s Islámským státem. 47% muslimů dánských odmítajících dánské zákony nad zákony islámské. 47% muslimů německých. A podobná čísla v Rakousku, Belgii, Holandsku a Švédsku, podle sondáže berlínského Centra Sociálních věd WZB.

K radikálnímu islámu určitě však nepatří pan Alrawi s naprostou většinou českých muslimů zákony šaría nepodporujících. Tato většina by sobě, nám, demokracii a zemi, jejímiž jsou občany, prokázala velkou službu, kdyby stoupence zákonů šaría ve svých řadách krotila, odevzdávala k stíhání za protizákonnou propagaci totalitního politického systému a nabádání k likvidaci demokratického systému, nebo ještě líp – posílala do některého z 57 islámských států.

Veřejným závazkem takového postupu by české spoluobčany uklidnila, že se nemají čeho od islámu obávat, alespoň od toho českého. Vzájemné důvěře by prospělo, kdyby pan Alrawi za celou svoji muslimskou obec takový závazek poskytl zde na půdě parlamentu.

V tomto kontextu je patřičné pana Alrawiho – ale také české zákonodárce – upozornit na jednu nepatrnou menšinu českých muslimů, o níž pan Alrawi určitě nic neví, která si říká Islámská nadace a na své webstránce českým muslimům přikazuje, že „se musí silně držet zjeveného zákona a nebrat na vědomí jiná, lidmi vymyšlená práva.“ Čili ignorovat a porušovat zákony tohoto státu.

Ty muslimy, kteří se bojí Alláhova trestu za nedodržení „zjevených“ zákonů, upozorněme na zjištění historiků islámu, že zákony šaria nebyly součástí žádného „zjevení“ nýbrž výsledkem 150-leté debaty islámských učenců zvané idžtihád a byly kodifikovány až 150 let po smrti zjevitele Koránu. Jsou to tedy také „lidmi vymyšlená práva“.

Aby se záruka demokratičnosti české muslimské obce a její loajality k českém státu usnadnila a aby se zachovala její bezpečnost a demokratičnost, měla by se úplně zastavit muslimská imigrace, o níž nic nevíme, kromě toho, že její míra demokratičnosti a tolerance je u každého jednotlivce těžce odhadnutelná, demokratickou českou muslimskou obec by mohla ohrozit, a je vždy lépe se mýlit směrem k opatrnosti a bezpečnosti. Jinak bychom se i my dopouštěli absurdity, že demokratické muslimy, kteří ze svých zemí k nám za bezpečným a svobodným životem uprchli před radikálním islámem, vystavujeme témuž nebezpečí, před nímž prchali.

Česká politika by výměnou měla jasně a nekompromisně podpořit naše muslimy demokratické, chránit je před muslimy radikálními a dbát, aby veškeré omezování svobody demokraticky cítících muslimů, ať už násilím, pohrůžkami, společenskou manipulací nebo vymýváním mozku, bylo zákonem nejen zakázáno, ale i trestáno. Vyhnula by se tím konfliktům, které si západoevropské státy vytvořily nedostatečnou ochranou a podporou muslimů demokratických a ustupováním muslimům radikálním.

Rovněž zákonem trestána by měla být jakákoli propagace islámu zamlčující jeho totalitní aspekty jako omezení práv žen a jinověrců, ale především zamlčující šariátský zákon trestající odstoupení od islámu. Takovýmto zamlčením totiž uvalují na potenciální konvertity riziko trestu smrti, budou-li si jednu chtít svou konverzi rozmyslet a od islámu přejít k jiné víře či nevíře, která by lépe ladila s jejich duší, kulturou a vzděláním. Obzvlášť přísný zákaz by měl platit na propagaci islámu ve školách, která trest smrti za odpadlictví zamlčuje snadno ovlivnitelným dětem a měla by tedy být vnímána jako ohrožování života nezletilých.

