Rok po začátku svého funkčního období se americký prezident Joe Biden pokouší uchránit Ukrajinu před další ruskou invazí. Moskva shromáždila podél ukrajinských hranic s Ruskem a Běloruskem více než sto tisíc vojáků a těžké zbraně, což je dost na to, aby mohla začít rozsáhlá pozemní válka, pokud se tak ruský vůdce Vladimir Putin rozhodne.
Spojené státy a jejich západní spojenci přímou vojenskou akci jako odpověď na případnou novou ruskou agresi stáhli ze stolu. Místo toho Bílý dům spoléhá na to, že Putina odradí hrozba přísných sankcí a přesun sil NATO na východ spolu s nabídkou řešení praktických bezpečnostních problémů Moskvy – tedy dvoukolejný přístup nátlaku a diplomacie.
Analytici Brian O’Toole, Daniel Fried a Edward Fishman na stránkách Atlanticcouncil píší o tom, za jakých podmínek by sankce mohly zafungovat. Je jasné, že přísné a náhlé sankce by obyčejné Rusy bolely a také by to znamenalo jistou bolest pro světovou ekonomiku. Jde tady ale o to tyto nevýhody porovnat s „ještě chmurnější perspektivou plnohodnotného konfliktu“, v němž budou ukrajinské síly pravděpodobně bojovat proti ruské armádě. Tuto krizi si Putin způsobil sám a neexistují žádné možnosti, které by neznamenaly náklady. „Nejméně špatnou možností je připravit sankce, které mohou v případě Putinova vpádu zasít chaos do ruské ekonomiky.“
Podle autorů „postupnost a přiměřenost předchozích kol sankcí proti Rusku prostě nebudou fungovat“, což Bidenova administrativa ví. „Tlak nelze omezit na jedno odvětví nebo zájmovou skupinu. Opatření musí být navržena tak, aby výrazně poškodila ruskou ekonomiku a odhalila hrozivé důsledky Putinovy agrese.“
Kde jsou možnosti, jak Rusko bolestně zasáhnout?
„Lákavým místem, kde začít, je energetický sektor, který tvoří přibližně 15 procent hrubého domácího produktu Ruska, více než třetinu rozpočtu země a více než polovinu příjmů z vývozu. Problém? Vzhledem k vysokým cenám ropy a krizi v dodávkách zemního plynu, zejména do Evropy, se zdá, že zásadní omezení ruského energetického sektoru je nepravděpodobné, přinejmenším v rámci jakýchkoli počátečních sankcí.“ Místo toho Bidenova administrativa předestřela řadu nových působivých opatření zaměřených na Putinovu zkorumpovanou síť oligarchů a jeho dvořanstva, a dokonce samotného Putina. Také nové kontroly vývozu by ve střednědobém horizontu zadusily ruské technologické kapacity.
„Nejúčinnější ekonomickou zbraní, která by mohla Putina odradit, je však hrozba masivní eskalace sankcí ve finančním sektoru. Bankovní sankce pečlivě navržené tak, aby zasadily úder kladivem ruskému finančnímu sektoru, by totiž byly mocným nástrojem, který by poškodil všechna odvětví ruské ekonomiky, aniž by omezil i energetický průmysl země.“
Jde především o sankce proti některé z těchto bank: Sberbank, VTB, Gazprombank a Ruská zemědělská banka. „Dopady by se neomezily na jedno odvětví, a to ani na tak strategicky důležité, jako je energetika. Sberbank a VTB drží dohromady téměř 60 procent všech vkladů domácností a více než polovina ruských mezd a důchodů je vyplácena prostřednictvím Sberbank (největší banky v zemi).“
„Vyspělé finanční instituce, jako jsou tyto, jsou závislé na přístupu k dolaru pro mnoho obchodních funkcí, jako je usnadnění přeshraničního obchodu pro jejich klienty a udržování jejich krátkodobých potřeb likvidity. (…) Účinek takových bankovních sankcí by byl zničující, i kdyby byly uvaleny jednostranně. Evropské banky by se jim téměř jistě podřídily, což by vedle dolaru fakticky vyřadilo ruské banky z obchodování i s eurem a britskou librou.“
Autoři soudí, že ačkoliv „je lákavé začít postupně, řekněme omezením možnosti ruských bank převádět rubly na dolary, ale upustit od zmrazení všech aktiv a zabránit všem obchodům s nimi“, ale to by nebylo úspěšné. Naznačilo by to Putinovi, že Spojené státy se ve skutečnosti nechtějí pustit do „bezkonkurenčních sankcí“, kterými Bidenova administrativa Rusku vyhrožuje.
„Údajná strategie Bidenovy administrativy vyhnout se postupnému přístupu je moudrá. Přístupy podobné skalpelu neodradí Putina natolik, aby ho udržely mimo Ukrajinu,“ uzavírají Brian O’Toole, Daniel Fried a Edward Fishman na stránkách Atlanticcouncil.