Pohled na vrch nad Břevnovem opět přiměl historiky a publicisty k tomu, aby poučili národ, jak se mýlí. Marně. Naštěstí. Letošní 400. výročí slavné bitvy však ukázalo nízkou úroveň veřejné debaty, do níž byla navíc vpuštěna jen jedna strana.

Zač by zaplatili někteří historikové raného novověku složenky, kdyby nebylo slova mýtus? Těžko soudit. Nejde však pouze o inflaci oblíbeného termínu, který má čtenáře a posluchače přimět k pozornosti, přičemž svou filosofickou, literární nebo sociologickou výpovědní hodnotu postrádá? Nebo jen chtějí jeho uživatelé nahradit jeden mýtus, demokratický a republikánský, jiným? Pokud ano, měli by to říci jasně a nehrát si na objevitele jakési „bělohorské pravdy“. Pokud jim však jde o odstranění pohádek národního povědomí, měli by připomínat základní fakta. A nakonec i pro dnešní kritickou politickou situaci by bylo prospěšnější, kdyby se kolegové zabývali například konkrétními chybami stavovské opozice…

Marie Koldinská, Ivana Čornejová nebo Michal Stehlík zaplavují veřejný prostor vysvětlením dějinných souvislostí, které jsou součástí reflexe už řadu desetiletí, minimálně od doby, kdy byly napsány Petráňova Staroměstská exekuce nebo Rakova reflexe Bývali Čechové. Svými publicistickými shrnutími nepřinesli tedy nic nového, a to je škoda. A mýty byly zbořeny. Pokolikáté už?

A pak přijde překvapení. Olivier Chaline, noblesní historik ze slovutné Sorbonny, nám pak s údivem vysvětlí, jak se na bojišti používala mušketa. Quelle surprise! Ano, je zajímavé do příběhu přinést prameny osobní povahy, ale takových je… proč si je vybírat jen z jedné strany. Počkat! Ještě jsme dostatečně nevyložili příběh katolického kněze z obrazu v chrámu Panny Marie Vítězné (mimochodem zabraného německým luteránům). Proč se nezabývat evangelickými duchovními, aby pohled byl vyvážený – otevřely by se přece možnosti porovnávat propagandistickou roli církví ve válce? Při jímavých pohledech na barokní oltář si nelze nevzpomenout na podobně duchaplné scény z filmu Defenestrace, nejslabšího z páně Kosatíkových scénáristických výtvorů. Inu, to jsme zmoudřeli, to jsme se zbavili mýtů…

Tu se opět kontrafaktuálně rozhorluje Ivana Čornejová, že by se protestantští stavové mezi sebou pustili do křížku po vítězné bitvě… Předně, v čase bitvy byl konflikt už rozhodnut, pokud by tedy protestantští spojenci nebo stavové přes zimu nepochopili vážnost situace a nesáhli, jedni nebo druzí, do svých truhel. Málo pravděpodobné, ale jistě uvěřitelnější, než boj všech proti všem. Neuzavřeli náhodou před tím stavové dohodu o České konfesi a o vzájemné akceptaci s katolíky, nebo zákon upřednostňující český jazyk na sněmech? Zkrátka, na základním se povstalci dokázali shodnout, chyběla však vůle dále bojovat a vynakládat prostředky. Kdy se tato situace změnila? Proč byl zvolen neschopný Friedrich Falcký? Tady nám historikové dluží vysvětlení, nebo jej neposkytují médiím.

Zaměřím se tedy na základní výpověď o obou bojujících stranách, které bořitelé mýtů opomíjejí, a musí přijít Jaroslav Pánek, aby ji připomněl – ve stavovském povstání proti sobě bojovali stoupenci dvou státněpolitických koncepcí. Čeští stavové bojovali za náboženskou svobodu a rovnováhu moci mezi šlechtou, královskými městy a králem, zatímco habsburská strana prosazovala absolutismus a rekatolizaci země. Je nabíledni, která z obou koncepcí má blíže k liberální demokracii. Středoevropské konfederace, včetně té české z roku 1619, se totiž svými ideály podobaly nizozemské vzpouře nebo anglické revoluci.

