V posledních dnech mezi zprávami o koronaviru otřásly veřejností další teroristické útoky islamistů. Po pravdě – vinou viru se o znovuobnovené aktivitě džihádistů mluví a píše mnohem méně, než ty události i jev terorismu obecně zasluhují. I v té koronavirem okleštěné diskusi však zaznívají hlasy, které vnímám jako stejné, či dokonce větší ohrožení než islamistický teror a epidemii dohromady. Hlasy, které chtějí to málo soukromí a svobody, které v postmoderní Evropě lidem zůstaly, ještě okleštit, a nasadit podobné prostředky státního dozoru, jakými se chlubí Čína – přesněji Komunistická strana Číny.  Nesmíme si pod záminkou „boje proti terorismu“ nechat vnutit režim vězňů koncentračního tábora. Nesmíme připustit, aby skutečně ulice našich měst byly osazeny kamerami rozpoznávajícími obličeje a propojenými do sítě s umělou inteligencí, takže by systém měl zcela detailní mapy pohybu všech občanů, průběžně umělou inteligencí komparovaný s jejich sociální bublinou, postoji a názory. Takovou totalitu nevymyslel ani Orwell.

Začnu, protože na něj myslíme pořád, s koronavirem – s malým příkladem, jak by jistě žádoucí zastavení epidemie mohlo ve scifi katastrofickém filmu vypadat. Je to jednoduché, vychází to z logické úvahy, že když lidi nikam nechodí, nemohou nikoho nakazit. Takže nezpochybnitelně nejúčinnějším opatřením by bylo vyhlášení stanného práva a povolání armády. Ta by v protichemických oblecích zásobovala – až ke dveřím bytu – obyvatele potravinami. Základními, a třeba na čtrnáct dnů či měsíc dopředu. Lidé by si směli – až vojáci odjedou – ty balíky jídla dotáhnout domů z přededveří, ale pak by museli zamknout, a nikdo by nesměl ven. A kdyby se někde objevila nemoc, zase by přijeli vojáci v protichemických oblecích, odvezli by celou rodinu do koncentračního (pardon, kovidačního) tábora, a pak by si vydezinfikovali ochranné obleky. Tábor by se potravinami zásoboval shazováním jídla z vrtulníku, a byl by vybaven spalovací pecí na likvidaci zemřelých. 

Je jisté, že za dva tři měsíce by bylo jak po epidemii, tak po demokratickém státu a vládě práva. Režim, který by se zachoval takto, by byl tak fašistický, že na to snad neexistuje ani vhodné slovo. Nemyslím si, že by existoval kdokoliv, kdo by po takovém řešení volal. Jen o málo přijatelnější metody však navrhují mnozí francouzští politici ve věci terorismu. A protože návrh vypadá zcela nevinně a nekrvavě, najde jistě své zastánce mezi občany. Ti se zbytky zdravého rozumu by se však měli zcela rozhodně podobným myšlenkám postavit. Z čistě etických důvodů – podobně, jako by nebylo dobré nahrazovat občanské průkazy povinně vytetovaným číslem na předloktí. 

Nová vlna korony, nová vlna teroru

Pro strach z koronaviru jsme pozapomněli, a najednou nás útočníci konfrontují se skutečností, že vedle covidu nás může usmrtit také bojovník svaté války, aby se co nejrychleji dostal do sedmého nebe se všemi představitelnými pannami světa. Už v září v Paříži v ulici, kde dříve sídlila redakce satirického časopisu Charlie Hebdo – terče vražedné výpravy teroristů v roce 2015, kdy v redakci zavraždili 12 lidí – udeřil terorista znovu. Časopis opět otiskl karikatury proroka, odpovědí byl útok, kdy islamistický terorista pobodal dva lidi. Dne 16. října udeřil další islamistický vrah – a to na oběť, kterou bychom měli my Evropané chápat jako oběť  „zvláště chráněnou“. Útočník nožem zaútočil na středoškolského učitele dějepisu, a aby nedošlo k omylu, proč to dělá, křičel při útoku Alláhu akbar. Důvod, proč si k útoku vybral onoho kantora, byl, že ve škole učil o svobodě projevu a toleranci – a studentům ukazoval karikatury proroka Mohameda. Vrah se o tom dozvěděl, neb si na učitelovu „drzost“ stěžovalo několik pohoršených rodičů.

Dále čtěte

V Andrejově síti 26.října–1. listopadu: Covid jsem nezvlád, tak dáme imigranty!

Babišův populismus exploduje díky koronavirové krizi s osvěžující intenzitou. Protože premiér zcela nezadržitelně svou neschopností čelit epidemii masově ztrácí kredit i…

29. října přibyly na účet teroristů další tři oběti – opět ve Francii.  V bazilice v Nice napadl terorista ženu, které uřízl hlavu, další podřezal. Třetí oběť zemřela následkem bodných ran. Útočník opět křičel Alláhu akbar, a další útočník volající Alláhu akbar útočil v Avignonu. Tam ho policie zastřelila, než stačil někoho zavraždit.  Dne 31. října byl v Lyonu postřelen pravoslavný kněz. Prezident Macron označil útok jako projev islámského terorismu.

