HISTORIE / Slavnostní koncert na Staroměstském náměstí v předvečer narozenin císaře přehlušuje pískání mladých Čechů. „Sláva! Nazdar! Chceme všeobecnou svobodu hlasovací! Chceme svobodu, nebo smrt!“ volají a házejí kameny do oken a výkladních skříní. Strážníci je marně vybízejí ke klidu. „Mažte ho! Řežte ho! Zabte ho!“ pokřikují rebelanti a kameny i holemi útočí na policii. Té pohár její shovívavosti brzy přeteče.

Výtržnosti v ulicích Prahy i v dalších českých městech nebyly toho roku 1893 ničím výjimečným. Nespokojení Češi, zvláště z řad mládeže, studentů nebo dělníků, ničili či zesměšňovali symboly císařství, vytloukali okna přívržencům Rakouska-Uherska. Někteří pouze provolávali protimonarchistická hesla, či dokonce volali po svobodě a samostatném českém státu, ti extrémističtější pokrokáři poničili sochu Jana Nepomuckého na Karlově mostě, zneuctili pomník císaře Františka I. na dnešním Smetanově nábřeží, bili se s policejními oddíly na Olšanských hřbitovech i jinde.

Dlouhodobá nespokojenost a frustrace se nakonec přetavila v nenávist ke všemu habsburskému, k Vídni, k císařské autoritě. Většina rozbouřených lidí v ulicích už měla dost přehlížení české kultury a národní identity, chtěli se domoci všeobecného volebního práva, lepšího postavení dělnictva a zrovnoprávnění Čechů s tuzemskými Němci. Ovšem přidávali se k nim i prostí výtržníci, kteří ani tak netoužili po politických změnách, jen se jim zalíbila vzrušující vlna dobrodružství, křiku, ničení a bitek s policií.

Pokažené narozeniny

Nepokoje vyvrcholily v předvečer oslav narozenin císaře Františka Josefa I., 17. srpna roku 1893. „Kolik v Praze nárožních tabulek, tolik zaslouží Thun z revolverů kulek,“ drze hlásaly letáky zvoucí na demonstraci. Narážely tak na rozhodnutí místodržitele Františka Thuna neměnit dvojjazyčné tabulky s názvy ulic za tabulky s pouze českými názvy.

Dále čtěte

Vyprávěj mi o komunismu: Objednávejte knihu Pavla Šafra a Johany Hovorkové o každodennosti, na niž jste možná zapomněli

Je tu knižní vydání podcastu deníku FORUM 24! Johana Hovorková a Pavel Šafr si v desetidílném podcastu povídali o každodenním…

Několik stovek mladých demonstrantů se rozhodlo, že příležitosti oslav narozenin využijí k hlasité kritice potlačování českých práv. Začali proto křičet, zpívat a skandovat protistátní hesla, strhli reklamní tabule šlechtického kasina a Na Poříčí vymlátili výklady restaurace U císaře rakouského.

Divoká řež

„Vše, co mělo cejch panujících kruhů, nenáviděno na smrt… Policie zatarasila zástupům cestu a jala se je rozháněti,“ vylíčil napjatou atmosféru v Praze svědek událostí Antonín Pravoslav Veselý. „Nastala divoká řež. Mnohý cítil, že jde o jeho život, kůži i bezpečí, a proto se bil jako lev. Z oken hostince u Strašnic vrhány sklenice, z polí a vršků nesčetné kameny. Útočeno ze všech stran, házeli muži, házely ženy i mladí hoši… Ještě týž večer vytlučena žižkovská strážnice. Nenávist proti policii a c. k. úřadům měnila se až v běsnění.“

Strážníci marně vyzývali demonstranty ke klidu a zoufale mávali šavlemi. „Místodržitel to ve své zprávě do Vídně omlouval tím, že nepokládal ani on, ani policejní ředitel za vhodné, aby v den císařových narozenin byli policisté vyzbrojeni puškami,“ vysvětluje historik Jan Galandauer důvody, proč policie situaci neudržela pod kontrolou. Ještě další dny pak její příslušníci nacházeli v Praze i dalších městech přemazané dvouhlavé orly na poštovních schránkách.