Naši arabisté, islamologové a obhájci islamizace by k celkovému uklidnění veškerých obav z islámu přispěli, kdyby nám přestali lhát o kompatibilitě zákonů šaría s demokracií, když většina světových imámů a muslimských politiků ujišťuje, že s demokracií kompatibilní nejsou a být nemohou, protože pocházejí od Alláha a jsou tudíž nadřazené zákonům demokratickým. Konkrétně by bylo na místě prošetřit činnost nadací jako je HateFree, která nedávno tvrdila, že praktikovat zákony šaria je zcela slučitelné s demokracií. Podobně by se měla prošetřovat spoluúčast konkrétních českých politiků na takovéto činnosti a zjišťovat, zda nejde o spiknutí na likvidaci demokracie a kulturní genocidu. Též by nám islamofilové měli přestat lhát o pohodové integraci muslimů v západní Evropě, když jim po třech generacích islámské imigrace do očí bijí například tato fakta z nedávné sondáže TV Channel4:

Pouze 7% britských muslimů pokládá jednoznačně britské občanství za závaznější než příslušnost k islámu. Pouze 21% britských muslimů někdy navštívilo nemuslimský domov. 100.000 britských muslimů sympatizuje s terorismem včetně sebevražedných útoků. Pouze 3% britských muslimů pokládají svobodu slova za důležitější než muslimskou sensitivitu na urážku. 18% souhlasí s trestáním kritiky islámu. 78% žádá zákaz zobrazování Mohameda. Třetina souhlasí s legalizací mnohoženství. Třetina neodsuzuje kamenování nevěrnic. 45% chce pro svoje děti školy s vyhraněným islámským zaměřením.

V Belgii celá čtvrť muslimů bruselských 4 měsíce skrývala hlavního osnovatele listopadového pařížského útoku, než jej policie téměř náhodou dopadla díky jeho vlastní nedbalosti s objednávkou pizzy.

Francouzská vláda oficiálně přiznává už od roku 2001 existenci 750 zones urbaines sensibles čili „sensitivních městských zón“, nad nimiž stát nemá plnou kontrolu a kde vládne islám. Dalších 1.400 čtvrtí je klasifikováno jako „prioritní“, s vysokou kriminalitou a závislostí na sociální podpoře, v nichž žijí paralelní muslimské komunity a jimž Francouzi populárně říkají territoires perdus pour la république čili „území ztracená pro republiku“. Podle policejních odhadů v těchto zónách dohromady žije až 5 milionů muslimů, jejichž mládež dokáže za rok zničit 40.000 automobilů, z toho 1.800 jen za loňskou silvestrovskou noc. V Dánsku je po pěti letech azylu v zaměstnání 20% muslimských mužů a 5% žen, ostatní zůstávají na sociální podpoře. Švédská policie letos zveřejnila seznam 55 čtvrtí ovládaných imigrantskými gangy, kam si netroufají policisté ani požárníci. Německá policie za loňský rok zaznamenala 208.000 trestných činů páchaných novými muslimskými imigranty.

Podobné sondáže jako Channel 4 by se mohly provést i v české muslimské obci, aby se objasnilo, kolik z ní je demokratů loajálních českému státu a jeho zákonům a kolik si zde přeje zákony jiné.

Ze statistik evropských muslimských komunit vyplývá, že nárůst muslimské populace vede k její radikalizaci a umlčování demokratických muslimů. A že radikalizace se znatelně zvyšuje, jakmile muslimská obec překročila 2% celkové populace. V této kategorii se už podle Carnegie Endowment nacházejí tyto západoevropské země:

Francie v roce 2016 překročila 10%. Německo se blíží 8%. Nad 6% mají Rakousko a Belgie. Přes 5% Velká Británie, Řecko, Nizozemí, Švédsko, Švýcarsko. Přes 4% Dánsko. U 3% jsou Itálie, Španělsko, Norsko, Lucembursko.

Sama o sobě čísla na první pohled nijak obzvlášť děsivá. Nebýt čerstvých lokálních statistik z Bruselu a Vídně sdělujících, že mezi prvňáčky nastupujícími do škol tvoří muslimské děti 50%. Podobně je tomu v desítkách západoevropských velkoměst, od Marseille přes Rotterdam po Birmingham a Malmö. Do dvaceti let budou západní Evropané ve svých městech menšinou.

