KOMENTÁŘ / V diskuzi o obsazování uvolněných míst ústavních soudců se ukázala propast mezi stavovským myšlením českého právnického stavu a realitou. Toto myšlení odmítá v právních otázkách existenci jiných hodnot než psaného práva, natož aby přiznalo samu existenci hodnot stojících nad právem psaným.

Je to vlastně logické. Český právnický stav vyrostl z komunistické doktríny vtělené do pozitivistického vnímání práva, tvorby zákonnosti a jejich úlohy k udržení stability moci ve státě a ve společnosti.

Taková doktrína popírá vše ostatní: „Nic jiného nelze vnímat, vidět, slyšet.“ Co napsáno v zákoně, je v kterékoliv době (!) lege artis, hodnotovým vzorem a bariérou před jakýmikoliv hodnotami zvnějšku.

Soudce je tím navždy zbaven odpovědnosti za mravní a výchovnou úlohu práva a může se s odvoláním na „zákon“ dopouštět i nespravedlností. Je to jako dovolit chirurgovi beztrestně operovat se sekerou.

Nad obtížným osobním rozhodnutím soudce Roberta Fremra vzdát se po více než třicetileté úspěšné polistopadové kariéře kandidatury na místo soudce Ústavního soudu by nikdo neměl mít pocit uspokojení.

Cestou nejmenšího odporu

Ústava demokratické České republiky však v reakci na zkušenost komunistické diktatury a ponížení práva nebyla napsána jako hodnotově neutrální dokument. Naopak.

Už 9. ledna 1991 byl ještě federálním shromážděním přijat ústavní zákon 23/1991 Sb. Už jeho vstupní paragraf striktně určuje, že „ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod“.

Ta se tak – alespoň formálně – stala povinným základem rozhodování všech státních orgánů vůči jednotlivci v novém státě. Listina spolu s tímto ústavním zákonem nastavily otevřeně hodnotový rámec výkladu „chápání světa, ve kterém chceme žít“.

Právníci nemohou definovat ideu státu. Ta představuje teritorium hodnot vyšších a širších než právo samé.

Právo má svůj smysl a výsostnou úlohu v komunikaci takových hodnot. A právě zde je svrchovaná role Ústavního soudu. Jeho soudci mají být služebníky a vykladači všech těchto hodnot státu – psaných i nepsaných.

Pomýlená polistopadová politika nerozuměla hloubce a dramatičnosti potřebné společenské proměny a zcela podléhala pozitivistickému chápání čistě legislativní opravy práva.

Úctyhodnou výjimkou v tomto marastu, kterou je nutné zmínit, bylo ustavení a personální obsazení prvního Ústavního soudu. Zbytek justice a politiky šel cestou nejmenšího odporu a bez ohledu na spravedlnost.

Česká i slovenská postkomunistická „politika“ se postavila nad civilizaci. Dovolila stavovskému myšlení justice vyrovnat se s minulostí a jejími zločiny bez spravedlnosti, pouhým mlčením a zapomněním.

Když žaluje civilizace

Potřebné hodnotové oddělení od komunismu přitom mělo svůj historický precedens v právním myšlení a argumentaci obžaloby norimberského tribunálu, které přímo vyzývalo k následování. Zůstal oslyšen.

Hlavní americký žalobce Robert Jackson tehdy vysvětlil nutnost právního posouzení této historicky bezprecedentní zlomové situace takto:

„Bezpráví (…) bylo natolik promyšlené, zhoubné a ničivé, že není možné, aby je civilizace tolerovala, neboť jeho další zopakování by nepřežila. Skutečným žalobcem při tomto procesu je civilizace.“

Přesně tato slova mohl osvícený český politik nebo právník použít i pro obrodu práva a společnosti po roce 1989. Nikoho takového jsme však neměli.

Česká i slovenská postkomunistická „politika“ se postavila nad civilizaci. Dovolila stavovskému myšlení justice vyrovnat se s minulostí a jejími zločiny bez spravedlnosti, pouhým mlčením a zapomněním.

Justice pak našla nástroje, jak ochránit téměř všechny svoje minulé ochránce a pány. Na dlouhá desetiletí poškodila vnímání spravedlnosti v české společnosti. Nezbytnost hladce prosazené soudcovské nezávislosti po listopadu 1989 stavovské myšlení justice jen posílilo.

Jenomže namísto nezávislého rozhodování v souladu s Listinou základních práv a svobod v naprosté většině případů a soudců pokračovalo alibistické posluhování jakékoliv moci.

Stavovské myšlení justice, ovládající především obsazování rozhodujících funkcionářských míst na soudech, konvenovalo pseudopolitice devadesátých let, stejně jako době opoziční smlouvy nebo vládám ANO.

Vyměňovali se pouze političtí ochránci a klienti. Stavovské myšlení justice se tak vedle prorůstání politiky, korupce a organizovaného zločinu stalo základním nástrojem výstavby polistopadového státu.

Nad obtížným osobním rozhodnutím soudce Roberta Fremra vzdát se po více než třicetileté úspěšné polistopadové kariéře kandidatury na místo soudce Ústavního soudu by i proto nikdo neměl mít pocit uspokojení.

Už jen kvůli tomu, že nejenom jeho, ale celou justici a celou českou společnost opět – už pokolikáté – dohnala nedospěle zamlčená minulost.

Vina a odpuštění

Český postkomunismus dodnes odmítá tisíciletý rituál přiznání viny a jejího odpuštění a nápravy jako jediné možnosti nového, a tentokrát už konečně společného začátku nové cesty.

Po generace pěstovaný tragický nedostatek důstojnosti a sebevědomí, bez kterých společenství není schopné byť jen pochopit nadpolitickou a nadprávní důležitost rituálu, tak nejspíše bude pokračovat i po skončení „kauzy Fremr“.

Když v druhé polovině osmdesátých let minulého století svět zjistil, že tisíce pacientů bylo nakaženo virem HIV při krevní transfuzi nebo podáním krevních derivátů, vypukl obrovský skandál. Každá země reagovala po svém.

Ve Francii postavili ministra zdravotnictví před soud. V komunistickém Československu všichni mlčeli – a mlčí dodnes.

Japonské ministerstvo zdravotnictví pozvalo desítky příbuzných zemřelých pacientů a na nádvoří ministerstva před ně předstoupilo celé jeho vedení. S hlubokou úklonou politici i nejvyšší úředníci požádali pozůstalé jménem celé země o odpuštění za to, že nebylo nalezeno dřívější řešení a poskytnuta odpovídající léčba.

Je dokonce možné, že nikdo z nich na tom nenesl osobní vinu. Ale v zájmu země, její slušnosti a důstojnosti, bylo nutné tu vinu pojmenovat, přijmout a požádat o odpuštění. Minulost mohla být uzavřena. Dokáže si někdo představit českého „politika“, který by přiznal vinu a dokázal požádat o odpuštění?

Česká justice a politika znovu selhaly. Ale dokud český volič nepochopí, že existují hodnoty nad politikou a právem, bude dál zraňovat sebe i svoje děti recyklováním žvanivých lhářů schopných jen výmluv, ale neschopných nabídnout společenství namísto vzájemného osočování a polarizace sjednocující rituál přiznání viny a hledání odpuštění.

Vyšlo na webu Hlídacípes.org