HISTORIE / Vyčerpaní rudoarmějci se kousek po kousku prodírají územím nepřítele. Zasněženou krajinou, hlubokými lesy, v tuhých mrazech. Náhle třeskne rána a jeden z nich padá do bílého sněhu. Ostatní rychle klesnou k zemi, rozhlížejí se, tápají, z jakého směru střela přiletěla. Bílá smrt zase řádí. A chce dostat i je. 

Bezprecedentní územní požadavky Moskvy smetly Helsinky v roce 1939 ze stolu. Na konci listopadu tak zahájili Sověti ostřelování finského pohraničí, bombardování finských měst a nakonec se svou armádou překročili hranice. Rozhořela se takzvaná zimní válka. Válka, která podle Sovětského svazu v čele s Josifem Stalinem měla být blesková. To se však přepočítali.

Dále čtěte

Opilí vojáci si udělali večírek s mrtvolami původních obyvatel. A stálo je to život

HISTORIE / Krásné barevné šaty, drahé šperky. Nebožtíci ve skleněných rakvích v šumavské obci Hůrka nezvaným návštěvníkům ukázali, že nouzí…

Narazili totiž na houževnatost Finů a jejich odhodlání bránit svůj domov za každou cenu. Výrazné početní a materiální převaze nepřítele dokázali odolávat více jak tři měsíce. A zásluhu na tom měl i Simo Häyhä, odstřelovač u 12. pěší divize plukovníka Stevensona v oblasti okolo řeky Kollaa. Na první pohled nenápadný muž, který se až do začátku války živil jako zemědělec a volný čas trávil lovem. 

Hon na vojáky

„Jdu na Rusy,“ říkával prý Häyhä. Vstával ještě za tmy a vyrážel do terénu dříve, než se slunce přehouplo přes obzor. Společnost mu dělala jen jeho puška, několik desítek nábojů, nůž, pár granátů, případně samopal… A nekonečný mráz. Zimní válka skutečně dělala čest svému jménu – zuřila během jedné z nejkrutějších zim století. Teploty padaly až k minus čtyřiceti stupňům Celsia. Aby v takových podmínkách přežil až do západu slunce, nabalil se do několika vrstev teplého oblečení, na hlavu si natáhl bílou kuklu, přežvykoval kousky chleba a cucal kostky cukru.

Na první pohled nenaháněl strach. Měl drobnou postavu, měřil jen okolo 160 centimetrů. Nemusel proto budovat příliš hluboké skrýše, ani si nelehal na promrzlou ledovou zemi. Naopak využíval přirozených nerovností v přírodě – opřel se o okraj vhodné prohlubně či se schoval za padlý kmen stromu. A čekal. Podle svých slov se nikdy nebál. Přistupoval k odstřelování podobně jako kdysi k lovu. Klidně, s rozmyslem, beze spěchu. Využíval ve svůj prospěch vítr, kouř i rachot dělostřelecké palby či motorů armádních vozidel. Za cíl si vybíral nejen osamělé sovětské vojáky, ale pronikal i za nepřátelské linie. Vymýšlel stále nové a nové triky, jak protivníky obelstít a zmást. Před výstřelem si třeba naplnil ústa sněhem, aby obláček dechu po výstřelu neprozradil jeho úkryt.

Speciální technika? Jen ostříží zrak

Häyhä nepoužíval žádnou speciální techniku, přesto se mu dařilo kosit muže i na vzdálenost zhruba půl kilometru. Jeho věrná společnice, puška Mosin-Nagant M28, se nemohla pyšnit ani dalekohledem, měla pouze klasická mechanická mířidla. Případné odlesky z čoček přídavných zaměřovačů by ho dle jeho slov mohly prozradit. A díky běžným mířidlům nemusel příliš zvedat hlavu při cílení a riskovat odhalení. Ta optická by navíc mohla snadno namrzat. 

Dále čtěte

Turnov, nebo Trutnov? Školácká chyba okupantům pěkně zavařila

HISTORIE / Ten klid je až zarážející. Zatímco kolem Turnova rachotí po silnici z Liberce směrem na Prahu tisíce okupačních…

Už před Vánoci toho roku si zapsal svůj osobní rekord – 25 přesných zásahů během pouhého jednoho dne. Od konce listopadu 1939 do prvních březnových dnů 1940 zabil podle svých pamětí přes 500 nepřátelských vojáků a je často považován za vůbec nejlepšího odstřelovače všech dob.

Jeho úspěchu napomáhala i chaotická organizace sovětské ofenzivy, nepřipravenost jejích jednotek na kruté mrazy, nepříliš kvalitní vybavení a nedostatečné zásobování. Pamětníci později vzpomínali, jak je překvapila nerozvážnost a lehkomyslnost soupeře, a to především v počátcích války. Po cestách i po ledu, sami i v semknutých útvarech, pochodovali sovětští vojáci vstříc finským kulometům a samopalům. „Bolestný nářek zraněných jitřil některým nervy tak, že už nedokázali střílet. Jiných se naopak zmocnilo takové bojové vzrušení, že nedokázali přestat,“ vypráví finský historik Petri Sarjanen. 

Milovaný i nenáviděný zároveň

Netrvalo dlouho a Simo Häyhä se stal miláčkem celého národa, hltajícího jakoukoliv zprávu z bojiště. Jeho zásluhy hojně využívala finská propaganda, aby udržela v lidech naději ve vítězství. Zatímco Finové ho zbožňovali, pro Sověty se stal postrachem. „Bílá smrt,“ přezdívali mu. Nevěděli, kde se schovává, kdo z nich se stane jeho dalším cílem. Stačila pouhá zmínka, že byl někde spatřen, a už nastupovaly elitní jednotky, pokládaly se pasti či rovnou do onoho místa začalo pálit těžké dělostřelectvo.

Celou řadu jeho úspěchů přerušil 6. března tříštivý projektil sovětského odstřelovače. Zasáhl ho přímo do obličeje a rozdrtil mu část čelisti. Zvládl ještě útočníka zastřelit, pak ztratil vědomí. Všichni si mysleli, že je mrtvý, a tak nejprve skončil na hromadě mrtvol. Vědomí nabyl až po týdnu, v den, kdy byla podepsána moskevská mírová smlouva. Ani vytrvalost finské obrany nemohla zvrátit výsledek války. Ztratili zhruba desetinu svého území, statisíce Finů přišly o své domovy. Finové museli souhlasit s dalšími požadavky, třeba se zřízením sovětské vojenské základny. Svou nezávislost si však Finsko, i s pomocí slavného odstřelovače, uhájit dokázalo.