Proč tedy ze stavovského povstání dělat jen českou záležitost, jíž rozhodně nebyla? Německý historik Joachim Bahlcke vidí v konceptu stavovských konfederací myslitelný konkurenční koncept k absolutistickému státu, který se prosadil právě díky chybám stavů a nedostatečné solidaritě jejich protějšků, nikoliv proto, že by byl jediný možný a modernější, jak se jako mýtus traduje v historiografických českých luzích a hájích. Je to takový zlozvyk od dob Pekařových, brát v úvahu jen moc armád a krátkodobou akceschopnost absolutismu. Od památného chartistického dokumentu Právo na dějiny (1984) se k němu hlásí všichni, kdo dnes chtějí v České televizi komentovat dějiny. Audiatur et altera pars? Kdepak, pravdu musí mít vítězové, debata ve veřejném prostoru neprobíhá. Pořad Historie.cs na ČT je často jen bezzubým diskusním tlacháním…

Pokud se vydáme na území právních dějin, kolegyně Marie Koldinská ve svých mediálních výstupech nereflektuje, že vlastně používá právní názor strany vítězné. Poražení se mohli odvolávat na teorii monarchomachie, jinými slovy, mohli s klidným svědomím hovořit a psát, obhajovat své povstání proti panovníku, který z jich pohledu pozbyl legitimity, když začal porušovat zákony. Aha, není toto moderní přístup k omezování moci vlády, není toto princip součástí všech soudobých demokratických ústav? A nezačal se v protestanském světě prosazovat právě v době, o níž je řeč?

Majestát Rudolfa II. (1609) představuje v dějinách českého politického myšlení předěl, poprvé je právo na svobodu svědomí jednotlivce nadřízeno politickým nárokům vlády. Jde o dokument, který toto právo zaručuje nejen členům církví uznaným ve Svaté říši římské, nýbrž také příslušníkům konfesních útvarů obvyklých v Českém království. Ale fakt, že jde o právo zaručené i poddaným, je významným předělem v evropském kontextu. A nejde o mýtus. Nechtěli by kolegové porovnat konfesní právo v Evropě na počátku 17. století? Ne. Proč?

Podobné je to i s tzv. Českou konfederací (1619). Princip omezení panovníkovy moci, systém stavovských sněmů i zaručení náboženských svobod podle Majestátu je výjimečným vykročením k dnešní dělbě a vyrovnávání mocí a náboženské svobodě. Proti tomu bylo Obnovené zřízení zemské (1627) dokumentem, který lze přirovnat ke komunistické Ústavě 9. května (1948), pokud bychom Ústavu republiky československé (1920) považovali za blízkou textu Konfederace. Konfederace logicky dává přednost zástupcům protestantské většiny, ale nikoliv bez uvážení. Jde o výsledek porušení „obecného dobrého“ katolickou reprezentací a dvorskou menšinou, a tedy konsekventní jednání zákonodárce. I ústava Švýcarské konfederace z roku 1848 vypovídala ze země helvétského kříže jezuity, protože se podíleli na reakci v době předchozí občanské války. Toto vypovězení bylo zrušeno až v roce 1976. Katolíci neměli přístup k nejvyšším úřadům, ale jinak je nikdo nevypovídal ze země, nenutil k přijetí nějaké z mnoha protestantských konfesí.

Jistě, odmítněme nacionalistické pohádky o boji Čechů s Němci za stavovského povstání, ale připomínejme, že šlo o střet mocenský i ústavní, a že nezačal na Bílé hoře. Pokud se v průběhu 19. století rozhodli naši předkové pro demokratické pojetí dějin, rozhodně si nezaslouží všeználkovské ušklíbání, ale naopak. Dali totiž najevo, že se hlásí k liberálním národům Evropy, a nikoliv k systémům, v nichž urozenost nebo ekonomická moc zaručují pravdu ve veřejném prostoru. Bílá hora není jen traumatem, ale i mementem, že za dobré věci nelze špatně bojovat.

Vzpomeňme na naši současnou ústavní a politickou krizi, a koho ono „pekařovské pojetí“ legitimizuje – demokratické síly to rozhodně nejsou. Nejsou si kolegové významu dějin pro sebepochopení české veřejnosti vědomi? Každý národ si vypráví mýty (příběhy) o své minulosti, jsou totiž vyprávěními, která dávají srozumitelný řád v chaosu dějin.  A je jedině dobře, pokud tento příběh bude znovu a znovu zbavován nacionalistických a náboženských nánosů. To podstatné by se však mělo vyprávět dále – svoboda, právo a svědomí jsou více než politická šikovnost nebo moc peněz. Pokud na toto zapomeneme, můžeme se s liberální demokracií jako systémem založeným na hodnotách rozloučit. Napadá mne otázka, proč ještě nevznikla učebnice dějin, která by jako milníky v časové ose neměla výměnu králů či prezidentů, nýbrž ústavní změny. Tak, jak to mají například školáci ve Švýcarsku…

Mgr. Richard F. Vlasák, M.Th. je historik, teolog, novinář a evangelický vikář