Druhá vláda Andreje Babiše má za sebou dva roky od chvíle, kdy získala důvěru sněmovny. Celkem 105 ze 196 přítomných poslankyň a poslanců řeklo Babišovi „ano“ 12. července 2018. Do termínu příštích parlamentních voleb zbývá už jen něco málo přes rok. Dobrá příležitost k inventuře programových slibů samotného Babiše, jeho vlády i hnutí ANO.

Za první nesplněný závazek Babišovy vlády je možné brát to, že bude každých šest měsíců veřejnosti předkládat přesný soupis toho, jaké body svého programového prohlášení již stihla plnit.

Naposledy to udělala počátkem července 2019. Tehdy jí statisticky vyšlo, že „dosud splnila 184 z 653 úkolů, které vyplývají z jejího programového prohlášení“, tedy nějakých 28 %. Hrálo se ale na efekt a šlo o prostý součet „má dáti – dal“, ne o obtížnost, závažnost a důležitost přijatých opatření či zákonů.

To, jak si Babišova vláda vede o rok později (a plus mínus rok a čtvrt před volbami), si tedy musíme ověřit sami.

Dobře cílené sliby
Začněme pozitivně, tedy tím, co vláda (víceméně) splnila.

Splnila slib nárůstu důchodů a také platů u vybraných profesí – u pedagogů a pracovníků v sociálních službách. Splnila to, že „zavede nejpozději do konce roku 2018 slevy z jízdného ve vlacích a autobusech pro seniory nad 65 let, žáky a studenty do dovršení věku 26 let“, zvýšila rodičovský příspěvek na 300 tisíc korun, snížila DPH na točené pivo, nabízí kotlíkové dotace a příspěvky na jímky na dešťovou vodu.

Nově přes vládu prošel výhodný paušál pro ty živnostníky, kteří ročně nevydělají víc než 800 tisíc korun. Vláda zregulovala a více zdanila hazard, rozšířila možnosti oddlužení pro lidi v dluhové pasti, zvýšila nezabavitelné minimum při exekucích, přijala zákon o branných spolcích k zapojení občanů do případné obrany země. Přiměla Českou poštu, aby nezavírala své pobočky na menších obcích.

Obnovila také náhradu mzdy v prvních třech dnech pracovní neschopnosti (čímž násobně vzrostla absence zaměstnanců) a dala vzniknout novému úřadu pro rozdělování peněz sportovcům – Národní agentuře sportu, která zatím bojuje hlavně sama se sebou.

Vláda skutečně snížila počet ministrů z 16 na 13. Ovšem jen díky multiministrovi Karlu Havlíčkovi, který vede jak dopravu, tak průmysl, i když se počítalo s tím, že se propojí agendy ministerstev zemědělství a životního prostředí.

A tím jsme seznam dosud splněných slibů prakticky vyčerpali.

Z výše uvedeného je zjevné, že se vláda soustředí spíše na populární a populistická opatření, jimiž oslovuje perspektivní voličské skupiny, jako jsou senioři, studenti, rodiny s malými dětmi, státní zaměstnanci, ale i specifické skupiny, jako jsou držitelé zbraní (těch je 300 tisíc) nebo zahrádkáři (jen těch registrovaných je 150 tisíc)…

Naopak dlouhodobé reformy (zdravotnictví, školství, penzijního systému) neexistují, jen se o nich mluví v různých k tomu určených komisích bez politických pravomocí i odpovědnosti. Ilustrovat to lze na programové tezi „chceme důchodovou reformu“. S dodatkem, že ta ale ne a ne přijít…

Proč zuří opozice
Navzdory tezím o zefektivnění státní správy neustále přibývá státních zaměstnanců, což je na pováženou zejména u úřednického stavu. Oproti roku 2012 a vládě Petra Nečase stát v roce 2020 platí téměř o 50 tisíc lidí více. Celkem jde o zhruba 475 tisíc lidí (což – pro pořádek – zahrnuje nejen úředníky, ale mj. i učitele, policisty či hasiče).

V rovině zbožného Babišova přání (pro mnoho lidí naštěstí) zůstává i další bod z programového prohlášení o „efektivním a hospodárném řešení rozmístění státních zaměstnanců“ alias jejich sestěhování kamsi do úřednického městečka kdesi v Letňanech.

Vláda nyní narychlo dohání slib přípravy nových jaderných bloků v rámci snahy o udržení energetické soběstačnosti. Tématu jsme se podrobně věnovali ZDE.

