Na úplně první přednášce, kterou jsem absolvovala na vysoké škole, nám politolog Michal Kubát důrazně doporučil nezabývat se zeměmi, jejichž jazyky neovládáme. Většina lidí si vzala jeho moudrá slova k srdci a ti, kteří nedávali pozor, si nemožnost bádání o Tatarstánu bez znalosti tatarštiny uvědomili záhy. K mnohým publicistům se ovšem toto kulinářské tajemství nikdy nedostalo. Mají pocit, že pro zasvěcené komentování znalost jazyka dané země nepotřebují a že jim jako podklady poslouží informační svodky Reuters nebo BBC.

S tímto nešvarem se zpravidla potýkají média zahraniční, nikoliv tuzemská. Důvod je prostý. Zatímco mezi našimi novináři je znalost angličtiny dnes už prakticky samozřejmostí, němčina, francouzština, španělština a ruština se tak nějak rovnoměrně rozprostřou a pokryta je rázem většina planety (asijský deficit tvoří výjimku), pro západní novinářskou obec musí představovat změť slovanských jazyků s občasnou příměsí nějaké té ugrofinské hatlamatilky mírně řečeno zlý sen.

Málokdy tak člověk v anglofonních médiích narazí na původní, skutečně kvalitní analýzy a komentáře k dění v Česku. Pokud se má navíc dotyčný vyjádřit v celém středoevropském kontextu, je zpravidla ztracen čtyřikrát tolik. Světlé výjimky pak samozřejmě potvrzují pravidlo.

Dva dny po parlamentních volbách publikoval německý korespondent New York Times Jochen Bittner v americkém prestižním deníku článek s názvem „Otáčí se Česká republika k Západu zády?“. Text obsahuje poměrně trefný opis výsledků voleb a osoby Andreje Babiše, jehož ambivalentní postoj k Evropské unii vzbuzuje na Západě zcela logicky obavy. Problém nastává, když se Bittner pokouší o hledání oblíbených paralel s vývojem v našem bezprostředním geografickém sousedství.

Visegrádská čtyřka dnes podle Bittnera představuje symbol západního selhání integrovat střední a východní Evropu. (No dobře, dejme tomu.) Cítíme se prý jako Evropané druhé kategorie, protože na nás Západ během řešení euro krize zapomněl. (Je to opravdu tak jednoduché?) A „střední Evropa udělala příliš málo pro to, aby byla hodna svobody a aby byla Západem brána vážně“.

Na Bittnerův článek zareagoval o dva týdny později v článku „Železná opona myslí“ Benjamin Tallis a Derek Sayer. Oba se dlouhodobě českými reáliemi zabývají, Tallis působí v pražském Ústavu mezinárodních vztahů. Ve svém textu odmítli simplifikaci, která bohužel dobře míněným Bittnerovým článkem prorůstá od začátku až do konce.

Největším problémem úvahy je její vytržení z celoevropského i celosvětového kontextu. Bittnerův příkop mezi střední Evropou a Západem je v důsledku zcela umělý. Tallis se Sayerem staví výsledky českých voleb vedle výsledků voleb v jiných koutech Evropy.

Populistické ANO získalo sice v českých parlamentních volbách 29,6 %, Marine Le Pen ale ve francouzských prezidentských volbách získala 33,9 % a Norbert Hofer v Rakousku dokonce 46,2 %. Strany srovnatelné svými programy s Okamurovou SPD získávají obdobnou podporu i na západ od našich hranic. PVV Geerta Wilders dostala naposledy v Nizozemsku 13,1 %, AfD v Německu 12,6 %.

Bittnerův popis Babiše jako „bezohledného podnikatele, jehož zajímá více rozšiřování vlastní moci než obecné dobro“ autoři přirovnali k věrnému portrétu Donalda Trumpa. Závěrem autoři zdůraznili, že podobné aspekty inklinací vlád Orbána, Kaczyńského nebo Babiše jsou neoddiskutovatelným faktem. Právě z tohoto důvodu si však zaslouží seriózní analýzu, a ne povýšenecké shazování.

Co dodat? Informaci o jazykovém vybavení Jochena Bittnera jsem nenašla. Moc bych ale nedala za to, že kombinací češtiny, polštiny a maďarštiny nevládne. Benjamin Tallis ovládá češtinu na „střední úrovni“ a Derek Sayer je autorem knihy Praha: Hlavní město 20. století. Znalosti jazyka a dalších reálií jsou nejlepšími předpoklady pro vymanění se z nebezpečných stereotypů. V našem zájmu je, aby byl obraz Česka za našimi hranicemi zkreslený co nejméně. Mluvme tak s našimi zahraničními přáteli co nejvíce.

Během mého studijního pobytu v Oxfordu jsem se dostala do sporu se svojí bytnou, rodilou Britkou. Můj nevinný komentář vyslovený před televizní obrazovkou, na které se dohadoval výkvět tamní politické scény, vzbudila v Michelle vůli nevole a oznámila mi, že „Británii nikdy nebudu rozumět, protože jsem Češka“. Dodala, ať se o to prostě nepokouším.

Angličtinu ovládám a britskou politikou se zabývám léta, přesto jsem od té doby ve vynášení rychlých soudů o britských poměrech opatrnější. Není snad příliš troufalé poprosit o stejný přístup také korespondenty všech zvučných západních deníků. Číst o tom, jak nejsme „fit for freedom“, je i v turbulentních časech tak trochu příliš.