Doba odplaty přišla záhy. Policie rozjela vyšetřování, spustila lavinu zatýkání. Počet protistátních akcí přesto narůstal, násilnosti, nepovolené demonstrace i srážky s ozbrojenou státní mocí sílily na intenzitě. Vyšetřovatelé si stále více byli jistí – nepokoje musí někdo centrálně řídit, v pozadí jistě stojí nějaký záškodnický spolek. A brzy jim padli do rukou svědci, kteří jim jejich domněnku potvrdili. 

Duté hole s dýkami uvnitř

Obchodní příručí František Legner zpronevěřil více než dvě stě zlatých a doufal, že se udáváním sám vyhne trestu za svůj zločin. „Najednou již dne 7. srpna 1893 vypovídal, že je v Praze tajný spolek Omladina s jednou partou s jedním stem a s druhou partou se třemi sty členy. Vůdcové jeho prý jsou Stránský a Zdeborský, členové spolku nosí prý duté hole, uvnitř s dýkami,“ líčí Veselý. Ovšem nejdůležitějším svědkem se stal rukavičkář Rudolf Mrva, přezdívaný jako Rigoletto z Toskány, „zrůdný hrbáček postavou, poblouzněný romantik myšlením“. Zřejmě z touhy po slávě právě jeho četná udání přivedla celou řadu omladinářů za mříže. 

Ona Omladina přitom nikdy neexistovala. Spolků jako takových se sice zakládalo hodně, avšak žádný z nich nebyl tajnou a pro stát nebezpečnou organizací. Omladina byla pouhou fikcí, smyšleným neviditelným nepřítelem, s nímž je potřeba vyřídit účty.

Dále čtěte

Jak dopadli sedláci u Chlumce? Uvěřili konspiračním teoriím, nabrousili kosy a skončili v rybníce

HISTORIE / „Dost bylo roboty, dost bylo roboty!“ provolává rozlícený dav sedláků a mává okovanými holemi i kosami. Mají hlad,…

Když odpor proti státnímu zřízení stále neslábl, zavládlo 12. září nad Prahou a přilehlými okresy stanné právo se zostřeným policejním dohledem a cenzurou tisku. V té době už pobývalo na 36 domnělých členů tajného spolku Omladina ve vazbě.

Syčeli a kopali do svědků

Samotný proces propukl v polovině ledna roku 1894 a stal se skutečným divadlem, plným emocí i dramat. Obžalovaní se buď odmítali účastnit hlavního líčení, nebo naopak byli ze soudní síně pro rušení klidu vykazováni. Při výpovědích svědků syčeli a nenápadně do nich kopali. Jednoho dne se odmítli vrátit do cel s tím, že jim soud zakázal nedělní návštěvu příbuzných. Pořádek zjednala až stráž s nasazenými bodáky. Někteří omladináři v čele s Václavem Čížkem si roztrhli košile, nastavili hruď a křičeli: „Bodněte! Vrahové!“

Rozsudky padly přesně před 130 lety, 21. února 1894, v devět hodin ráno. Osm obžalovaných výjimečný soud osvobodil, zbylých 68 omladinářů za „zločiny velezrady“, „urážení císaře“ nebo „rušení nepokoje“ poslal bez milosti za mříže, dohromady na 96 let, tedy v průměru každého jedince na necelých sedmnáct měsíců, nejvyšší trest ovšem dosáhl osmi let. Spiklenci se výše svých trestů dozvěděli až večer, kdy se podařilo do vězení propašovat odpolední vydání novin. Vzhledem k předchozím opakovaným výtržnostem je totiž soudce vykázal ze soudní síně.

