HISTORIE / Z ranní mlhy halící Lamanšský průliv se vynořují tisíce plavidel spojenecké armády. Pohled na zdánlivě klidné normandské pláže vojáky na jejich palubách neuklidní. Uvědomují si, že tam na ně číhají pečlivě skrytí nepřátelé. A mezi nimi je jeden, který zabije tolik z nich, až se stane legendou.

V Normandii se přesně před 80 lety, 6. června roku 1944, psala historie. Propukla jedna z největších válečných operací všech dob, jejímž cílem bylo prolomit Hitlerův Atlantický val, tedy systém bunkrů, min a kulometných hnízd podél severozápadního pobřeží Evropy, otevřít západní frontu a ve svém důsledku podlomit nacistickou nadvládu v Evropě. 

Na pět pláží, které získaly jména Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword, mířilo na asi sedmi tisících plavidlech zhruba 156 tisíc spojeneckých vojáků. Jakmile se o půl sedmé hodině ranní otevřely dveře transportních člunů, nastalo hotové peklo. Moře se zbarvilo krví, pláže se pokryly bezvládnými těly. Největší krveprolití propuklo na pláži Omaha. Většina plovoucích tanků Sherman, které měly poskytnou tolik potřebné krytí, se potopila, letecké bombardování německých pozic se nezdařilo. Vojáci se snažili co nejrychleji pláž přeběhnout a zajistit si bezpečnější pozice, avšak mnozí z nich padli ještě dříve, než se dotkli souše.

Bojovat vůbec nechtěl 

Historikové odhadují, že toho dne se nedožilo večera zhruba 4 400 spojeneckých vojáků, přičemž více než polovina z nich zemřela právě na Omaze, německá strana utrpěla ztráty v rozmezí od čtyř do devíti tisíc mužů.

Snad několik stovek amerických bojovníků zemřelo dílem jediného německého vojáka, teprve dvacetiletého desátníka jménem Heinrich Severloh. Sám přitom neměl rád válku ani armádu, nesdílel nadšení pro nacistický režim, nechtěl pro něj bojovat.

Narodil se roku 1923 do farmářské rodiny nedaleko malého města Celle v severním Německu a jako milionům dalších, i jemu převrátila život naruby válka. Bylo mu osmnáct let, když musel narukovat do wehrmachtu, konkrétně k 19. náhradní divizi lehkého dělostřelectva v Hannoveru. V srpnu byl převelen do Francie ke 3. baterii 321. dělostřeleckého pluku, v prosinci 1942 pak putoval na východní frontu. 

Problémový a drzý

Jako voják nikdy nevynikal, nadřízení ho označovali za „problémového“ a pro jeho drzé a nesouhlasné poznámky jej častovali nekonečnými hlídkami v mrazu a fyzickými tresty, památky na ně v podobě zdravotních problémů si nesl až do konce života. Po rekonvalescenci jej v říjnu roku 1943 poslali na poddůstojnický výcvik, ale brzy jej z něj stáhli, aby se připojil k 352. pěší divizi v Normandii.

„Nikdy jsem v té válce nechtěl být. Nikdy jsem nechtěl být ve Francii. Nikdy jsem nechtěl střílet z toho bunkru,“ svěřil se po letech. Nebylo však zbytí.

Německá obranná postavení na zhruba osmikilometrové pláži Omaha tvořilo osm lehkých dělostřeleckých baterií, 35 menších objektů vybavených děly ráže 75 mm a desítky stanovišť minometů, raketometů či automatických zbraní. Pěchota byla soustředěna v patnácti opěrných bodech, Severloh byl přiřazen k tomu s názvem Widerstandsnest 62, výhružně se tyčícímu na hrotu náhorní plošiny více než dvacet metrů nad úrovní pláže.

