Na Svobodném fóru se objevilo video dvou nizozemských youtuberů, kteří zabalili Bibli do desek z Koránu a následně z ní náhodným kolemjdoucím předčítali pasáže o usekávání rukou či podřízenosti žen, aby dokázali, že rigidní a krutá pravidla nejsou výsadou Koránu. Lidé při poslechu vybraných citací a pohledu na přebal z Koránu reagovali převážně negativně a vyslovovali se, pochopitelně, kriticky o islámu. Závěrem projektu mělo být zřejmě poučení, že Korán, potažmo islám, není o nic krvelačnější než křesťanská Bible, a negativní hodnocení islámu velké části veřejnosti tedy vychází z neznalosti. Fakticky se ovšem jednalo o ukázkovou sofistiku, která účelově nakládá s fakty a klame tělem.
[ctete]36971[/ctete]
Starořečtí sofisté byli obratní rétoři, kteří v diskuzi překrucovali fakta, používali klamavé argumenty a jejich cílem bylo získání převahy nad soupeřem v diskuzi. Ve známost vešli především díky Platonovi a Sokratovi, kteří s nimi polemizovali a dokazovali nepravdivost jejich tvrzení. Od těch dob jsou sofisté předmětem obecného opovržení, neboť jim nešlo v diskuzi o nalezení pravdy, ale o „porážku“ soupeře. Jejich motivací nebyla filosofia, láska k moudrosti, ale láska ke svým vlastním „pravdám“. Youtubeři Sacha Harland a Alexander Spoor ve svém projektu odvádí práci, která ve výsledku není ničím jiným než právě sofistikou, byť zřejmě nezamýšlenou.
Pasáže, které ve videu citují, pochází vesměs ze Starého zákona. Ten převzala Bible z judaismu, i proto se někdy označuje jako hebrejská kniha. Starý zákon se nazývá Starým také proto, že jde o zákon, který byl překonán zákonem Novým. Myšlenky křesťanství nevychází ze Starého zákona, ale ze zákona Nového. Starý zákon má v Bibli funkci jakési ilustrace dokládající genezi předcházející příchodu Krista a novozákonního poselství.
Pokud tedy chce někdo srovnávat Korán s Biblí, měl by hledat paralely v Novém zákoně. Ale v Novém zákoně nenajdete nic, co by se byť jen blížilo agresivní dikci Koránu. „Miluj svého bližního jako sebe sama“, hlásá evangelium, a tím překonává starozákonní „oko za oko, zub za zub“.
Starý zákon nejen že není pro křesťanství závazným souborem pravidel, on je v mnoha směrech s Novým zákonem neslučitelný. I tak lze však jen stěží položit bez dalšího mezi Starý zákon a Korán rovnítko.
Starý zákon i Korán mají společné místo vzniku. Obě knihy zřejmě nejsou původními pracemi, Starý zákon nejspíš čerpal do značné míry z chaldejské mytologie a některé části Koránu vznikly ještě před narozením jejich údajného autora Mohameda.
Přesto si nelze nevšimnout, že mezi oběma knihami je co do vyznění nebetyčný rozdíl. Zatímco Starý zákon pojednává především o židech, Korán není překvapivě především o muslimech, ale ze 2/3 o nevěřících a o tom, jak s nimi nakládat. Právě zde je třeba hledat původ iritující „vlezlosti“ islámu, v současném diskurzu pokrytém libě znějícím souslovím „společenská angažovanost“. Islám nikdy nepřekonal stigma loupeživého kmenového náboženství, které klade důraz na expanzi, ale není schopné vytvořit následně něco konstruktivního. I proto je odkázán na permanentní podmaňování těch kultur, které dokážou něco vytvořit. Za 1.400 let své existence poznal islám pouze 12 let (!) míru, jinak setrvává v permanentním džihádu.
V zahraničních diskuzích se před rokem objevil argument, že např. taková Malajsie je muslimský stát (55 %) a ejhle, jde o prosperující demokracii. Argument se stal velice oblíbeným, tak oblíbeným, že většina diskutérů (u nás např. Šádí Shanaáh) ani nezaznamenala několik rozčilených reakcí rozených Malajců. Podle nich rozkvět začal v době, kdy byla Malajsie ještě buddhistickým státem. Právě v tomto období byly položeny základy současné ekonomické prosperity, kterou si mnozí z těch, jež se o ni zasloužili, už neužijí, protože během několika desetiletí opanoval Malajsii svou salámovou metodou islám a řada buddhistů byla nucena odejít. V současné době probíhá podobně intenzivní džihád v buddhistickém Thajsku.
Je minimálně zvláštní, že zatímco se všude skloňuje tzv. islamofobie, nikde se nemluví o hinduismofobii, buddhismofobii, křesťanofobii, judaismofobii (antisemitismus je poněkud jiná kategorie) atd. Všechna uvedená náboženství mají společné také to, že dokážou navzájem vyjít mezi sebou, ale ani jedno nedokáže vyjít s islámem. K nejvýraznějším vlastnostem vyznavačů islámu patří i schopnost svalovat vlastní zodpovědnost na druhé. Izraelci by mohli vyprávět.
Zatímco raný Korán neobsahoval žádné zmínky o džihádu a získal Mohamedovi během desítky let jen několik desítek příznivců, pozdní Korán už byl z 1/4 pouze o džihádu a za stejnou dobu získal Mohamedovi kolem sta tisíce příznivců. Korán spolu se sírou a hadísy tvoří islámskou trilogii, z níž plná 1/3 je věnována pouze džihádu.
Křesťanská Bible nebyla nikdy myšlena jako doslovný návod pro život, jak křesťanská, tak hebrejská tradice svaté texty vykládá: znovunalézá a interpretuje jejich smysl. V případě Starého zákona se tím obrušuje hrana těch výroků, kterých se účelově chopili výše zmínění youtubeři. Naopak islám vyžaduje, aby jeho svaté knihy byly pravověrnými muslimy brány doslovně. Každá reformace islámu (např. wahhábismus), která se snažila o „očištění“ a návrat islámu k podstatě, vedla jen k znovuoživení jeho militantní podstaty. Snaha těch vzdělaných muslimů (Ayaan Hirsi Aliová např.), kteří se pokouší o reformaci islámu v podobném duchu jako, bylo evropské osvícenství, je stále okrajovou záležitostí.
Pokud má ve veřejném prostoru nastat smysluplná diskuze o islámu a migraci, je potřeba, aby byla v prvé řadě uznána problematická podstata islámu. Pak se lze začít ptát, nakolik chceme být součástí turbulentních změn, které islám bezpochyby čekají a které si naše civilizace odbyla před dvěma tisíci lety.
