Ilustrační foto / 4. brigáda rychlého nasazení v Žatci FOTO: Zbyněk Pecák / FORUM 24
FOTO: Zbyněk Pecák / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Bezpečnostní situace v Evropě je nejhorší od konce druhé světové války. A ani se nezdá, že by se tento stav měl zlepšovat. Spíše naopak. Třetí rok sledujeme agresi Ruska vůči Ukrajině, což je největší zdroj nestability a ohrožení pro celý region, přičemž mezi Ruskem a euroatlantickým Západem znovu vypukla studená válka. Válka na Ukrajině v tomto kontextu není omezeným konfliktem dvou států, ale jde o součást širších imperiálních ambicí autoritářského kremelského režimu.
Aktuální politický vývoj v USA pak vytváří zcela novou dynamiku pro logiku bezpečnostního uspořádání v Evropě a převrací dosavadní stav, což vzhledem ke geopolitickým ambicím Ruska nelze přejít jako dočasný výkyv ve fungování euroatlantického bezpečnostního rámce, ale je třeba z toho vycházet při utváření nového uspořádání evropské bezpečnosti.
Bod obratu
Evropský přístup k vlastní bezpečnosti se z dnešního pohledu jeví jako trestuhodná rezignace na vlastní zodpovědnost. Ta pramenila jednak z naivní víry ve fukuyamovský „Konec dějin“ a jednak ze slepého spoléhání na záštitu v podobě NATO, která se však vzhledem k drastickému nepoměru vojenských kapacit rovnala záštitě USA. Jedním z důkazů této celoevropské rezignace je i skutečnost, že až v roce 2024 poprvé vznikl post evropského komisaře pro obranu.
Tento stav byl pro Evropu v horizontu prvních dekád 21. století výhodný, neboť jí dovoloval přesměrovat prostředky do budování pohodlného sociálního státu na úkor investic do vlastního bezpečí. Evropa, ale nejen ona, nutno zmínit, že podobný přístup zastával třeba i Barack Obama, pak velkoryse přehlížela varovné signály jdoucí z Putinova Ruska, na které ve svých dílech upozorňovaly mimo jiné ruské autorky Anna Politkovská či Máša Gessenová.
Autokratická povaha ruského režimu, projevující se nejen dovnitř vlastního státu, ale i vůči okolí (Čečensko, Gruzie), byla v zájmu obchodu a diplomacie víceméně ignorována. A znaky rehabilitace sovětského režimu, korunované Putinovým výrokem z roku 2005, že „rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století“, byly zlehčovány jako neškodná absurdita.
Anexe Krymu v roce 2014 a pak zejména plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 nám jasně ukázaly, že Putin své hrozby, stejně jako revizionistickou snahu imperialisticky obnovit zašlou slávu rudého impéria, myslí vážně. Byly zde sice pokusy racionalizovat toto jednání jako obavu Ruska z rozšiřování vlivu Západu, ale i pokud bychom pominuli diskusi o právu suverénního státu na sebeurčení a vycházeli z čistě realistického pohledu moci, tak nelze přesvědčivě doložit, jaké ohrožení představuje Západ, respektive NATO, pro jadernou mocnost, kterou Rusko neoddiskutovatelně je. A která disponuje dostačujícím arzenálem pro zajištění vlastní bezpečnosti skrze odstrašení.
Zároveň to však neznamená, že by se realistická škola mýlila. Naopak. Válka na Ukrajině jasně ukázala, že liberální koncepce mezinárodních vztahů je nefunkční. Organizace jako OSN či OBSE válce nezabránily, stejně tak ekonomické sankce neprokázaly kýženou efektivitu, a tudíž s nimi nelze počítat jako s dostatečným nástrojem pro odstrašení. Realistická, respektive neorealistická, teorie mezinárodních vztahů, která hovoří o absenci centrální mocnosti a o tom, že klíčová je vojenská síla, se ukázala být platnou. Zde se však dostáváme zpět k nedostatečné připravenosti Evropy, která po anexi Krymu v roce 2014 nezareagovala adekvátně a bohužel o moc lépe, alespoň z hlediska budování obranných kapacit, nereagovala ani na invazi v roce 2022.
