Ilustrační foto FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Vojenský expert Michail Chodarjonok vzbudil počátkem týdne světovou pozornost svým vystoupením v ruské státní televizi, kde se kriticky vyjádřil o možnostech Ruska vítězně postupovat na Ukrajině. Jeho názory ale nejsou překvapivé, podobné věci říká celou dobu a, jak uvidíme, hlásal je týdny předtím, než k válce došlo. Pozoruhodné je spíš to, že je mohl říci před ruským publikem nahlas.
Komentátoři nejsou překvapeni tím, co Chodarjonok řekl. Spekuluje se spíš o tom, jestli jde o odvážnou kritiku, protože formálně by za to mohl také dostat pár let v lágru, nebo byl do televize poslán schválně, protože bylo jasné, co řekne. A někdo chtěl, aby to zaznělo. A kdo? Nějaké síly v Kremlu, které lid připravují na porážku, nebo nějaká klika v Kremlu, která chce vyřídit jinou tamní kliku? Je to začátek hledání viníka dnešní vojenské pohromy a mají padat hlavy? To je ovšem ještě jiné téma než fakt, že se o problémech invaze vědělo předem. Tedy že o nich mohli vědět ti, kdo chtěli.
Ten kritický článek byl publikován už 3. února 2022 na webu Nězavisimoje vojennoje obozrenije (nvo.ng.ru). Autor je voják, plukovník, který působil na generálním štábu ruských ozbrojených sil.
Začínal tehdy tímto zjištěním: „V ruské odborné komunitě v poslední době sílí názor, že ani nebude nutné zavádět vojska na území Ukrajiny, protože ozbrojené síly této země jsou v žalostném stavu. Někteří političtí analytici zdůrazňují, že silný ruský palebný úder zničí prakticky všechny sledovací a komunikační systémy, dělostřelectvo a tankové formace. Někteří odborníci navíc dospěli k závěru, že k ukončení takové války by stačil i jediný ruský drtivý úder. Jako třešničku na dortu někteří analytici zdůrazňují skutečnost, že nikdo na Ukrajině nebude bránit ‚kyjevský režim‘.“
Všechny tyto názory pak plukovník ve svém článku vyvrací.
„Začněme tím druhým. Tvrdit, že na Ukrajině nikdo nebude bránit režim, znamená v praxi naprostou neznalost vojenské a politické situace a nálad širokých mas lidí v sousedním státě. Navíc míra nenávisti (která je, jak známo, nejúčinnějším palivem pro ozbrojený boj) v sousední republice ve vztahu k Moskvě je upřímně řečeno podceňována. Na Ukrajině nikdo nebude vítat ruskou armádu chlebem, solí a květinami.
Zdá se, že události na jihovýchodě Ukrajiny v roce 2014 nikoho nepoučily. Tehdy také očekávali, že se celá levobřežní Ukrajina v jediném pohybu a během několika vteřin obrátí k Novorossiji. Již tehdy kreslili mapy, odhadovali personální obsazení budoucích městských a regionálních úřadů a navrhovali státní vlajky.
Ale ani ruskojazyčné obyvatelstvo této části Ukrajiny (včetně měst jako Charkov, Záporoží, Dněpropetrovsk a Mariupol) takové plány v naprosté většině nepodpořilo. Projekt Novorossija se nějak tiše rozplynul a tiše zemřel.“
„Stručně řečeno,“ píše Chodarjonok, „v roce 2022 se pochod osvobození po vzoru roku 1939 konat nebude. V tomto případě platí více než kdy jindy slova klasika sovětské literatury Arkadije Gajdara: ‚Zřejmě nás teď čeká spíše těžký než snadný boj.'“
Pak Chodarjonok rozebírá představy o „mohutném ruském palebném úderu“, který údajně zničí „prakticky všechny pozorovací a komunikační systémy, dělostřelectvo a tankové formace ukrajinské armády. Obsáhle vyvrací různé naivní představy „politických úředníků“ o takovém úderu a v podstatě konstatuje, že sice „nepochybně způsobí pravděpodobnému nepříteli těžké ztráty“, ale „očekávat, že jediný takový úder rozdrtí ozbrojené síly celého národa, znamená být při plánování a provádění bojových operací bezmezně optimistický“. Bylo by třeba zasadit „ne jeden nebo dva, ale mnohem více takových úderů“. Na to podle něj Rusko nemá dost techniky.
„K tomu musíme nutně dodat, že zásoby moderních a vysoce přesných zbraní ruských ozbrojených sil nejsou nijak neomezené. V provozu zatím nejsou žádné hypersonické rakety typu Zircon. A počet Kalibrů (střel plochou dráhou letu odpalovaných z moře), Kinžálů Ch-101 (střel s plochou dráhou letu odpalovaných ze vzduchu) a raket Iskander se počítá v nejlepším případě na stovky (v případě Kinžálů na desítky). Tento arzenál vůbec nestačí na to, aby zničil zemi o velikosti Francie s více než 40 miliony obyvatel. A takové parametry charakterizují Ukrajinu.“
Ohledně zpochybňování ukrajinského letectva dodává, že během konfliktu v letech 1979-1989 neměly afghánské opoziční ozbrojené síly jediné letadlo ani jediný bojový vrtulník a válka se táhla deset let. Čečenští bojovníci neměli ani jedno letadlo a boj proti nim trval několik let.
