Verdikt výboru pro životní prostředí Evropského parlamentu, který uplynulý týden snížil maximální podíl biopaliv takzvané první generace z původních 10 na 7 procent, je většinou komentován jako správný krok vedoucí k omezení výroby těchto biopaliv. S tím by se i dalo souhlasit, kdyby ovšem EU zároveň také ustupovala od podpory biopaliv jakékoli generace, tedy i druhé, třetí a dalších vývojových stadií výroby biopaliv, pokud má být surovinou pro jejich produkci biomasa. Což by být podle Unie měla, neboť surovinou pro druhou generaci by měla být (mimo jiné, ale v praxi především) odpadní dřevní hmota, nebo třeba řasy.
Obojí je další, jen trochu delší cestou do pekel než v případě biopaliv první generace, kde je surovinou biomasa, která je zároveň také surovinou pro výrobu potravin. Dokonce je možné, že druhá a další generace biopaliv z biomasy by mohla být horším řešením, než je to současné, před nímž sice mnozí varovali, ale v té době nadstandardně zelená Evropa prostě politicky rozhodla. Špatně. A vypadá to, že se i nadále nehodlá poučit, a naplní tak obecně varovné heslo „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Dokonce možná do moře, v případě řas.
Řepka nebo řasy, je to jedno
Je přitom zcela jasné, že není podstatného rozdílu mezi pěstováním řepky nebo obilí na technické účely (tedy za účelem výroby biopaliv první generace) a cíleným pěstováním dřevní biomasy nebo řas na stejné účely. Vždy půjde o zásadní zásah do přírodních ekosystémů, kdy bude nutné nejprve potřebnou biomasu co nejrychleji a nejefektivněji vyprodukovat a následně ji co nejkomplexněji odstranit z povrchu zemského nebo mořského. Jinými slovy, všechny generace biopaliv z cíleně pěstované biomasy budou cíleně odstraňovat vegetaci z planety Země, což nemůže skončit dobře. Pokud se ještě takový „strategický záměr“ podpoří dotacemi, dojde ke zcela nepřirozené produkci biomasy soustředěné jen na několik rostlinných druhů, které budou předmětem podpory, což zcela naruší přirozené dorůstání biomasy, kterou lze skutečně, avšak v souladu s „udržitelným rozvojem“, sklízet. Zvláště, jestli se ještě nějakým dalším politickým rozhodnutím stanoví jakýkoli závazný cíl, jako tomu bylo u biopaliv první generace.
Výrobci kladou odpor
Uvedené politické rozhodnutí bylo logicky impulzem pro investice do jejich výroby, z nichž valná část se ukazuje jako minimálně částečně zmařených. Proto také kladou výrobci biopaliv první generace tuhý odpor při jakémkoli přehodnocení ještě nedávno oficiálně platného závazku členských zemí EU. Opět je ale třeba připomenout, že v případě politické podpory výroby biopaliv dalších generací nastane dříve či později totéž – tedy tlak jiných (nebo možná i stejných) výrobců na zachování jiného, politicky přijatého řešení, aby se jim budoucí, a v některých případech již i současné investice do výroby biopaliv z biomasy vrátily. Nejen z uvedených důvodů by proto bylo korektním řešením žádné závazné cíle pro podíl biopaliv jakéhokoli typu nevyhlašovat a rozhodnutí o možné produkci ponechat na dobrovolném rozhodnutí členských zemí. Tedy, kdo chce, a kdo na to má, nechť si biomasu na vlastním území dobrovolně devastuje, avšak se všemi důsledky, které z toho plynou.
Špatná povinnost
Sama idea zavazovat všechny členské země EU povinným stejným podílem biopaliv používaných v dopravě byla ostatně špatná od samého začátku. Kromě toho, co už je snad v současné době obecně známo (známo to ale bylo už v době přijímání závazků týkajících se biopaliv), totiž že k jejich výrobě se spotřebuje více pohonných hmot generujících více emisí unikajících do vzduchu, než kolik „bio“ paliv nakonec z procesu výroby vyteče, nebyly pro uvedenou ideu logické i další důvody. Je například hodně troufalé zavazovat všechny země v takovýchto případech plošně stejnou povinností, když se jednotlivé země od sebe zásadním způsobem liší klimatickými a geografickými podmínkami včetně podmínek pro pěstování surovin pro biopaliva. Nějaké vhodné rostliny rostou sice všude, jenže ne každá je skutečnou vhodnou surovinou, což se projevuje různými náklady na výslednou produkci.
Biomasu je třeba opustit
Z mnoha, nejen z uvedených důvodů, je proto žádoucí ideu biomasy jako surovinové základny pro biopaliva zcela opustit. Čím dříve, tím lépe. Zdroje pro produkci pohonných hmot, pokud nepřijde věda a výzkum s jinou alternativou vůči biomase, totiž už dnes existují, přičemž jde vlastně také o – biomasu. Ne však k tomuto účelu cíleně produkovanou, ale o odpadní biomasu, které v celém světě jakožto nedílné součásti odpadů všeho druhu neustále přibývá. Zatím jí spalujeme, kompostujeme nebo, což je nejhorší možnost – skládkujeme. Každý biolog ale ví, že palivo, na které lze jezdit, lze ve své podstatě vyrobit „z jakékoli kytky“. Pakliže tedy bude lidstvo za každou cenu plnit nádrže svých automobilů tekutinou vyrobenou z biomasy, pak jedině z té odpadní. Mimochodem, i ropa byla původně biomasou, takže zatím neděláme nic jiného, než že pouze střídáme na základě politických rozhodnutí (i preference benzinu a nafty bylo politicko-lobbistickým verdiktem, jezdit jsme klidně mohli na konopný olej) jednotlivé rostlinné komodity. Výzvou pro budoucnost nicméně je: Žádné další komodity z biomasy pro produkci pohonných hmot už nebrat.
Na závěr snad jen zpráva, která zazněla aktuálně tento týden na konferenci Energetické fórum & Teplárenské dny v Hradci Králové. Totiž, že v ČR lze v současné reálně ročně využít zhruba 370 000 tun tuhých alternativních paliv z odpadů odpovídajících evropské technické normě. Jistě – nejde o pohonné hmoty. Ale jde o jeden ze stále se hromadících důkazů o tom, že paliva, energie i pohonné hmoty bychom mohli a měli v blízké budoucnosti vyrábět z něčeho jiného než dnes.
Autor je zemědělský analytik
