Rudolf Jindrák. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Někdo vymyslel, že by měl být zřízen post zmocněnce pro konzultace s Ruskem. Vztahy jsou prý nějaké zablokované a někdo by to měl rozetnout. Tak vymysleli pozici a zastávat ji bude Rudolf Jindrák. Ten je teď ředitelem zahraničního odboru na Hradě. To z něj dělá jistě tu pravou osobu a jeho životopis to jen potvrzuje.
V Lidových novinách Jindrák vysvětluje smysl své funkce. Prý to je „prostě řešení, nějaký seniorní diplomat s dobrým profesním životopisem“. „Plus v tom hrál roli i fakt, že v ruské politice určuje zásady zahraniční politiky kremelská administrativa prezidenta Putina, takže to je také jeden z argumentů, proč figuruji i jako zástupce Hradu. Je ohromně důležité při takových jednáních mít jednotný vnitropolitický mandát, to znamená schopnost přímo konzultovat s prezidentem, premiérem, ministrem.“
Jak bude ten mandát vypadat, když se prezident chová jako věrný spojenec Kremlu a velký přítel Vladimira Putina, zatímco ministerstvo zahraničí kritizuje politické procesy v Rusku, bude zajímavé sledovat. Jindrák ale říká, že „je to i signál ruské straně, aby tu moji nominaci brala vážně“. Jak vážně budou v Kremlu brát ředitele nějakého odboru své loutky, není jasné.
Zmocněnec dostal otázku, jestli si klade za cíl „přivést Putina na Hrad“ a popřípadě kdy. (Jako návštěvu samozřejmě.) Na to Jindrák říká, že je třeba „nastavit komunikaci na nejvyšší úrovni“ a „rozhýbat politickou relaci“. „Samozřejmě návštěva prezidenta Putina v Česku nebyla projednávána ještě meritorně, ale může to být součástí nějakých úvah.“
To je jistě ambiciózní, jen by se mělo před vedením v Moskvě nějak utajit, jak tu probíhala návštěva čínského prezidenta. Když pomineme, že jsme z ní neměli nic, nebyla úplně poklidná. Česká policie tehdy vzbudila svým postupem proti vlastním občanům poněkud smíšený dojem, třeba zájmem o tibetské vlajky. Také čínští fanoušci, kteří se náhle odněkud vynořili, jsou nezapomenutelní.
Pak zmocněnec tvrdí, že chce jednat stylem „já pán, ty pán“. „Jestli se nebude s námi někdo chtít bavit, to platí obecně pro zahraniční politiku, tak se s ním nebudeme bavit my… Každé jednání je ale nějakým kompromisem a já doufám, že ruská strana je ke kompromisům svolná a připravená. I česká strana. Samozřejmě to musí být velký konsenzus.“
To je zajímavé. Jaké ústupky bychom mohli dělat? Rusku vadí sankce západních zemí. S tím nic nenaděláme. Proč bychom měli být na straně Ruska proti našim spojencům? Pak jim vadí dění kolem všelijakých pomníků. Nelze ale dojednat nějaké ústupky, které by se týkaly pravomocí místních samospráv. Také jsme jim vyhostili diplomaty, ale my nemůžeme za to, že to nejspíš nebyli diplomati, ale agenti.
Jinak je ale Rudolf Jindrák nesporně „seniorní diplomat s dobrým profesním životopisem“. Už jsme tu o tom psali, tak jen zopakujme. Už jako člen SSM byl Jindrák (pocházející z aktivní komunistické rodiny) navržen na kandidáta KSČ. Na Právnické fakultě UK byl pak v letech 1984–1986 předsedou stranické skupiny. Po studiu nastoupil v roce 1987 na ministerstvo zahraničí. V létě 1989 podepsal vázací akt jako spolupracovník Zpravodajské služby Generálního štábu Československé lidové armády.
V posudku měl napsáno: „Osvědčil se v politické práci, ve které dovedl zdařile využít svou dobrou teoretickou průpravu z marxismu-leninismu… Konkrétní politickou prací, charakteristickou individuálním přístupem k funkcionářskému aktivu, prokázal již v mladém věku politickou vyzrálost se smyslem pro nové. Zásady proletářského a socialistického internacionalismu jsou mu vlastní, má vřelý vztah k sovětskému lidu.“ (Z materiálů dochovaných v Ústavu pro studium totalitních režimů citovalo v roce 2016 Euro.cz.)
Jindrák ovšem tvrdí, že o vázacím aktu nevěděl. Je ale zachován záznam ze schůzky z 13. července 1989, o které řídící důstojník píše: „Proběhla 13. července v čase od 10 do 10.30 ve služebním vozidle v ulici Na Náspu na Hradčanech. V průběhu získávací akce byla s typem v konkrétní podobě rozebraná otázka jeho spolupráce se Zpravodajskou službou Generálního štábu. Typ od orgánu požadoval upřesnění s odůvodněním, že z doslechu od profesionálních pracovníků 1. správy federálního ministerstva vnitra, legalistů, zaměstnaných na konzulárním odboru ministerstva zahraničí (lidé, kteří byli pod krytím vysíláni do zahraničí – pozn. red.), má s touto spoluprací špatné zkušenosti, že se nedbá na konspiraci, ochranu spolupracovníka a že úlohy, které jsou vydávané, odporují legálnímu a legendovatelnému poslání a činnosti.“
Jindrák pak pro Euro uvedl: „Tlačili na mne, že nebudu mít žádný kariérní postup, že mě zničí. Nebyl jsem absolventem moskevské školy jako jiní. Byl jsem mimochodem šest měsíců zařazen do spisovny na konzulárním odboru. Neměl jsem šanci se někam dostat. Dvacet let jsem netušil, že jsem závazek v této podobě podepsal. Až poté, co jsem teď viděl spis, mi došlo, oč tehdy šlo. Metody těchto lidí byly odporné.“ Bylo mu 24 let a všechno je prý složitější, než to vypadá ze spisu.
Složitější může být všechno, takový je život. Tak dobře, působil na ministerstvu zahraničí už v době soudruha ministra Bohuslava Chňoupka. Dnes ale působí na Hradě Miloše Zemana a vztahy prezidenta k Rusku a Číně nelze popsat jinak než jako lokajské. Zeman si provozuje svou vlastní zahraniční politiku, kterou nezajímají ani pragmatické ekonomické záležitosti, ani otázka lidských práv. Spíš to vypadá jako servis pro vyšeptalou politickou figuru, které ometání kolem trůnu světových mocnářů dělá dobře. Kolem takových mocnářů ale, kteří nezasluhují žádný skutečný respekt. Fiaskem skončila i úporná snaha nechat se aspoň vyfotit v Bílém domě. O Zemana se ale nezajímá ani Donald Trump. Prostě je náš prezident bizarní okrajová postavička, kterou nikdo raději nikam nezve. Sloužit někomu takovému není jistě záviděníhodné. Není to ale ani nic chvályhodného, když to někdo dělá dobrovolně.
Rudolf Jindrák bude zřejmě takový bezmocný zmocněnec. Kdyby nic jiného, sotva zabrání českým občanům, aby Kremlu připomínali, co si o tamní putinovské juntě myslí, a Kremlu bude vadit, že s tím tady nikdo nic nedělá.