„Nyní k tezi ‚ozbrojené síly Ukrajiny jsou v žalostném stavu‘. Není pochyb o tom, že ukrajinská armáda má problémy s letectvem a moderními prostředky protivzdušné obrany. Musíme však také připustit následující. Jestliže před rokem 2014 byla fragmentem sovětské armády, během posledních sedmi let Ukrajina vytvořila kvalitativně odlišnou armádu na zcela jiném ideologickém základě a do značné míry založenou na standardech NATO. A velmi moderní zbraně a vybavení nyní přicházejí a nadále budou přicházet na Ukrajinu z mnoha zemí Severoatlantické aliance.“
Chodarjonok také počátkem února mínil, že Západ by mohl dodat nějaká starší letadla ze svých zásob, která by byla „z hlediska taktických a technických vlastností zcela srovnatelná s většinou ruských letounů“. To se zatím, jak víme, nestalo.
Pak se vyrovnává s tvrzením, že na Ukrajinu Západ nepošle ani jednoho vojáka. Podle něj „je pravděpodobné, že tomu tak bude“. „To však v žádném případě nevylučuje, že by v případě ruské invaze kolektivní Západ poskytl VSU (vojenským silám Ukrajiny) masivní pomoc v podobě nejrůznějších zbraní a vojenské techniky a hromadných dodávek nejrůznějšího materiálu. V tomto ohledu již Západ prokázal dosud nebývale konsolidovanou pozici, s níž v Moskvě zřejmě nepočítali.“
Zcela přesně expert odhadl, co se stane: „Není pochyb o tom, že ze strany USA a zemí NATO dojde k reinkarnaci lend-lease po vzoru druhé světové války. Nelze vyloučit příliv dobrovolníků ze Západu, kterých by mohlo být mnoho.“ Nový zákon o půjčce a pronájmu podepsal prezident Joe Biden 9. května. Formálně tento zákon výzbroj pronajímá a půjčuje, ale je celkem jasné, že se fakticky jedná o dar. (Američané se po válce nenamáhali odvážet z Evropy do Ameriky ani vozidla vlastní armády, protože by se jim to nevyplatilo, a prostě je tu nechali.)
Michail Chodarjonok také předem zamítl laické představy o délce (tehdy) hypotetické kampaně: „V ruské odborné komunitě se hovoří o několika hodinách, někdy dokonce o několika desítkách minut. Nějak se zapomíná, že už jsme tím vším prošli. Hláška ‚dobýt město jedním výsadkovým plukem za dvě hodiny‘ se již stala klasikou žánru. Stojí také za to připomenout, že mocná stalinská NKVD a milionová sovětská armáda bojovaly s nacionalistickým podzemím na západní Ukrajině více než deset let. A nyní existuje možnost, že by se celá Ukrajina mohla snadno dostat do partyzánského boje. Tyto formace by navíc mohly snadno začít působit i v Rusku.“
Hrozí ozbrojený boj ve velkých ukrajinských městech a velké město je nejlepším bojištěm pro slabší a technicky méně vyspělou stranu ozbrojeného konfliktu. Je možné tam soustředit skupinu tisíců nebo dokonce desetitisíců bojovníků a ukrýt ji před palebnou převahou nepřítele. „A také ji zásobovat na dlouhou dobu a nahradit ztráty na mužích a vybavení. Takovou příležitost dnes nenabízejí ani hory, ani lesy, ani džungle.“
Odborníci jsou přesvědčeni, že městské prostředí pomáhá obráncům, zpomaluje pohyb útočníků, umožňuje pojmout rekordní počet bojovníků na jednotku plochy a dohnat zaostávající lidské zdroje a technologie. A Ukrajina má více než dost velkých měst, včetně těch s miliony obyvatel. Ruská armáda by tedy v hypotetické válce s Ukrajinou mohla čelit mnohem více než jen Stalingradu a Groznému.
Nakonec píše: „Celkově vzato, žádný ukrajinský blitzkrieg se konat nebude. Prohlášení některých expertů typu ‚ruská armáda porazí většinu jednotek VSU za 30-40 minut‘, ‚Rusko je schopno porazit Ukrajinu za 10 minut v případě plnohodnotné války‘, ‚Rusko porazí Ukrajinu za osm minut‘ se nezakládají na pravdě. A konečně, což je nejdůležitější. Ozbrojený konflikt s Ukrajinou není v současné době v zásadě v ruském národním zájmu. Někteří nadšení ruští experti by proto měli raději zapomenout na své sekernické fantazie. A abyste zabránili dalším ztrátám reputace, už se o nich nikdy nezmiňujte.“
Jak po více než třech měsících od invaze Ruska na Ukrajinu víme, nikdo podobná varování nebral vážně. Přinejmenším ne v těch kremelských kruzích, kde se o vpádu vědělo, a nebral je vážně sám vůdce Vladimir Putin. Mnozí vysocí činitelé, jak je patrné, o akci nebyli vůbec informováni. Jiní byli, ale neodvážili se oponovat.
Srovnávat dnes Putina s Hitlerem, který měl také své představy odtržené od reality, je už skoro klišé. Klišé ovšem není nepravda, je to jen kolem dokola opakovaná obecná pravda. Paralely bijí do očí. Německý vůdce také myslel, že řízení operací rozumí víc než zkušení generálové, a zasahoval do detailů, které měl přenechat jiným. Hitler, stejně jako Putin, naslouchal jen tomu, co mu vyhovovalo. Podcenil Brity a Sověty, po vstupu Japonska do války sám vyhlásil válku Spojeným státům. Věřil v zázračné zbraně, vyhlašoval akce s působivými názvy, snažil se vybudit válečné nadšení. V tom posledním je Putin nyní v té fázi, že se mu to doma daří. Jenže těžkosti a ztráty se dají dlouhodobě snášet, když je člověk v roli napadeného, kterému jde o všechno. SSSR měl nakonec problém vysvětlit například, k čemu je válka v Afghánistánu pro sovětské občany vlastně dobrá.
Dobrá nebyla k ničemu a tehdejší režim v Moskvě jen podkopala.
