„Během prvního květnového víkendu si Česká republika připomněla vstup do Evropské unie. Připomněla, nikoli slavila. Tak jako jsme 21. srpna 1980 neslavili dvanáct let od vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, tak neslavíme a nemůžeme slavit ani 1. května 2016 dvanáct let od vstupu naší země do EU.“ Za tato slova by se nestyděl ani Václav Klaus. Autorkou textu, který vydal Klausův Institut, je ovšem Hana Lipovská. Žena, kterou do Rady České televize doporučila Česká biskupská konference. Žena, která říká, že pravda neexistuje.
Vždycky jsem si myslela, že pravda a lež nejsou prázdná slova. A že relativizace hodnot je od ďábla. Ten nám našeptává, že je jedno, jestli budeme slušní a hodní, nebo nepřátelští a zlí. Že nezáleží na přírodě, zvířatech ani lidech, pouze na okamžitém ukojení ega a chtíče. Podle něj můžeme užívat života co hrdlo ráčí, bez ohledu na to, co, nebo kdo to odnese. Naproti tomu vždycky stála duchovní tradice, která je u mnoha světových náboženství stejná, i když se jí třeba říká jinak. Podle ní má člověk na sobě pracovat, být laskavý ke svému okolí, starat se o sirotky a vdovy, prostě pečovat o duši. „Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši své škodu utrpěl,“ platí pořád stejně.
Dnes jsme v situaci, kdy nám vedení naší katolické církve, Česká biskupská konference a jejich prodloužená ruka Hana Lipovská podstrkují jako ten neviditelný vzadu, že na hodnotách nezáleží. Okupace je podle nich zřejmě totéž jako vstup do Evropské unie. Komunisté, jejichž předchůdci mučili a vraždili kněze, mnichy a řádové sestry, jsou stejně dobrými jako náckové z SPD nebo pisálek z Haló novin. Na skutečné zbožnosti, dobrých skutcích a jakési ekologii ducha v podstatě nesejde, pokud máme společné mocenské choutky a táhneme za jeden provaz.
Člověk by se šel nejradši do kostela pokropit svěcenou vodou, aby se z toho vzpamatoval. Ale do kterého? Tam, kde Jana Bobošíková před pár lety s manželem slavila jako ruská carevna cosi jako obnovu sňatku, po mnoha desetiletích civilního, nyní zázračně proměněného v církevní? S dlouhou vlečkou, celá v bílém jako panna? Do kostela člověk chodí za usmířením a tichem. Rád podá ruku člověku, s nímž má rozepře. Lituje svých vin a přemítá nad tím, komu ublížil. Chodit ovšem do kostela, kde čte z Bible Ovčáček a který si pronajala Jana Bobošíková, někdejší svazačka předávající květiny Gustávu Husákovi, to už by člověk rovnou mohl jít na matějskou.
Není vůbec překvapivé, že hned po svém zvolení slečna Lipovská, kandidátka Dominika Duky – který jí samozřejmě hned přispěchal se srdečnou gratulací – běžela nejdřív ze všeho poradit se právě s Janou Bobošíkovou.
Biafra ducha bohužel pokračuje. Na stranu nepřátel Evropské unie, demokracie, liberalismu a svobody se nyní přidala část katolické církve. A to dlouhé ticho, které ho následuje, nevěstí nic dobrého!
Jestli ještě nejsme jako v Rusku, kde došlo k propojení státní moci s pravoslavnou církví, tak k tomu mílovými kroky směřujeme. Za valného nezájmu či lhostejnosti většiny věřících.
Zdroj: Monika Le Fay. Přinášíme s laskavým svolením autorky.