A pak přišel teror doslova za našimi humny. Ve Vídni, která je – hned před Prahou – největším městem s převládajícím českým obyvatelstvem.  Večer 3. listopadu se ve vídeňské ulici  Seitenstettengasse blízko stanice metra Schwedenplatz ozvala divoká střelba. Podle vídeňské policie měl útočník automatickou pušku, pistoli, mačetu a atrapu sebevražedného pásu s výbušninami. Zavraždil čtyři lidi. V průběhu zákroku policie útočníka usmrtila. K útoku se přihlásila organizace Islámský stát.

Kontrola je lákavá…

Podobné oživení teroristických aktivit samozřejmě vyvolá odpověď moci. Ve Francii tomu není jinak. Francouzští pravicoví politici a jeden ministr ve vládě prezidenta Emmanuela Macrona vyzvali k častějšímu využívání sledovacích technologií za účelem sledování potenciálních útočníků a prevence dalších útoků. Jean-Baptiste Djebbari, ministr dopravy, uvedl už po vraždě středoškolského profesora, že je „z velké části pro“ používání umělé inteligence k boji proti terorismu v sítích veřejné dopravy, pokud budou respektována práva jednotlivců na soukromí. „Myšlenkou je použití umělé inteligence ke sledování podezřelého chování, a to se již v několika zemích děje,“ řekl Djebbari. Server  Politico.eu k tomu lakonicky dodává: Djebbariova poznámka je v souladu se sílícími výzvami pravicových politiků, kteří již dlouho usilují o větší využívání technologií k boji proti zločinu a terorismu. (ZDE)

Dále čtěte

Faltýnkova cesta do Malagy: Krize identifikačních vzorů

Jak mají lidé věřit jakýmkoliv, i seberozumnějším protiepidemickým opatřením, když nejmocnější lidé v zemi svoje vlastní pravidla okatě, okázale a až…

Valérie Pécresse, konzervativní politička a (naší terminologií) hejtmanka oblasti Île-de-France zahrnující Paříž, se v pátek vyslovila pro zrušení zákonných omezení rozpoznávání obličejů lidí zachycených bezpečnostními kamerami. „V naší oblasti jsme nyní umístili kamery do všech dopravních sítí. Nemůžeme je okamžitě použít k potírání terorismu,“ sdělila rozhlasové stanici France Information. A volá po tom, aby záznamy z kamer mohla vyhodnocovat umělá inteligence, a tak předvídat ohrožení – třeba včas rozpoznat někoho, kdo obhlíží terén, či má u sebe cosi připomínající sebevražedný pás. (ZDE)

Přesto, že liberální pravice chápe jakékoliv sledování občanů především jako zlo, konzervativní pravice, jejíž rétorika dnes pravicovou scénu často pohlcuje, po zvýšení dozoru volá.  Je potřeba tyto úvahy zcela jednoznačně odmítnout, protože by nás zbavily svobody spolehlivěji než terorismus. 

Evropa není v Číně!

Rozeznávání obličejů umělou inteligencí je velmi daleko v Číně. Už v roce 2018 se tamní komunistická strana pochlubila, že v davu 60 000 lidí na popovém koncertu našla – podle obličeje nasnímaného kamerou a zpracovaného umělou inteligencí – hledaného podvodníka.  Vedle této vymoženosti čínští komunisté mají informace kamerových systémů napojené na další databáze, a dokonce tamní bezpečnostní složky používají termín „sociální kredit“. Míru, nakolik je občan směrem k Moci – tedy ke komunistické straně – vstřícný a loajální, kolik udělal v životě dopravních přestupků, kolikrát byl souzen… S největší pravděpodobností znají čínské bezpečnostní složky i chování a preference onoho nešťastného občana z dat čínských sociálních sítí, jeho emailové korespondence a pohybu jeho mobilního telefonu. Občan tak přichází o úplně všechno představitelné soukromí. A to je stav, který nesmíme v Evropě připustit.

Pro jakoukoliv moc jsou data o občanech lákavá – a pro jakéhokoliv občana jsou informace o něm samém zneužitelné. Proto omezení a prolomení soukromí přichází v demokracii na řadu při vyšetřování zločinů a je na ně potřeba soudní příkaz. Kamerové systémy s umělou inteligencí by nás takto monitorovaly permanentně. Nejen ty z nás, které vyšetřuje policie, nejen ty, u kterých to povolil soud, ale všechny. A to nesmíme dovolit ani za příslib většího bezpečí.

Svoboda je vždy riziková a nebezpečná. Nebezpečnější, než když žáci ve třídě (či otroci v diktatuře) musí plnit předepsané úkoly, a kromě nich pod hrozbou trestu a za stálého monitoringu nesmějí dělat nic. Ovšem takové žití není hodné lidské bytosti. I když by podobný monitoring o pár procent (zcela jistě ne stoprocentně – to je třeba stále připomínat) snížil počty teroristických útoků, vzal by nám, lidem, kteří se cítí být občany, ne otroky, poslední zbytky svobody a soukromí, kterých stejně vinou digitalizace přibývá. Nenechme si ty zbytky svobody vzít pod příslibem kamerami hlídaného bezpečí!