Bod obratu, který utváří novou logiku bezpečnostního uspořádání pro Evropu, tak definitivně nastal až s druhým nástupem Donalda Trumpa k moci. Ten, stejně jako jeho viceprezident J. D. Vance, opakovaně jasně říkal, že americkou pozici v euroatlantické bezpečnosti vnímá jako výrazně omezenější. Jejich argumenty jsou z pohledu USA racionální a pochopitelné, není jejich povinnost doplácet na poklidný život evropských členů NATO, kdy část z nich stále nevynakládá ani 2 % HDP na obranu. Evropa by tento přístup samotný neměla vnímat jako křivdu, ale jako finální budíček, který by měl vést ke snaze napravit škody, jež v oblasti bezpečnosti Evropa sama sobě napáchala.
Autor tím neříká, že koncept euroatlantické bezpečnosti NATO je mrtvý jako celek, ale dle všeho je mrtvý dosavadní úzus, že garantem bezpečnosti všech jsou primárně USA, z čehož plyne, že Evropa musí posílit vlastní kapacity.
Kudy dál?
Evropa se tedy nachází ve stavu, kdy její vlastní bezpečnostní kapacity jsou značně omezené a Spojené státy nelze vnímat jako jistou záruku bezpečí. Naopak Rusko, které i navzdory sankcím rozjelo militarizaci, s níž je třeba počítat i do budoucna, lze i přes případné uzavření příměří s Ukrajinou vnímat jako hrozbu pro bezpečnost celé Evropy. Za této situace nelze vyloučit, že se Rusko může pokusit v budoucnu buď zopakovat invazi na zbylou část Ukrajiny, nebo případně může zaútočit na Pobaltí, které bylo taktéž součástí SSSR.
Zároveň platí, že Rusko vnímá jako svou sféru vlivu i území bývalých sovětských satelitů, tedy i Českou republiku. Nemusí na Česko útočit konvenčně. Vyloučit to však nelze. Zvláště pokud nebude Evropa schopna pokračující ruský imperialismus efektivně zastavit a Rusko od něj odstrašit. Můžeme každopádně očekávat pokračování informačních a špionážních operací, stejně jako i sabotážních útoků, které se již dnes napříč Evropou objevují.
V této situaci má pak Evropa jedinou možnost zajištění vlastní bezpečnosti. V souladu s výše popsaným musí jednoznačně začít navyšovat svůj obranný potenciál, a to zejména v rovině výrobních kapacit. Měla by přitom plně využít svou ekonomickou sílu, která Rusko výrazně převyšuje. A měla by se také inspirovat Ronaldem Reaganem, jenž se tváří v tvář sovětské hrozbě nezalekl výhrůžek, ale rozhodl se zbrojit v míře, která SSSR nejen odstrašila, ale v konečném důsledku i zničila.
V tomto kontextu se zdá, že EU pozdě, ale přece přichází s určitými iniciativami, které mají současný neutěšený stav zlepšit. Je však třeba říci, že podpora společných vojenských nákupů a alokace unijních peněz jsou změny sice nutné, avšak nikoliv dostatečné. Evropa by v tomto ohledu měla zejména uvolnit regulační omezení, příkladně ESG taxonomii, která odrazuje banky od financování obranného sektoru.
Uvolnění přebujelých regulací by pak mělo být širší a mělo by být doprovázeno celkovou systémovou změnou uvažování o prioritách. Pokud se dokážeme shodnout, že Evropa čelí existenční vojenské hrozbě, pak by její zažehnání mělo být absolutní prioritou, jíž by měly být podřízeny všechny ostatní cíle. Pokud je nutné v zemích EU aktivizovat obranný průmysl, což se netýká jen samotné zbrojní produkce, ale i navázaných průmyslových odvětví, tak nelze průmysl škrtit třeba klimatickými regulacemi.
