Turecká hra na chytrou horákyni s největší pravděpodobností spěje k očekávatelnému závěru. Ke smůle Turecka. Hlavním aktérem je turecký prezident R. T. Erdoğan, který může právem zopakovat ono proslulé „mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky“. Islamista, který se proměňoval v demokrata a stal se samovládcem, vede Turecko tam, kde už kdysi bylo – do Orientu. Dokonce i ekonomika Turecka se blíží stavu, ve kterém se o ní dá mluvit jako o „tureckém hospodářství“.

Země kandidující na členství v EU si v minulých dnech vysloužila drsnou reakci i od těch členů, kteří se Turecka zastávali. Radost z toho nemají dokonce ani v Řecku, které jinak Turkům zrovna moc nepřeje. Pyšná a arogantní akce tureckého prezidenta ve východním Středomoří se míjí účinkem a místo účasti na ropném boomu se země dostává do politické izolace.

Jako kdyby neměla dost problémů domácích v důsledku nenávistného pronásledování každého, kdo se znelíbí prezidentovi, paranoidně reagujícímu nejen na kritiku, ale i na pouhý odlišný názor. Statisíce Turků vyhozených z práce a tisíce uvězněných, paralyzovaná média a nebezpečně rozkývaná ekonomika jsou výsledkem prezidentova boje s vymyšlenou teroristickou organizací (FETÖ). Nevidí, že pokus části armády o puč vyvolal on sám svou politikou a neuvěřitelnou korupcí. Viník je – jako vždycky – „tam venku“, a pomáhají mu „nepřátelé Turecka“, kterých je také všude kolem plno.

Za brzdu negociací o vstupu do EU označuje údajnou evropskou islamofobii a urážlivé podceňování Turecka. Přesto, že v Evropě ještě stále je dost těch, kdo jsou ochotni Turecku mnohé odpustit a pomoci mu do EU. Nyní jsou v defenzívě a pravděpodobnost tureckého členství se kriticky blíží nule. Nikoli přechodné, ale trvalé.

Válka v Sýrii, na jejímž rozpoutání má turecký prezident svůj podíl, mu přinesla nové přátele – Rusko a Írán. Prapodivné partnerství pro zemi, která chce do EU a už celá desetiletí je v NATO. Pragmatická volba, říkali mnozí. Výsledek? Zničená Sýrie v čele stále se stejným prezidentem, kterého Erdoğan nazýval svým přítelem a pak krvavým řezníkem. Tichá podpora nebo aspoň nečinnost vůči proíránským teroristům z Hizballáhu, a těsná vojenská spolupráce s Ruskem, bývalým i nynějším protektorem syrského prezidenta. 

Rusko se stalo dobrým a spolehlivým partnerem. Podobně jako turecká armáda, ani ta ruská netrpí zbytečnými skrupulemi při plnění bojového úkolu. V tom si nepochybně obě strany rozumí velice dobře. Na turecké a částečně i na syrské straně to odnášejí Kurdové. Ti sami nemají čisté svědomí, ale nebýt syrské války a ruské účasti v ní, nikdy by se Turci neodvážili provádět na syrském území operace proti občanům jiné země. Sýrie totiž není Irák, který trpně a současně s jistým zadostiučiněním jen přihlíží tureckým náletům a tankovým útokům na svém území. Je to operace Spár (nyní již Spár 2), která má za cíl „neutralizovat teroristy z PKK“.

Turecko jakožto člen NATO je naším spojencem. Má na svém území základny NATO, které jsou důležité ze strategického i taktického hlediska. Turecký vzdušný prostor střeží systémy Patriot, obsluhované německými vojáky a svého času (možná i dnes, nevím) českými specialisty. 

Turečtí piloti jsou dobře vycvičení a patří k těm, jimž byli Američané ochotni svěřit i F 35, svou pýchu. Proto se Američané snažili odradit Turecko od nákupu ruského systému protivzdušné obrany S 400 a nabídli Turkům Patrioty. Turci reagovali souhlasem, ale s tím, že si nechají systémy oba.

Nevím, jak vypadala reakce Američanů, ale možná ani nevěřili vlastním uším. Turci totiž věděli, že nákupem S 400 budou vyřazeni nejen z možnosti užívat F 35, ale že přijdou i o účast na stavbě letounů. Věděli také o obavách Američanů, že pokud budou Turci používat americká letadla a ruskou protizbraň, budou se Rusové moci dostat k informacím o slabých místech americké technologie.

Když u Ankary přistálo první ruské letadlo s částí dodávky (celkem už jich přiletělo osm a další budou přilétat ještě asi půl roku), počkali ještě Američané s reakcí a snažili se turecké rozhodnutí zvrátit. Jelikož ale Turci trvají na svém, splnili Američané, to slíbili, respektive čím hrozili. Vyřadili Turecko z účasti na programu F 35 (podle tureckého názoru se tak cena letounu zvýší asi o 10 %). 

Generální sekretář NATO vyjádřil své znepokojení a situaci označil za „špatnou pro všechny“. Všichni členové NATO podle jeho slov závisí jeden na druhém, a to se týká i Turecka. Systém S 400 podle něj nelze integrovat do systému protivzdušné obrany NATO. Ten spočívá ve sdílení informací a ve sdílení prostředků. „Turecko o to nepožádalo,“ řekl Stoltenberg. 

Tomu se dá rozumět jen tak, že Turecko chce mít dva na sobě nezávislé systémy – jeden společný s NATO a druhý v podstatě společný s Ruskem, hlavním strategickým protivníkem NATO. Pochopitelně Rusům taková situace nevadí, naopak – už Turecku nabídli své stíhačky Su 35. V Moskvě se zřejmě dobře baví a já se jim ani nedivím. Vrazit klín do NATO skrze zemi s největší armádou aliance, to je skutečně haupttrefa.