Co začínalo jako imigrace se mění v kolonizaci. Rozdíl mezi nimi je tento: Imigrace je přesun do země, které se chceme přizpůsobit. Kolonizace je přesun do země, kterou chceme přizpůsobit nám a ovládnout. Západoevropský multikulturní experiment, tak nadějný ve svých začátcích s imigracemi všech možných kultur, jejich kulturním a gastronomickým obohacením domácích kultur, ztroskotal na islámu, který – jak v programu Channel 4 uvedl bývalý předseda Komise pro rasovou rovnoprávnost Trevor Phillips – si vytváří stát ve státě, integrovat se s ostatními odmítá a rok od roku se víc radikalizuje k totalitnímu myšlení a jednání. Neopakujme po západních zemích experiment, který selhal, zažili jsme jich na své kůži už několik podobných.

Ten, kdo lidi netoužící po islamizaci šmahem častuje přídomky „xenofobové“ (extrémisté, náckové, fašouni, hnědý sliz, atd.), dává logicky a automaticky najevo, že po islamizaci touží nebo mu přinejmenším nevadí. Je tudíž na něm vysvětlovat nám ostatním proč. Klaďme jim proto relevantní otázky.

Jaký pokrok ve vědě a technologii od islámu očekáváte? Jaké geniální zlepšováky ekonomické a ekologické v islámu nacházíte? Co si představujete, že nám islám může nabídnout ke zlaskavění lidských vztahů, zkvalitnění politického systému, vytříbení sociální spravedlnosti, zabezpečení občanské svobody? Jak nám zefektivní infrastrukturu, školství, zdravotnictví? Jakými nápady a vynálezy nás posune k většímu duševnímu blahu? Jak nám zkrášlí estetiku architektury, urbanistiky, designu, oblékání, vizuálních umění? Jaké romány, básně, dramata, filozofické traktáty nám nabídne? Jaké opery, symfonie, balety? Kde najdete příklady, od nichž bychom se měli co učit? Která islámská země by nám mohla být vzorem, jímž bychom se mohli řídit?

Po zvážení těchto otázek možná zjistíte, že zatímco západní civilizace je už přes půl tisíciletí autorem téměř všech vynálezů v průmyslu, technologii, dopravě, stavebnictví, telekomunikacích, elektronice, fyzice, kybernetice, astronomii, astronautice, chemii, medicíně, zemědělství, ekonomii, lidských právech, psychologii a všech žánrech umění, islám nedodal světu nic užitečného od 12. století, kdy al-Gazálí zakázal veškeré bádání jiné než koránské, neboť studium přírodních zákonů a lidská tvorba jimi inspirovaná popírají všemohoucnost Alláhovu.

Budete po takovém zjištění opravdu chtít, aby tu radikální islám vládl a tuto fantasticky tvořivou civilizaci zničil jako předtím zničil tvořivé civilizace byzantskou, perskou a část indické? Opravdu po tomto všem zvážení po vládě islámu toužíte? Jestliže po ní netoužíte, přestaňte páchat sebevraždu a připojte se k obraně svého domova a své kultury a nepomáhejte ničit tu civilizaci, která vám dává svobodu ji i nenávidět. Jestliže po vládě islámu toužíte, učiňte si tu laskavost a zvolte si prosím některý z 57 islámských států, šťastně se tam odstěhujte a nechte Evropu jejímu svobodnému tvoření – i s jejími liberálními demokratickými muslimy, kteří chtějí žít podle jejích zákonů a podílet se na její tvořivosti.

Poznámka editora Pavla Šafra:

Náš internetový deník zařadil v jednom z článků mého dlouholetého přítele Benjamina Kurase mezi ty, kteří během semináře o islámu v Poslanecké sněmovně uráželi islám.

Benjamin mě upozornil, že ve svém projevu nikde islám neurazil a já mu tímto dávám za pravdu a omlouváme se. V naši redakci ovšem převažuje názor, že by se takto známý a renomovaný spisovatel neměl spojovat s více či méně extrémistickými organizacemi, jako je kupříkladu Blok proti islámu, které šíří nenávist vůči lidem, jež zastávají určitou náboženskou víru. Jsme přesvědčeni, že je třeba rozlišovat náboženskou víru od radikální ideologie, jak to koneckonců činí v tomto textu i Benjamin Kuras.

Představitelé Bloku proti islámu se takovým rozlišováním bohužel moc nezabývají a proto se sami vyřazují ze slušné společnosti. To je náš názor. Benjamin Kuras má přirozeně právo na svůj vlastní přístup.