V Americe jsou na některé věci citlivější. Třeba na to, když je prezident v narkóze, bezvědomí nebo o něm nikdo už týden neslyšel. Hned se kvůli tomu musí složitě psát Kongresu, že výkon funkce přebírá viceprezident. A to i když jde jen ani ne o hodinku a půl v narkóze kvůli kolonoskopii. Kamala Harrisová tak byla na 85 minut první ženou v dějinách, která kdy vykonávala pravomoci prezidenta této země. V USA jsou ale žabaři. U nás se o prezidentovi nevědělo přes týden, pravomoci za něj vykonával bůhvíkdo, ale nestřílí se z toho. Navíc jsme se nedozvěděli to nejdůležitější, tedy zda Biden v nemocnici pojedl a případně co. Informační servis naší hradní kanceláře pracuje zkrátka na daleko vyšší obrátky.
Reagan, Trump, Biden
Ve Spojených státech je jasně nastaveno, kdo v případě prezidentovy indispozice, nebo dokonce smrti jeho úřad přebírá. Také tomu tak ale vždycky nebylo. Dnes jsou viceprezidenti volení spolu s prezidentem, ale na počátku republiky tomu bylo tak, že ten, kdo získal od sboru volitelů nejvyšší počet hlasů, se stal prezidentem a druhý na pásce mu dělal viceprezidenta.
Tak se také stalo, že druhý prezident USA John Adams měl za viceprezidenta Thomase Jeffersona, který proti němu kandidoval jak v roce 1796, tak v roce 1800. Zvláště druhá kampaň byla hodně ostrá, a kdyby Jefferson chodil do práce, asi by bylo na chodbách tehdy nově postaveného Bílého domu pěkně dusno. Nicméně od té doby se hodně změnilo a prezidenti předávají moc svému spolukandidátovi i kvůli krátkodobé indispozici v případě narkózy.
Ronald Reagan tak například předal kvůli operaci dočasně moc Georgi Bushovi staršímu v roce 1985. Bylo to na osm hodin. Joe Biden teď kvůli kolonoskopii prováděné v celkové anestezii pověřil výkonem funkce Kamalu Harrisovou ani ne na hodinku a půl. Jen Donald Trump údajně při podobném vyšetření uspání odmítl, protože se mu prý příčilo předat moc Mikeu Pencovi.
Mnoho povyku pro nic
Otrlý Středoevropan si asi ťuká na čelo. K čemu takové taškařice kvůli pár minutám? U nás jsme si už tak nějak zvykli, že prezident je v Lánech, na veřejnosti se objevuje minimálně a sem tam ho odvezou do nemocnice tu na rekondiční pobyt a tu kvůli dehydrataci. Zdraví je samozřejmě intimní věc, a tak všichni chápeme, že se o tom prezidentovi moc mluvit nechce. Kdo by se taky chtěl svěřovat?
O to víc národ ocení plnou otevřenost, s jakou pan prezident rozšafně vypráví o stavu své prostaty. Ta je naštěstí na rozdíl od prezidentských nohou v naprostém pořádku. A to je dobře. Politika se totiž nedělá nohama, což pan prezident vždy rád připomene. Občasné omyly, kdy si pan prezident třeba plete pěchotu a kavalérii, se Češi naučili taktně přehlížet jako na návštěvě u senilního dědečka.
Náš stoicismus je v ostrém kontrastu s hysterií Američanů. Jeho vrcholným důkazem je, s jakou noblesou národ zvládá prezidentovu měsíc trvající dehydrataci. Stačí nám, když se na nás občas náš prezident usměje z televizní obrazovky, a víme, že se za něj jeho mluvčí modlí. Když defétista a předseda lékařského konzilia profesor Tomáš Zima prohlásil, že by měl pan prezident v nemocnici ještě zůstat, aby nabral síly, usadil ho věrný prezidentův kancléř tím, že Zimovy prognózy se ukázaly jako nespolehlivé, takže ho nikdo nemůže brát vážně.
To je nám Čechům blízké, protože kašlat na rady lékařů je naše národní tradice. Kdo by chtěl vědět, co se s prezidentem posledních několik měsíců dělo, že při plném zdraví náhle potřebuje přes měsíc dlouhou hospitalizaci? K čemu? My si počkáme na úsporné a komfortní informace od prezidentova mluvčího. Národ může klidně spát. Až si prezident dá knedlo zelo vepřo, určitě se to včas dozvíme.