„Rychle, Heine, vstávej, přicházejí!“ budil jej nad ránem onoho přelomového dne jeho velitel, nadporučík Bernhard Frerking. Spolu s dalšími spolubojovníky se pak krčil v tom betonovém bunkru, zatímco naslouchal výbuchům granátů z lodních děl. V jednom z rozhovorů vzpomínal na ty chvíle takto: „Každý myslel jen na jedno: jak se dostanu živý z tohoto svinstva?“

Zabij, nebo budeš zabit

Jeho úkolem se stala obsluha kulometu MG-42. „Začni střílet, jakmile budou po kolena ve vodě. To ještě nebudou moci rychle běžet,“ přikázal mu velitel. Když vyloďovací čluny sklopily své rampy, zasypal je palbou. „Co jsem měl dělat? Myslel jsem, že se odtamtud nikdy nedostanu, věděl jsem, že střílím o svůj život – ty, nebo já. Když začne člověk střílet, necítí už nic, je klidný, udělá to. Člověk ví jen to, že když to neudělá, když je nechá přijít, udělají mu to samé.“

Vzpomínal, že jednal jako v transu, bez jídla, pití, odpočinku, nespustil oči z pláže a pálil. Podle svých slov vystřílel přes 12 tisíc dávek z kulometu a dalších 400 ze své pušky K-98. Teprve když si uvědomil, že mu nikdo už nedodává munici, procitl. Američané navzdory obrovským ztrátám pronikli mezi opěrný bod 62 a 64 a začali jej ostřelovat z boku, on zůstal na svém postavení jediným Němcem, který ještě střílel. Věděl, že kdyby zůstal na svém místě, nejspíše by nepřežil. Ve tři hodiny odpoledne se se zraněnou tváří dal na ústup.

Zastřelil jsem jich minimálně tisíc

Cestou do vnitrozemí potkal ještě jednoho německého vojáka a spolu se vydali do asi kilometr vzdálené vesnice s názvem Colleville-sur-Mer. Hned dalšího dne ho zajali američtí vojáci, aniž by tušili, že se dívají do tváře muže, který usmrtil mnoho jejich spolubojovníků. V zajateckém táboře v USA na Severloha plně dolehlo, kolik smrti toho dne na Omaze zasel. „Určitě to bylo minimálně tisíc mužů, pravděpodobně i víc než dva tisíce, ale nevím přesně, kolik jsem jich zastřelil. Bylo to strašné. Když na to myslím, chce se mi zvracet,“ přiznal.

Američtí i němečtí historikové však tato čísla považují za nadnesená, počet ztrát na straně spojenecké armády odhadují na 2 400. Zabil jich nicméně dost natolik, aby se mezi Američany začalo vyprávět o opěrném bodě 62, o místě, z něhož vyšlo zřejmě nejvíce smrtících střel na celé pláži. Neznámému německému kulometčíkovi začali později říkat Bestie z Omahy.

Severloh se domníval, že kdyby se prozradil, nenávisti a pomstě by pravděpodobně neunikl. A tak mlčel. Mlčel v americkém zajetí, kde pracoval na bavlněných plantážích a bramborových polích, mlčel po svém návratu do Německa na statek svého otce v roce 1947. Nevyřčené vzpomínky se přeměňovaly v noční můry, výčitky v časté úzkosti.

Po dlouhých třinácti letech ode dne D, v roce 1957, se mu do rukou dostala kniha novináře Cornelia Ryana s názvem Nejdelší den. Na jejích stránkách narazil na příběh jistého amerického veterána jménem David Silva, jehož během vylodění spojenců právě na Severlohově úseku zasáhly tři střely, přesto přežil.

Já jsem ta bestie z Omahy

Rozhodl se mu napsat. Silva odpověděl. Mezi muži už nepanovala žádná zášť, oba si uvědomovali, že za války o jejich činech rozhodovali jiní. Dopisovali si, několikrát se dokonce setkali, objali se, povídali si, stali se přáteli. Ten, jehož nazývali Bestie z Omahy, se při oslavách výročí vylodění v Normandii shledával i s dalšími americkými veterány. Prolomení těžkých hradeb mlčení, pocit smíření mezi oběma stranami a také odpuštění od těch, do nichž musel před lety střílet, mu pomohlo vyrovnat se s břemenem, které celá ta léta v sobě nosil.

Jeho příběhu si povšimla média, Severloh poskytl několik rozhovorů, napsal knihu vzpomínek. Jen ty noční můry k němu občas zavítaly i nadále, a to až do jeho smrti v roce 2006. David Silva v následujících letech několikrát navštívil Severlohův hrob, aby svému příteli věnoval vzpomínku a uctil jeho památku.