Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg při setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským v Kyjevě v roce 2023. FOTO: ČTK / DPA / Presidential Office of Ukraine
FOTO: ČTK / DPA / Presidential Office of Ukraine
KOMENTÁŘ / V těchto dnech si připomínáme 75. výročí založení Severoatlantické aliance, organizace vytvořené za účelem posílení kolektivní obrany a spolupráce zemí v euroatlantickém prostoru před hrozbami namířenými proti mezinárodní bezpečnosti a mírovému soužití národů. Iniciativa, za níž stály Spojené státy americké, byla součástí americké vize ochrany nově budované poválečné demokratické Evropy před rozpínavostí sovětsko-ruského impéria a šíření komunistické ideologie potlačující základní lidská práva a svobody.
Právě vůdčí postavení USA jako zastánce univerzalistického pojetí demokratických hodnot určovalo podobu světa po druhé světové válce a neumožnilo Sovětskému svazu prosadit realizaci jeho vize globální totalitní nadvlády.
Díky USA a jejich vůdcům, kteří měli ve 20. století jasnou vizi, jak by měl nový lepší svět vypadat, a nezdolné odhodlání tyto představy prosadit, tak bylo možné úhlavního totalitního nepřítele porazit a osvobodit zbytek Evropy z násilného područí.
Velcí američtí státníci, jakými byl Franklin D. Roosevelt, který stál u zrodu Organizace spojených národů, jeho nástupce Harry S. Truman, jenž se rozhodl „zadržovat“ komunismus s využitím všech prostředků včetně vytvoření nového transatlantického obranného paktu, a nakonec Ronald Reagan, který boj proti komunistické „říši zla“ dotáhl svou strategií „přímé konfrontace“ do vítězného konce, se zasloužili o vybudování nového demokratičtějšího světového řádu, o němž jsme ještě koncem minulého století byli přesvědčeni, že přetrvá navěky, nebo alespoň hodně dlouho.
V životě však není nic dané a opájet se úspěchem a přehlížet rizika může být nebezpečné. Svět se na počátku 21. století proměnil a s ním i hrozby, kterým musely demokratické národy čelit. Americká politika pod vedením prezidenta George W. Bushe vytýčila nový kurz, který se odrazil i v dalším směřování Severoatlantické aliance.
Prioritou se po bezprecedentních teroristických útocích na USA stal boj s mezinárodním terorismem jako klíčovou hrozbou pro bezpečnost euroatlantického společenství. Přílišná koncentrace na tuto hrozbu však vedla k podcenění jiné, pro evropskou bezpečnost mnohem nebezpečnější hrozby, a tou byl opětovný vzestup imperiálních ambicí Ruska, který nabyl podoby otevřené agrese proti Gruzii, zemi toužící se zařadit po bok ostatních demokratických národů Evropy a stát se členem NATO.
V této kritické chvíli pro evropskou i globální bezpečnost však došlo na americké straně k zásadnímu selhání, které vydláždilo cestu k nové velké evropské válce. Slabé odsouzení ruského agresivního chování, a především následné vyhlášení politiky „resetu“ ve vztazích mezi USA a Ruskem prezidentem Barackem Obamou, povzbudily autoritářský ruský režim k plánovaní dalších ofenzivních akcí s cílem obnovit imperiální velikost Ruska a jeho mocenské postavení na mezinárodní scéně. Tato tragická chyba vedla k další ruské agresi, tentokrát vůči Ukrajině, usilující o podobné zahraničně-politické cíle jako Gruzie, tedy stát se plnoprávným členem euroatlantického demokratického společenství.
Neschopnost amerických vedoucích představitelů adekvátně reagovat na takto zásadní porušení mezinárodního práva ze strany Ruska vytýčením nové strategie, která by agresora donutila stáhnout se zpět z protiprávně anektovaných území, se posléze projevila i v celkovém oslabení pozice USA na globální scéně. Americká nečinnost povzbudila řadu revizionistických mocností po celém světě k navýšení výdajů na zbrojení a vojenským přípravám na možnou realizaci vlastních územních zisků, pokud se k tomu naskytne vhodná příležitost.
Severoatlantická aliance postrádající jasné americké vedení se poté ocitla v paralýze. Nebyla schopna označit Rusko za jednoznačnou hrozbu evropské bezpečnosti, ani zásadně navýšit výdaje na modernizaci svých armád a jejich výzbroje. Jedinou výjimkou se staly nejvíce ohrožené státy na východní hranici NATO, které pochopily, že bez razantních investic do svých obranných kapacit nemohou Rusku v případě jeho útoku úspěšně čelit, a navíc se spoléhat ani na americkou vojenskou podporu, kterou prezident Donald Trump striktně podmínil výdaji na obranu nejméně ve výši 2 % HDP.
Chybějící americká vize a strategie k zajištění evropské i globální bezpečnosti otevřela Rusku prostor pro dokončení plánu na opětovné sjednocení všech klíčových částí bývalého carského a sovětského impéria. Nezávislá Ukrajina se tak stala obětí brutální agrese, která plně ukázala obludnou tvář ruského režimu, který se v zájmu dosažení svých cílů neštítí ani těch nejhorších válečných zločinů. Současně ovšem potvrdila, že USA ztratily poslední zbytky své mezinárodní prestiže a nejsou již nadále svými protivníky považovány za globální velmoc, která svou politickou a vojenskou mocí garantuje bezpečnost mírumilovných národů a neměnnost stávajícího mezinárodního uspořádání.
Po 75 letech od vzniku Severoatlantické aliance stojíme na prahu zcela nové epochy, v níž již USA nebudou hrát klíčovou roli garanta mezinárodní bezpečnosti. Ztratily totiž svou globální vizi, nejsou již „majákem svobody“ ani „hodnotovým kompasem“, které ostatní demokratické státy světa s obdivem následovaly. Čelí politickému a hodnotovému úpadku, který má dopad i na americkou zahraniční a bezpečnostní politiku.
Výhled do budoucna pak velké naděje na změnu nedává. Naopak, obavy mezi evropskými spojenci v NATO vzbuzují sílící hlasy volající po přehodnocení amerických zájmů v Evropě. Ty však nejsou výrazem návratu k historické politice amerického izolacionismu, ale k mnohem nebezpečnější politice appeasementu, protknuté ve své nové podobě notnou dávkou sobectví a ztrátou jakékoliv hodnotové orientace.
Demokratický svět i Severoatlantická aliance jsou však na americkém vedení závislé. Bez nového velkého amerického státníka s jasnou vizí a strategií tváří v tvář současným hrozbám a mocenskému vzestupu revizionistických mocností nepřežijí. Nebezpečné časy si žádají odvážné vůdce, ti ovšem nejen v USA, ale i mezi ostatními spojenci dlouhodobě chybí. Proto válka na evropském kontinentě stále probíhá a agresivní Rusko si již nyní brousí zuby na další oběť.
