REPORTÁŽ / Přicházíme ke vchodovým dveřím bytového domu na pražském sídlišti Černý Most, kde na nás čeká pan Rudolf Čech. S ním vystoupáme po schodech do prvního patra a zamíříme rovnou do jednoho z bytů. Ocitáme se ve velké chodbě, z níž se dá pokračovat do obýváku, plně vybavené kuchyně, koupelny a tří pokojů. Na první pohled je to standardně vybavený byt klasické rodiny. Málokoho by napadlo, že jej obývají děti z dětského domova v Dolních Počernicích.

Funguje tady takzvaná rodinná skupina, jež jsou dnes běžnou součástí téměř všech dětských domovů u nás. V každé z nich obvykle žije šest až osm dětí různých věkových kategorií, které společně sdílejí prostory a mají své vychovatele, tedy tety a strejdy. Cílem takových skupin je vytvořit stabilní prostředí co nejvíce připomínající běžný rodinný život, kde děti mají své místo, učí se odpovědnosti, samostatnosti, například si samy vaří a uklízejí, a budují si vztahy podobné těm sourozeneckým. Kaž­dá skupina má vlastní režim, rozdělení úkolů a částečně i vlastní hospodaření. Velkokapacitní ústavy internátního typu, jak si možná mnozí lidé zvenčí dětské domovy představují, jsou už téměř minulostí. Často už neexistují ani společné jídelny.

Například ve zmíněných Dolních Počernicích mají takové rodinné skupiny přímo v dětském domově tři. Čím je tento domov ale poměrně unikátní, jsou právě byty na různých adresách v Praze. Aktuálně mají dva v Řepích, dva v Ďáblicích a čtyři na Černém Mostě. Právě do jednoho z nich jsme vyrazili.

„Momentálně tady máme pět dětí, do čtrnácti dnů má ještě přijít chlapec ve školkovém věku,“ popisuje nám situaci v námi navštíveném bytě pan Rudolf, jenž je vedoucím pedagogem. V čase naší prohlídky pokoje obývají tři kluci a dvě holky ve věku od desíti do šestnácti let. Starají se o ně čtyři vychovatelé, kteří se střídají. „Vychovatel přichází v jednu hodinu odpoledne, a než začnou přicházet děti ze škol, seznámí se se zápisy z předchozího dne. Pro menší děti, jež je potřeba vyzvednout ze školky nebo z družiny, si dojde. Zkontrolují se známky, děti si udělají úkoly a postupně odcházejí na kroužky a tréninky, případně se věnují domácím pracím jako praní nebo sušení prádla. Šikovnější děti chodí nakupovat, pomáhají s přípravou večeře, případně připravují jídlo samy,“ popisuje průběh všedního dne pan Rudolf.

Dále čtěte

Český úspěch v Japonsku. Matyáš Michel patří mezi deset nejlepších studentských inovátorů

Student psychologie Matyáš Michel se ve dvaadvaceti letech dostal mezi desítku nejlepších v celosvětové soutěži Red Bull Basement, která vybírá mladé…

Děti se později věnují soukromým aktivitám, pochopitelně nejčastěji tráví čas na svých telefonech. Před spaním se ale čtou také pohádky. Pan Rudolf ještě poznamenává, že pokud některé z dětí onemocní, jde s ním vychovatel k lékaři. Stejně je to v případě například třídních schůzek ve škole. Zkrátka jako ve standardní rodině. Pokud se někdo špatně učí, má špatné známky, pomáhají dětem samotní vychovatelé. Když už je to nad jejich síly, existují dobrovolníci, například vysokoškoláci, kteří zajistí doučování.

Děti u nás rozhodně nestrádají

O víkendech děti vyrážejí na výlety, výstavy nebo třeba do kina. „Snažím se předávat vychovatelům – a stejně jsem to dělal i já – dělejte s dětmi to, co baví vás, co máte rádi, protože je to autentické a budou vám to věřit. Přetvářka, že jdeme třeba hrát hokej, který nemám rád, nemá smysl. Nejdřív to přestane bavit vychovatele a za chvíli i děti. Například kolega rybaří, tak si chodí s dětmi zachytat. Jiná teta má ráda kulturu, další zase zvířata. Je to různorodé a to se mi na tom líbí. Pro děti to není jednotvárné,“ líčí nám vedoucí pedagog. Dozvídáme se, že děti čas tráví také se svými spolužáky a kamarády, jež si mohou dokonce – stejně jako v běžných rodinách – pozvat i přímo do bytu, domů. Děti z rodinné skupiny jako „rodina“ společně vyrážejí také na letní dovolenou.

Aktivity, stejně jako běžný provoz a základní potřeby dětí, financuje dětský domov ze svého. „Materiální zajištění je fakt komplet. Děti u nás rozhodně nestrádají, znám rodiny, jež jsou na tom podstatně hůř,“ říká nám pan Rudolf. V některých případech však musejí pomáhat sponzoři, podporovatelé a lidé ve sbírkách nadací, například u neziskové organizace Dejme dětem šanci. „Jsou děti, které přicházejí zanedbané, potřebují třeba spravit zuby, a to není dneska levná záležitost,“ dává příklad. Sponzoři se ale hledají také na zaplacení táborů, lyžáků nebo třeba terapeutů. „Mnohé děti si zažily své, nikdo tady není jen tak. Snažíme se proto, aby mohly docházet k terapeutům, pokud mají zájem,“ vysvětluje vedoucí pedagog.

Děti z dětského domova žijí jako běžná rodina

Otevřít galerii (8)

Dětský domov neprovozuje pouze byty s rodinnými skupinami. Pan Rudolf nám popisuje ještě takzvané předcvičné bydlení, kam se mohou přesunout děti, jež věkově a mentálně dospějí k přebrání větší odpovědnosti. „Zde již vychovatel není každý den. Děti dostávají cvičnou výplatu, kterou musejí vyúčtovat, z níž nakupují potraviny, drogerii a platí nájem,“ přibližuje fungování. „Pokud zvládnou tento typ přípravy, tak mohou přejít do cvičného bydlení. Tam již vychovatel pouze dojíždí jedenkrát až dvakrát týdně, případně si domluví společnou schůzku,“ dodává. Cvičné byty má dětský domov dva přímo v Dolních Počernicích, dva na Černém Mostě, po jednom pak na Střížkově a v Řepích. A „děti“ nenechává domov napospas osudu ani po ukončení studia. Pro odcházející dospěláky má k dispozici celkem šest startovacích bytů, případně jeden pro sdílené bydlení.

V domovech i na vlastní žádost

Diskutujeme ještě o rodinách dětí v dětských domovech. Není totiž pravdou, že by je obývali pouze sirotci. Naopak. Většina dětí má biologické rodiny, jež však nebyly schopny se z různých důvodů o své potomky postarat. I přesto však obyvatelé dětských domovů se svými rodiči udržují kontakt a například o víkendech za nimi vyrážejí.

„Jsou děti, které jdou do dětského domova na vlastní žádost. Nepohodnou se doma, nechtějí tam být, zažily třeba něco špatného, zavolají na OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí; pozn. red.), jdou do Klokánku (Projekt Fondu ohrožených dětí. Jedná se o zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc; pozn. red.) nebo Koaly – dneska se to jmenuje různě – a následně zamíří třeba do dětského domova,“ přibližuje nám jednu z možností cesty dětí do dětského domova pan Rudolf.