To by ale měla konfrontovat s příslibem transatlantické a proevropské zahraničně-politické orientace a bezpečnosti, do čehož se jí ale zjevně nechce, protože to nutně znamená z tendru vyloučit zájemce z Číny a z Ruska.

Pokud jde o bezpečnost, vláda se snaží dostat blíž aliančním závazkům ve výdajích na obranu. Ty by měly být ve výši 2 % HDP, což ale Česko splňovalo naposledy tak před čtvrt stoletím. „Postupně navýšíme rozpočet na obranu s cílem dosáhnout podílu 1,4 % na HDP do konce volebního období, tedy do roku 2021,“ slibovala vláda. V roce 2013 to bylo 1,08 % HDP, v roce 2017 1,05 % vloni 1,2%.

Nedávná debata o potravinové soběstačnosti (tuto ideu experti snadno rozstříleli jako nesmyslný koncept) má mimochodem svůj základ též v programovém prohlášení vlády: „Chceme dosáhnout co nejvyšší soběstačnosti ve výrobě co nejširšího spektra základních potravin a zajistit kvalitní a bezpečné potraviny pro občany.“

Hnutí ANO i celá vláda se inspirují i některými nápady opozice, čímž ji přivádí k zuřivosti. Politici ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a Piráti si opakovaně stěžují, že vláda vykrádá jejich nápady, jejich návrhy zákonů odmítá, aby je později v prakticky stejné podobě předložila sama.

Což je v zjevném rozporu s programovou tezí hnutí ANO: „Budeme průběžně jednat s opozičními stranami. Nebudeme a priori odmítat návrhy zákonů opozice, vždy je posoudíme a budeme se jimi zabývat.“

Digitalizace na papíře
Pro zajímavost připomeňme analýzu datových novinářů Českého rozhlasu, kteří spočítali, že programové prohlášení vlády Andreje Babiše obsahuje 14 223 slov, a je tudíž nejupovídanější ze všech programů českých a československých vlád za posledních sto let.

K nejtypičtějším přívlastkům v Babišově programu patří slovo „digitální“. V textu se objevuje ve třech desítkách případů, a to v 21 různých kombinacích: digitální revoluce, digitální přestavba, digitální transformace, digitální státní správa, digitální datová infrastruktura, digitální agenda či digitální identita.

Celé digitální Česko ale zůstalo – zcela příznačně – hlavně na papíře. Komunikace s úřady je stále stejně pomalá a papírová, úřady si nejsou schopny předat či samy vyhledat informace, které mají samy v různých databázích. Bídný stav digitalizace školství odkryl koronavirus a nutnost distančního vzdělávání…

Tezi „chceme být v Evropě vidět“ naplňuje měrou vrchovatou hlavně Andrej Babiš osobně. Není v EU mnoho politiků, kteří by se mohli „pochlubit“ tak jednoznačnou rezolucí Evropského parlamentu o svém permanentním střetu zájmů.

Vláda slíbila sestavit strategický investiční program. Udělala to však stylem Pat a Mat. Do jednoho dokumentu nechal Babiš sepsat nápady ber kde ber. Rázem „Národní investiční plán“ pro období do roku 2050 obsahuje více než 20 000 investičních projektů v celkové výši asi osm bilionů korun – z nichž se drtivá většina pravděpodobně nikdy nerealizuje. Už proto, že starostové konkrétních obcí často ani netušili, co že jim to má podle tohoto plánu vyrůst za humny.

Klíčovým slibem vlády je, tedy na počátku byl, vyrovnaný státní rozpočet. Pro letošek však vláda schválila deficit ve výši 500 miliard. Jistě, byl tu Covid, ekonomika potřebuje nakopnout… Ale stačí si vzpomenout na grafy z marketingové sekce ANO o tom, který z ministrů financí nejvíce zadlužil tuto zemi. Dosud to byl Kalousek se sekyrou z doby ekonomické krize 2009 ve výši 192 miliard. Teď je to Alena Schillerová s deficitem dvaapůlkrát vyšším.

Bez ohledu na Covid je dobré připomenout, že deficitní rozpočty vláda předkládala i v časech hojnosti – inu úplatky vybraným voličským skupinám něco stojí.

„V případě, že ekonomika výrazně poroste, budou vznikat provozní přebytky. Z těchto přebytků bude stát primárně investovat – a to zejména do infrastruktury, škol, domovů pro seniory apod,“ dušoval se přitom volební program hnutí ANO v roce 2017. To se ale nestalo. Nyní si o přebytcích můžeme nechat jen zdát.

