Joe Biden s německým kancléřem Olafem Scholzem FOTO: Bílý dům / Wikimedia Commons
FOTO: Bílý dům / Wikimedia Commons
KOMENTÁŘ / O víkendu se objevily zprávy, že Spojené státy už „nejsou proti členství Ukrajiny v NATO“. Zároveň Kyjev prohlásil, že se nejedná o žádném scénáři „území za členství“, o němž spekulovala část západních médií.
List Le Monde s odvoláním na evropské diplomatické zdroje napsal, že Washington může začít řešit vstup Ukrajiny do aliance hned po volbách, tedy v případě, že by je vyhrála Harrisová. A poté spekuluje, že by americký postoj mohl změnit dosavadní německé „Nein“.
Zároveň podle ukrajinské vicepremiérky Olgy Stefaničiny neprobíhají ani neprobíhala žádná jednání o údajném scénáři „vstup bez okupovaných území“, o němž v různých podobách (například jako o „západoněmeckém modelu“) básnila část západních sdělovacích prostředků.
Podle zdrojů francouzského listu by Biden mohl začít pracovat na přípravě ukrajinského členství v NATO už během přechodného období, než případně do úřadu nastoupí Harrisová. Šance na její zvolení však podle posledních prognóz zůstávají v zásadě půl na půl.
Zároveň Le Monde sugeruje možnou změnu německého postoje. Pokud by však k uvedené změně vůbec došlo, pak určitě ne dříve, než po příštích německých parlamentních volbách, které téměř jistě přinesou výměnu na kancléřském postu. Volby jsou plánovány na září příštího roku. Přinejmenším do té doby se tedy žádná zásadní změna neprosadí.
Nejoblíbenějším politikem německé vládní sociálnědemokratické strany je „jestřábí“ ministr obrany Boris Pistorius. Ovšem rekordně neoblíbený kancléř Olaf Scholz má úplně jiné plány než nechat „nové koště dobře mést“. Slibuje si zvrat ve vlastních bídných voličských preferencích prostřednictvím image „mírového kancléře“. A k tomu se ovšem ministrovy zprávy o riziku napadení Ruskem a urgentní potřebě dát Bundeswehr rychle do pucu ani dost málo nehodí.
Německá schizofrenie trvá už šestnáct let
V debatě poněkud zaniká, že Ukrajina vlastně už pozvání do NATO dávno obdržela – konkrétně v dubnu 2008. A okolnosti „pozvání-nepozvání“ zůstávají bohužel dodnes ve hře.
Ukrajinu během summitu v Bukurešti sice do NATO deklaratorně pozvali, avšak nenabídli jí plán vstupu (tzv. Membership Action Plan, MAP). Rozhodnutí hodné chytré horákyně již tehdy odráželo vnitřní rozpolcenost aliance, která v základních rysech trvá.
Spojené státy byly pro vstup, avšak část evropských členských zemí v čele s Německem a Francií se kategoricky stavěla proti dalšímu rozšiřování na východ. „Kompromis“ mezi postoji, které se navzájem vylučují, tak získal absurdní podobu pozvání, které nebylo myšleno vážně a každá ze zainteresovaných stran si je vykládala po svém. Washington viděl vyhlášení politiky otevřených dveří aliance. Berlín a Paříž gesto, které bere v úvahu jejich možné veto. Gesto, v němž „vlastně“ o Ukrajinu nejde, protože ta jen „reprezentuje princip“ – a tím vše končí.
Existují „kritičtí“ komentátoři, kteří tvrdí, že prý Západ formálním pozváním Ukrajiny do NATO údajně zavinil ruský vpád. Tito lidé tvrdošíjně odmítají uznat, že ruský imperiální program, který je hlavní motivací Kremlu, nelze žádným způsobem sloučit s existencí samostatné Ukrajiny. Že v plánu územní expanze zaujímá klíčové místo úplná kontrola Moskvy nad územím a zdroji Ukrajiny – a dokud v Kremlu vládnou imperialisté, s ničím menším nebudou spokojeni.
Můžeme ovšem říci, že schizofrenní postoj vyjádřený Bukurešťským summitem NATO v roce 2008 poskytl záminku k napadení obou zemí, které tehdy obdržely „prázdné“ pozvánky do aliance.
Gruzii Putin vyprovokoval k válce se separatisty a napadl ještě v srpnu 2008. Dodnes ji připravil nejméně o pětinu území. Během války s malou kavkazskou republikou vyšly najevo nedostatky ruských ozbrojených sil, které pak měly odstranit reformy a výzbrojní programy ministrů obrany Serďukova a Šojgua. V roce 2014 ještě Moskva „improvizovala“. V únoru 2022, jak vyplývá mimo jiné z vyjádření ministra zahraničí Sergeje Lavrova, Kreml byl jistojistě přesvědčen, že po čtrnácti letech usilovného zbrojení je důkladně připraven schlamstnout naráz celou Ukrajinu.
Jestliže Moskva nemůže vykonávat úplnou politickou a zpravodajskou kontrolu nad ukrajinským územím a zdroji, jediné, o čem reálně uvažuje a bude uvažovat, je „vojenské řešení“.
Německá licoměrnost
Nejlepší možný scénář pro Kyjev nyní představuje kombinace vítězství liberální političky v prezidentských volbách v USA a vzniku pravicové vládní koalice vedené CDU/CSU v Německu. Pokud totiž jde o „jestřábí“ přístup k bezpečnostní problematice, šéf CDU Friedrich Merz si zvlášť nezadá s potlačovaným politikem SPD Pistoriem. V případě, že se Robertu Habeckovi podaří zachránit Zelené, mohla by vzniknout relativně stabilní koalice „Jamaica“ (CDU/CSU, liberální FDP a Zelení), která se posune za „mírotvorné“ meze dosluhujícího kancléře Scholze.
Současná pozice kancléře Scholze a proruské populistické opozice je ovšem mimořádně licoměrná. Kdyby se vznikající NATO k válkou zničenému a částečně Sověty okupovanému Německu stavělo s podobnou lacinou nadřazeností, s jakou se prosperitou změkčilá část Němců staví k Ukrajině, žádného slavného znovusjednocení v roce 1991 by se země nedočkala.
Jak vyplývá mj. z amerických studií z 80. let minulého století, v německé kultuře zaujímá významné místo „implicitní komunikace“ založená na nevyslovených, ale široce sdílených předpokladech. Jedním z předpokladů, na jejichž základě dnes němečtí „mírotvůrci“ v SPD, Die Linke, AfD a BSW s veřejností komunikují, je „přece nelze srovnávat Německo s Ukrajinou“.
Inu, právě že lze a pečlivě srovnáváme. Například ve vojenské oblasti je zničená Ukrajina, přinejmenším o polovinu demograficky slabší než Německo, stále ještě silnější zemí než zdánlivý evropský obr.
Což představuje jen jeden z mnoha dobrých důvodů, proč by Němci měli překonat nepodložený pocit výjimečnosti a přestat si namlouvat, že jim se přece to, co dnes postihuje ukrajinské Zwischenland, nikdy nemůže stát.
Ostatně pokud prezidentské volby v USA vyhraje proruský Trump, budou mít brzy úplně jiné starosti, než že kdosi chtěl vzít Ukrajinu do NATO…