Vedle posílení samotných vojenských kapacit se pak ještě otevírá otázka jejich efektivního využití. V tomto kontextu se opětovně objevily návrhy na vytvoření společné evropské armády, potažmo i návrhy na federalizaci EU. Uznávám, že se může jednat o potenciálně prospěšný krok, avšak nevnímám jej jako nezbytně nutný a politicky reálně proveditelný, alespoň ne v krátkodobém horizontu. Přikláním se k využití stávajících rámců daných EU a NATO.
Potřeba posílit obrannou spolupráci evropských států a její efektivitu je nezbytná. Nabízí se tedy otázka, jak na to. Kupříkladu odstranění principu jednomyslnosti při řešení obranných a diplomatických otázek v rámci EU se jeví jako potenciálně funkční kompromisní krok. Společná obrana je pak sice věcí dobrovolnosti, nicméně je potřeba si položit otázku, zda státy, které nejsou ochotny participovat na společné obraně a zároveň vnímají zásadně jinak své geopolitické priority, musí nutně zůstat součástí evropského společenství.
I za předpokladu, že se předcházející tři body podaří vyřešit, bude třeba pro plnou efektivitu nutné zvládnout ještě jeden aspekt a tím je politická rovina celé transformace. Je třeba si přiznat, že investice do bezpečnosti, pokud se nemá jednat pouze o kosmetické změny, budou znamenat omezení v některých jiných oblastech. Jednoduše řečeno, bohatý sociální stát již nebude moci být tak bohatý, což není politicky populární. Stejně tak nejsou populární debaty o posilování společné evropské obrany.
Bude odpovědností každé vlády členského státu, aby svým občanům vysvětlila, o jak závažnou nutnost se jedná a jak nedozírné následky by mělo rozhodnutí neposílit obranyschopnost tváří v tvář říši zla. Toto pojmenování zde používám záměrně, neboť odporu a nesouhlasu čelil ve své době i již zmíněný Ronald Reagan, kterému se však, i díky pevné morální integritě, podařilo prosadit svou vizi.
Východisko pro Česko
Česká republika si snad uvědomuje, kde v mezinárodním systému stojí a že spadá do zóny, již Rusko vnímá jako svůj geopolitický majetek, tudíž zatím k celé této bezpečnostní problematice přistupuje se vší vážností. Současná vláda v tomto ohledu vykonala značný kus práce a dala našemu státu výrazný hlas, nicméně pokud se tento kurz nepodaří udržet i do budoucna, tak se můžeme ocitnout v mezinárodní izolaci, vydáni ruskému vlivu napospas.
Co se týče praktických aspektů přístupu k vlastní bezpečnosti, tak aktuálně je naprosto nezbytné, aby ČR zůstala pevnou součástí EU a NATO a aby nadále zvyšovala své obranné výdaje. Pět procent HDP, které aktuálně požadují USA, se jeví jako určitá vyjednávací pozice, avšak 3 až 3,5 % HDP může být funkční kompromis, který je v aktuální situaci realistický.
Ve vztahu k ostatním státům bychom pak měli pokračovat v hlasité obhajobě posilování evropské bezpečnosti a nad rámec výše zmíněného bychom měli udržovat nadstandardní vztahy zejména s Německem a Polskem, tedy sousedními státy, které jsou relevantními hráči v oblasti průmyslu a obrany. Naopak formát V4 se v této situaci jeví jako nefunkční přežitek, neboť na část jeho členů nelze pohlížet jako na důvěryhodné partnery v otázce čelení ruskému vlivu.
V neposlední řadě pak je třeba vysvětlit toto vše voličům a občanům. A forma je zde stejně důležitá jako obsah. Je fakt, že žijeme v době, kdy je veřejná debata poznamenána i dezinformacemi a propagandou, a tuto skutečnost je třeba vzít v potaz. Neexistuje jediné všespásné řešení, které by tento negativní vliv zastavilo, ale o to víc je třeba promyšleně a transparentně komunikovat.
Česká republika je od začátku ruské války na Ukrajině jasným a významným obhájcem západních hodnot a měla by tuto pozici využít při komplexní přestavbě evropské bezpečnostní architektury, která je nezbytná. Hraje se totiž i o naši suverenitu, neboť nechceme, abychom v této nové studené válce zase skončili na špatné straně železné opony.
Vyšlo na webu Pravý břeh.
