Včera skončilo každoroční setkání představitelů sedmi předních demokratických velmocí světa. Proběhlo ve Francii na pozadí zuřící obchodní války Spojených států s Čínou, blížícího se odchodu Velké Británie z Evropské unie a dlouhodobě napjatého vztahu s Ruskem. Překvapením byla návštěva íránského ministra zahraničí Mohammada Džaváda Zarífa, prostřednictvím níž chtěl zřejmě francouzský prezident a hostitel celého summitu Macron uklidnit vyhrocené vztahy mezi Íránem a Spojenými státy. Dlužno dodat, že neúspěšně a že to celé nakonec vyznělo docela trapně. Macron ještě před příletem íránského zástupce mluvil o tom, že se podařilo dohodnout společný postup, což ale americký prezident Trump vzápětí popřel.

V podobném duchu se ostatně nesl celý podnik. Donald Trump po skončení summitu prohlásil, že by na něm za rok rád viděl i ruského prezidenta Putina. Před ním se ale všichni představitelé ostatních států vyjádřili v tom smyslu, že vzhledem k situaci na Ukrajině a především s ohledem na pokračující nelegální okupaci Krymu nebude Rusko pozváno ani příští rok. Britský premiér Boris Johnson pak svým klasickým rozšafným stylem ohlásil, že se v jednání o změnách v dohodě o uspořádání vztahů mezi Británií a EU podařilo dosáhnout pokroku. To ale vzápětí dementoval prezident Unie Donald Tusk a uvedl, že pozice EU se nezměnila ani o píď. Jestli se země G7 na něčem shodly, pak na tom, že se neshodnou.

To by nebylo samo o sobě nic tak zvláštního. Oblastí, ve kterých se názory jednotlivých politických reprezentací rozcházejí, je možná více, ale tím hlavním rozdílem je, jak moc je na ně vidět. Místo snahy rozdíly napřed v klidu za zavřenými dveřmi zahladit a pak před veřejnost předstoupit s dohodnutým minimem, si letos vrcholní představitelé zemí G7 své postoje zdánlivě sdělovali jen před reportéry. Z těchto rozporů se dá ale dovodit mnoho zajímavých věcí.

Tou první je náhled amerického prezidenta na Rusko. Na jednu stranu sice poměrně správně říká, že okupace Krymu byla výsledkem příliš měkké politiky předchozí Obamovy administrativy, aby pak vzápětí Putinovi opět nabídl cestu zpátky k jednacímu stolu bez toho, aby od něj cokoliv získal. Obamova snaha o restart vztahů s Ruskem po ruském vpádu do Gruzie v roce 2008 byla naivní. Dohodu Nový start, omezující arzenály strategických jaderných zbraní, kterou se podařilo podepsat, lze sice zapsat na seznam úspěchů této politiky, ale také se dá říci, že jí tento seznam začíná i končí. Nejde o to, že by se s Ruskem nemělo jednat, ale summit G7 rozhodně není jedinou možnou příležitostí k takovému jednání. Pokud bylo Rusko vyloučeno za okupaci Krymu, která stále trvá, pak není důvod jej přijímat zpět.

Druhá důležitá informace se pak týká brexitu. Premiér Johnson před domácím publikem stále hraje hru na to, že se mu na poslední chvíli podaří EU dotlačit ke stolu. To koneckonců říkají euroskeptici z jeho strany již od začátku. Prý stačí trochu zatlačit a EU se podvolí všem britským požadavkům. Zatím to připomíná spíš Hitlerovo přesvědčení o tom, že Sovětský svaz je prohnilá budova, která se zhroutí, sotva Wehrmacht vykopne hlavní dveře. Zatím se nezdá, že by se jednota EU hroutila. Zároveň je Johnson v nepříjemné pozici, protože mu nestačí, aby se od oficiální pozice odchýlilo jen pár zemí. Novou dohodu by museli schválit představitelé všech sedmadvaceti zemí.

Tak se britský premiér alespoň utěšuje nadějí na novou skvělou smlouvu o volném obchodu se Spojenými státy. Americký prezident mu jí mává před nosem jako oslíkovi mrkví a tvrdí, že čím dřív Británie odejde z EU bez dohody, tím lépe. Johnsona chválí, kudy chodí. Jenže to má háček. Zaprvé mají jistě ještě všichni v živé paměti chování amerického prezidenta po zveřejnění tajných depeší bývalého britského velvyslance v USA Kima Darocha. Zadruhé je potřeba si uvědomit, že Spojené království vykazuje vůči Spojeným státům saldo obchodní bilance. Prezident Trump, který u zahraničního obchodu sleduje především obchodní bilanci, nebude při dojednávání smlouvy o volném obchodu nijak nakloněn ustanovením, která by tuto situaci mohla zvrátit. Navíc už se ozval předseda menšinových Demokratů v Senátu Charles Schumer, který prohlásil, že jeho strana nezvedne ruku pro žádnou dohodu, která by ohrožovala irskou hranici. Jakákoliv smlouva uzavřená po tzv. tvrdém brexitu by tedy nutně musela narazit v americkém Senátu, který ji přitom musí ratifikovat dvoutřetinovou většinou. Ta je bez nadstranické dohody nemyslitelná.

Možná nejúsměvnější je tak nakonec skutečnost, že se příští rok možná summit G7 uskuteční v Trumpem vlastněném golfovém klubu v Miami. Prezident tvrdí, že je to především díky tomu, jak je skvěle vybaven a blízko letiště. Také se dušuje, že na celé věci nevydělá ani dolar. I kdyby tomu člověk věřil, stejně si nelze se slzou v oku nevzpomenout na Jimmyho Cartera, který kvůli výkonu funkce prezidenta vložil svou burákovou farmu do tzv. slepého svěřeneckého fondu (blind trust) a po skončení jeho mandátu se mu vrátila firma s milionovým dluhem.