Co z daní dostaneme
A co třeba zrušení superhrubé mzdy? To slibovalo hnutí ANO voličům už v roce 2013 a pořád nic. Vláda se také zavázala, že nebude zvyšovat daňovou zátěž. Jenže složená daňová kvóta se v roce 2019 vyšplhala ke 36 %, což je nejvíce od roku 2000.

Ministerstvo financí se hájí, že „z růstu daňové kvóty nelze automaticky vyvozovat, že dochází k růstu daňové zátěže“, a že je to způsobeno tím, že daně se nyní vybírají lépe, efektivněji a více.

I když připustíme, že to tak je, vnucuje se otázka, jak se ona „efektivita výběru daní“ promítá do celkové životní úrovně v Česku a zda je ten vyšší objem peněz vybraných z daní na české krajině poznat – zejména pak na infrastruktuře. Upřímná odpověď musí znít, že není.

Zákon o liniových stavbách vláda sice nakonec připravila, počátkem letošního roku jej poslala do sněmovny. Slibuje si od něj zrychlení staveb dálnic či vysokorychlostní železnice (což je v českém podání idea tak pro zmíněný rok 2050), jinak jsou ale stavby dálnic továrnou na politické sliby.

V programu vlády čteme: do roku 2021 zprovozníme 210 kilometrů dálnic, z toho 110 kilometrů dálnic nových a 100 kilometrů modernizované D1. Do roku 2021 rozestavíme dalších 180 km dálnic.

Program hnutí ANO sliboval ještě větší boom: 280 km nových dálnic, z toho bude 170 km nových dálnic a 110 km kompletně modernizované D1, „dalších 220 km dálnic začneme stavět“.

Cudně zůstává opomenut fakt, že kompletní D1 měla být dle původních plánů zrekonstruována do roku 2018. Hnutí ANO má resort dopravy (a také ministerstva financí, životního prostředí, pro místní rozvoj, spravedlnosti a obrany) nepřetržitě sedm let…

A dálniční realita: za posledních 24 měsíců nově zprovozněno či modernizováno 64,4 nových dálnic, letos to má být 58,5 km a v roce 2021 snad 52,5 km. V letošním a příštím roce má být zahájena stavba (včetně zkapacitnění stávajících dálnic) celkem 172,2 kilometrů.

Vláda neprosadila a asi už ani neprosadí zavedení jednokolového systému volby do Senátu. Nezajistila dostatečné kapacity mateřských škol. Nedobuduje vysokorychlostní internetovou síť po celé České republice. Do základních a středních škol nezavedla civilní přípravu obyvatel k obraně státu jako samostatný předmět. Nevytvořila jedno místo se zodpovědností za veřejné investování.

Nenapravila problém s dvojí kvalitou potravin pro občany EU. A dalo by se pokračovat… A to necháváme stranou „osobní sliby Babiše“ typu halu pro Sáblíkovou nebo Apple Store v Praze.

Za pozornost stojí i to, jak se podařilo naplnit sliby, které voličům dalo samo hnutí ANO (i když s vládním programem je v nich silný překryv). Tím, že je v programovém prohlášení vlády drtivá část programu jeho hnutí, se ostatně v roce 2017 chlubil sám Babiš.

Ze slibů z roku 2013, k nimž se ANO stále nedostalo:

– zajistíme snížení provozních výdajů ministerských resortů o 20 %
– zrušit superhrubou mzdu
– zavedení tzv. minimálního starobního důchodu
– zamezení zneužívání sociálních dávek
– vytvoříme nebo posílíme specializované útvary státního zastupitelství pro boj se – – -závažnou hospodářskou a finanční kriminalitou
– podpoříme výuku technických oborů na středních a vysokých školách
– centrální monitoring veřejných investic
– cestovní ruch do resortu ministerstva kultury
– odpolitizování ředitelů kulturních institucí
– potravinová soběstačnost
– vytvoření 40 tisíc pracovních míst v zemědělství

Z nesplněných slibů z volebního programu ANO z roku 2017 vybíráme:

– jednodušší daně
– zeštíhlení byrokracie
– elektronická státní správa
– klouzavý mandát
– nižší sociální pojištění
– zrušení náhrad poslancům
– jednokolové senátní volby
– snížení nákladů ministerstev
– nezávislost státních zástupců
– zjednodušení administrativy
– stabilizace státního dluhu
– elektronická komunikace se státem
– všechny legislativní změny k 1. lednu
– podpora rodinných firem
– podpora podnikání na venkově
– řidičák na zkoušku
– výstavba parkovišť podél dálnic
– institut hromadné žaloby

Publikováno s laskavým svolením serveru HlídacíPes.org.