„Ten večer bylo v Novoměstské trestnici nezvykle smutno. Ti hoši, z nichž dosud hrdina každý, do posledního okamžiku tvrdí a nepoddajní, skrytě kropili tuto noc své podušky,“ popisoval později pochmurnou náladu odsouzenců Veselý. Například Alois Rašín, budoucí první československý ministr financí, dostal dva roky, příští novinář Stanislav Kostka Neumann čtrnáct měsíců a pozdější senátor za sociální demokraty František Modráček osmnáct měsíců. 

Vánoční mord na Malé Straně

Sám Rudolf Mrva se procesu nedožil. Ve chvíli, kdy zdobil v prosinci roku 1893 vánoční stromek ve svém malostranském bytě, zazvonili mu u dveří jeho přátelé, osmnáctiletý dělník Otakar Doležal a sedmnáctiletý František Dragoun. Mrva byl v dobré náladě, ohledně svých kamarádů měl svědomí čisté, na ně nedonesl ani slova. Ukazoval jim stromek a bujaře zpíval píseň: „Kdo za pravdu hoří v svaté oběti, kdo za lidstva práva život posvětí, kdo nad hlavou bídných slzu vyroní, tomu naše píseň slávou zazvoní…“ Dozpívat ji nestihl. Mladíci se na něj vrhli, Dragoun ho popadl za hrdlo, Doležal mu do prsou vrazil dýku.

„Malostranské uličky nemají už Mrvičky,“ zpívalo se už druhý den, jak se zpráva o smrti zrádce rychle šířila po okolí. „Nikdo se již nedozvěděl, zda udával lidi za jidášský groš, nebo jen v rámci své nepochopitelné naivity, aniž by si vůbec dokázal představit důsledky svého trestuhodného počínání,“ podotýká autor Bohuslav Hatina. Své tajemství si vzal mnohými nenáviděný Mrva do hrobu. A jeho jméno se stalo synonymem pro označení udavačů, zrádců a všech, kdo pro vlastní prospěch zaprodají svou čest. 

Dále čtěte

Rozdrtil Rašínovi míchu. Kapitalismus rdousí mé bratry, obhajoval se vrah 

HISTORIE / Do mlhavého a chladného lednového rána vykročí Alois Rašín ze svého bytu v Žitné ulici typickým pevným krokem.

Jeho vrazi se k činu doznali. „Já myslil, i Dragoun, že tím uděláme dobrý skutek,“ uvedl Doležal a Dragoun dodal: „Udal mnoho lidí, kteří měli být odsouzeni. Zpočátku jsme neměli úmysl ho  usmrtit, chtěli jsme ho pouze zmlátit.“ Později však připustili, že čin měli dobře promyšlený dopředu a navedl je k němu jistý rukavičkář Josef Kříž z Vinohrad. Všichni tři si u soudu vyslechli trest – deset let těžkého žaláře, zostřeného čtvrtletním postem a ve výroční den vraždy tvrdým lůžkem v samovazbě.

Zachránila je amnestie

Odsouzení omladináři si odpykávali svůj trest většinou ve zdech nově založené věznice na Borech v Plzni. Více než rok a půl po vynesení soudních ortelů, na podzim roku 1895, došlo k odvolání stanného práva. V té souvislosti také císař František Josef I. vyhlásil amnestii pro rebely, kteří v té době ještě pobývali za mřížemi. Vrahové Mrvy si však svůj trest museli odpykat celý.

Alois Rašín protestoval. Tvrdil, že pokud byli v procesu odsouzeni neprávem na základě vykonstruovaného obvinění, nemohou být teď amnestováni. Nikdo jiný z odsouzených se k němu však nepřidal. Ne všichni trestanci se nicméně mohli vrátit domů s úlevou či radostí. Dva omladináři podlehli tuberkulóze, Václava Čížka zdeprimoval pobyt na vězeňské samotce natolik, že po pouhých dvou dnech, co nechal za zády vězeňský svět, si pořídil revolver a na Václavském náměstí se třemi ranami postřelil. Svým zraněním následujícího dne podlehl.