Prezident Biden vyvolal bouři, když v rozhovoru pro americkou televizi ABC odpověděl kladně na otázku, zda Vladimira Putina považuje za zabijáka. Na jeho slova reagoval samotný ruský prezident, což nebývá zvykem. Přitom ale Biden neřekl nic, co by se nedalo vzhledem k jeho minulým vyjádřením čekat. Americká politika vůči Rusku se tím navíc příliš nemění. Jde z větší části jen o rozdíl v rétorice. I ten má však svůj význam. 

Stejné otázky, různé odpovědi

Bývalý prezident Donald Trump dostal úplně stejnou otázku během rozhovoru s Billem O´Riellym a jeho odpověď byla diametrálně odlišná. Místo prostého ano/ne následovala relativizace a řečnická otázka, zda se O´Rielly domnívá, že Amerika je nevinná. To samozřejmě není, a nikdo to ani neříká. Trochu to ale připomíná starý vtip z doby studené války „A vy zase mlátíte černochy.“

Biden naproti tomu odpověděl velice jasně. Navíc naprosto pravdivě. Vladimir Putin nebere ohledy na lidské životy minimálně od počátku své prezidentské kariéry. Stačí si vzpomenout na bezohledný způsob vedení druhé války v Čečensku, případně na válku proti Gruzii v roce 2008. O zabíjení politických protivníků ani nemluvě.

Různí prezidenti, stejná politika

Americká politika vůči Rusku se ale pod Bidenem zásadně nemění. Jde spíš o drobné úpravy kurzu než o otočku o 180 stupňů. Sankce proti Rusku, ať už za okupaci Krymu nebo snahu ovlivnit americké volby, jak v roce 2016, tak v roce 2020, zavedly předchozí administrativy. V prvním případě to byla ta pod vedením Baracka Obamy a v těch druhých dvou Donalda Trumpa.

Stejně tak ani Bidenova administrativa neupustila od zavádění sankcí cílených proti plynovodu Nord Stream 2. Ten se nelíbil Američanům už od začátku, ale až za prezidenta Trumpa došlo na sankce. Někteří věřili, že Biden sankce přinejhorším nebude eskalovat a projekt bude nadále jen veřejně kritizovat. Opak ale bude pravdou. Bidenova politika vůči Rusku se tak vůči té Trumpově liší především v rétorice.

Putinův apologeta

Donald Trump se veřejně na stranu Vladimira Putina a Ruska stavěl velice často. V rozporu s tím, co mu říkaly jeho vlastní tajné služby a co zjistilo i Muellerovo vyšetřování, zpochybňoval ruské snahy ovlivnit americké volby v roce 2016. Dlouho se také bránil vypovězení ruských diplomatů v reakci na pokus o otravu Sergeje Skripala. Přes týden od události mlčel a pak řekl, že počká, až bude mít fakta, která ale dávno musel mít k dispozici.

Dlužno ovšem dodat, že nakonec k vypovězení diplomatů došlo. Všechny podobné kroky ale působily dojmem, že k nim byl Trump dotlačen republikány a vlastní administrativou. Ruskou politiku řídili zjevně spíš Mike Pompeo a James Mattis, než skončil. Mohlo by se zdát, že na veřejných vyjádřeních tolik nezáleží a důležitější je samotná politika. To je sice pravda, ale rozporuplná rétorika podrývá důvěru v praktikovanou politiku.

Nadstranická shoda

Americkou zahraniční politiku ovšem neutváří jen prezident. Kongres je důležitým hráčem a dá se říci, že v obou komorách panuje jasná shoda na tom, jak by politika vůči Rusku měla vypadat. Už za prezidenta Obamy byl Kongres významným faktorem tlačícím administrativu k činnosti. Zákony umožňující prezidentovi dodat Ukrajině smrtící zbraně prošly naprosto hladce, a když se k tomu prezident stále neměl, zvažovalo se dokonce schválení zákona, který by jej k tomu přiměl.

Rusko si tohle samozřejmě dobře uvědomuje. Proto je jeho hlavním cílem rozbití politické jednoty v tomto ohledu. Trump byl v tomto ohledu užitečný, byť ne nutně vědomý, spolupracovník. Biden dal jasně najevo, že se hodlá chovat jinak. I když činy jeho administrativy budou zřejmě v mnohém navazovat na kroky jeho předchůdců Obamy (po jeho vystřízlivění ze snu o restartu vztahů s putinovským Ruskem) a Trumpa, rozdíl ve veřejném vystupování sám o sobě je významný. Proto tak ostrá reakce Ruska.