Bývalý americký prezident Joe Biden na návštěvě Ukrajiny. FOTO: The White House / se souhlasem
FOTO: The White House / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Rozhodnutím největšího západního dárce vojenské pomoci Ukrajině zůstaly nevyčerpány 4 miliardy dolarů z již schválených prostředků. A rozhodnutím druhého nejdůležitějšího dárce nebude poskytnuta navrhovaná pomoc ve výši 3 miliard eur. Tak vypadá realita údajného odrážení útoku na „demokracii a pravdu“ vyhlášeného Joem Bidenem.
Očekávalo se, že Biden před Trumpovým nástupem udělá vše pro to, aby Ukrajinu předzásobil a vystavil ji co nejmenší nejistotě ohledně počínání svého nástupce. Šlo však jen o bláhové přání. Po mnohaměsíčním zdržování pomoci zůstávají ve fondech využitelných k pomoci Ukrajině čtyři miliardy dolarů, o nichž už bude rozhodovat Trump.
Německý kancléř Scholz zase zablokoval iniciativu ministra obrany z koaličních Zelených, která měla poskytnout Kyjevu dodatečnou pomoc v podobě protivzdušné obrany a dělostřeleckých kapacit za tří miliard eur. Argument, že v době mimořádně ničivých ruských náletů a ostřelování dodatečná pomoc „není třeba“, patří i na Scholzovy poměry k nejcyničtějším lžím, jaké kdy vyprodukoval. Během této zimy jde na Ukrajině o vše a každá pomoc má cenu zlata.
Praktické Bidenovy i Scholzovy kroky odhalují prázdnotu rétoriky ohledně „obrany demokracie“. Tato rétorika posloužila jen jako prostředek mobilizace voličů, ne však jako praktické úsilí, které vyžaduje pečlivé plánování a dobře promyšlené iniciativy. Také proto oba aktéři odcházejí z politické scény s neúspěchem.
Pokud by chtěl někdo skutečně bránit demokracii před autoritáři, dostal jedinečnou příležitost. Ukrajinská demokracie jistě zdaleka není dokonalá a Volodymyr Zelenskyj má daleko k vzornému demokratickému politikovi, nicméně pořád jde o mnohem a mnohem slušnější režim, než jaký v minulosti Západ bránil před vnějším napadením třeba v Jižní Koreji nebo Jižním Vietnamu.
Pokud by to s obranou demokracie mysleli vážně, mohli politici dvou hlavních dárců vojenské pomoci pro Ukrajinu také důsledně bránit demokracii u sebe doma. Omezovat ruský podvratný vliv, blokovat šíření Rusy podporovaných konspiračních teorií, dezinformací a malinformací. Využít všech zákonných a ústavních prostředků proti pučistům z 6. ledna a Moskvou podporovaným extrémistům z AfD. To se ovšem nestalo. Obrana demokracie se v praxi smrskla na žvanění o její obraně doprovázené systémovým selháním obranných mechanismů.
Krize demokracie jako politický AIDS
Fukuyamův Konec dějin na dekády demobilizoval mnoho příznivců liberální demokracie, které přesvědčil, že už neexistuje žádné zásadní nebezpečí, jehož by se měli obávat.
Snadnost vítězství nad invazní armádou Saddáma Husajna v Kuvajtu, stejně jako později zdánlivé potvrzení tzv. Douhetovy doktríny během náletů na zbytkovou Jugoslávii v roce 1999, vytvořily mýtus „neporazitelné“ vojenské síly Západu. Namísto rozvíjení klíčových schopností se Západ zaměřil na omezování nákladů v oblasti výstavby vojenského námořnictva, námořního letectva, tankového vojska či dělostřelectva, které měly být „zbytečně nákladné, nepotřebné a zastaralé“.
Příznivce bezstarostné zahraniční a bezpečnostní politiky založené na iluzi, že rozvoj tržní ekonomiky „nezbytně“ přinese příklon k liberálním demokraciím, dále posílila chybná rozhodnutí typu invaze do Iráku v roce 2003. Přemrštěnou reakcí na Bushe a jeho výklady ohledně „osy zla“ se stala Obamova politika špatných dohod s nepřáteli, tolerance jejich podvratného působení a vymezování se proti dlouholetým spojencům jako Izrael či Saúdská Arábie.
Bezzubé ohrazování proti ruské vojenské expanzi přineslo návrat Moskvy na Blízký východ v roli klíčového sponzora a mocenského brokera. Otevřelo dveře ruské expanzi v Africe, rozmachu tamních proruských vojenských junt i vytlačování amerického a francouzského vlivu z černého kontinentu. A nakonec vygenerovalo i vojenské ohrožení Evropy.
Na americké půdě dostala Moskva možnost bez trestu podporovat antiliberální extremisty, kteří s ní sdílejí řadu politických cílů i sentimentů, včetně pohrdání mezinárodním řádem a zavilé nenávisti k Evropské unii.
Írán dostal příležitost vynaložit Washingtonem odblokované miliardy k budování sítě regionálních ozbrojených proxies, která v říjnu 2023 vyvolala regionální válku proti Izraeli. Ve Spojených státech samotných podle zjištění zpravodajských služeb podporuje extremisty stojící za Hamásem, a to včetně budoucích elit v radikalizovaných kampusech.
Čína kvůli těžko uvěřitelnému zanedbání získala unikátní šanci mnoho let sbírat osobní data amerických státních zaměstnanců. Ty proto dokáže vydírat nebo získávat ke zpravodajské spolupráci. Celkový rozsah čínské průmyslové špionáže lze také stěží přecenit.
Ti kdo uvěřili mýtu, podle nějž se demokratickému Západu nemůže nic zásadního stát, způsobili, že zůstal jako nahý v trní.
Zbytečné terče
Jestliže se jen ledabyle věnujete nezbytným úkolům, zbývá spousta času a sil k řešení zbytečností.
Boj proti domácímu nebo sexuálnímu násilí tvoří logickou součást agendy civilizované společnosti; ale musí jím určitě být také třeba boj s „manspreadingem“ (Kolena k sobě! Manspreading není jen bezohlednost | Heroine.cz)?
Zrovnoprávňování sexuálních menšin lze jen vítat, ovšem teprve budoucí satirici ocení, že se součástí těchto snah stala podpora ultraprudérních islamistických teroristů označených za „součást globální levice“.
Musel boj proti rasismu určitě zahrnovat kácení soch lidí jako Robert E. Lee či Stonewall Jackson, kteří osobně rasisty nebyli?
A tak by se dalo pokračovat velmi dlouho.
V postkomunistických zemích přidejme nostalgii po slepé uličce „reformního komunismu“ a zakládání akademických kariér na rehabilitaci starého režimu postupy, jimiž by bylo možno veřejně hájit i hitlerovský nacismus.
Nechali jsme se pohltit kulturními válkami, zatímco nepřátelé Západu se usilovně připravovali na rozhodující bitvu.
Teď v boji s nimi taháme za kratší konec, když příliš mnoho lidí začalo vnímat demokracii jako banální samozřejmost.
Od nepřátel demokracie jsme nemohli očekávat nic jiného, než že se ji budou snažit zničit. Nicméně od těch, kteří se tvářili jako údajně zásadoví obránci, se přece jen čekalo něco jiného než naprosté selhání.
