Miroslav Kalousek poskytl v sobotu velký rozhovor Právu. Nebudu se podrobně zabývat tím, s čím se vším z toho, co řekl, souhlasím – od postoje k uprchlické krizi, k Schengenu a k Evropské unii až po kritiku elektronické evidence tržeb a po důrazné upozornění, že jediná v současné době myslitelná cesta, jak se zbavit Miloše Zemana, je prezidentská volba v roce 2018, pokud se v ní spojí demokratické strany napříč spektrem. (K tomu je samozřejmě třeba překonat nemravnou a falešnou ideologii, na níž stála Velká Protikorupční Revoluce, a hlavně přesvědčit během poměrně krátké doby veřejnost, že ta ideologie je falešná a nemravná, a to bude nesmírně těžké).

Nepochybuji o tom, že pan Kalousek je jako opoziční lídr člověk na svém místě, a pokud jde o jeho momentální víceméně zmanipulovanou neoblíbenost, je to z jeho strany otázka výdrže, protože žádná drzost neroste do nebe, ani drzost revolučně protikorupčních propagandistů. Mám k tomu, co bylo v rozhovoru řečeno, jen dvě výhrady.

První je víceméně drobnost: pan Kalousek srovnává Babišovo tažení proti drobným a středním podnikatelům s „orbánismem“.

To není pravda. Oligarchové v Maďarsku jsou daleko spíš lidé jako Gyurcsány nebo Bajnai; vítězové divoké privatizace z první poloviny devadesátých let byli lidé z okruhu MSZP. K Orbánově politice je možné mít spoustu výhrad (jeho kritika liberalismu či relativní vstřícnost vůči Putinovi je pro mne nepřijatelná), ale FIDESZ se v roce 2010 dostal k moci na vlně vzpoury proti postkomunistickým oligarchům.

Druhá výhrada je zásadní. Redaktor Danda, který rozhovor pořizoval, panu Kalouskovi vytkl, že by „měl konečně připustit, že jste byli ve volbách poraženi proto, že jste se chovali arogantně a měli jste mezi sebou korupčníky“, a vyjmenoval v té souvislosti Dalíka a Nagyovou.

Pan Kalousek odpověděl: „Kvůli tomu vláda skončila. Ano. Ale jména Dalík a Nagyová nemají nic společného s TOP 09. Nikdy jsem se nezříkal politické odpovědnosti, ale nemůžu nést odpovědnost za Janoušky, Rittigy, Hrdličky, Dalíky a Nagyové. Ti nikdy neměli s TOP 09 nic společného a jsou vnitřním problémem ODS.“

K tomu za prvé: jádrem toho, co se někdejším vládním stranám vyčítalo, byla údajná korupční aféra tří poslanců, která je úplně absurdní. Nejvyšší soud právem do případu zasáhl a obvinění se dodnes nepodařilo prokázat. Samo obvinění bylo jistě nezamýšleným, ale přímým útokem na základy parlamentní demokracie (poslanecká rozhodnutí je podle něj možné kriminálně zkoumat podle toho, zda jsou v souladu poslancovým svědomím, nebo ne).

Proti této logice je nutné se ze zásadních důvodů vzepřít.

A za druhé, není možné předem přistupovat na obvinění z arogance a korupčnictví a jen se vymlouvat: to my ne, to ODS. Jistě, pokud jde o aroganci a korupčníky, je třeba zpytovat svědomí, ale měli by tak činit všichni, samozřejmě včetně ČSSD: kdopak to měl ve svých řadách dr. Ratha, kdopak to arogantně hulákal ve Sněmovně i na náměstích v době, kdy Nečasova vláda byla už bezmocná (tj. od rokuj 2012)? Např. „Vy pařezy, vy měkoty, vy duby“?  Na ČSSD leží tíha zodpovědnosti ta to, že pod praporem boje proti korupci v letech 2012 – 2014 rozjela proces faktické destrukce demokracie, který nakonec velmi citelně zasáhl i ji samotnou.

Není přitom vůbec nutné, aby si všichni demokratičtí politici okázale sypali popel na hlavu, ale aby se dokázali shodnout na společném a pozitivním úsilí:

Jak zachránit ohroženou českou demokracii. Tomu se nijak nepomůže tím, že se demokratická opozice bude jaksi předem kát před těmi, kdo by se sami měli pořádně stydět.

Aby mi bylo dobře rozuměno: Tam, kde pan Kalousek kritizuje dnešní ODS za populismus v souvislosti s migrační vlnou, má úplně pravdu. Je taky pravda, že ODS má mnoho másla na hlavě, jistě víc než TOP09 (existuje taky o hodně déle a stihla toho tedy o dost víc). Jde jen o to, že demokratická opozice nesmí zcela zásadně souhlasit s tím, aby se sama stavěla do pozice provinilého a vycházela vstříc nestydatým „prokurátorům“ z řad ČSSD a její mediální lobby (o Babišově ANO už vůbec nemluvím).

Demokratické politické strany by si měly nějak samy pro sebe zhodnotit to, jak selhaly a zklamaly veřejnost v tom hlavním – v každodenní realizaci demokratické politiky.  A nemusí to dělat teatrálně a veřejně – stačí, když ukáží, že jsou na rozdíl od minulosti v podstatných věcech schopny spolupracovat v obraně demokracie.

V této věci záleží teď v první řadě na ČSSD a opozice by se měla v té věci snažit o otevřenou a vstřícnou politiku –  aby sociálním demokratům ten náročný úkol nijak nekomplikovala. S tím, že vstřícnost vůči ČSSD samozřejmě je v rámci možné vstřícnosti opozice k vládě a že vstřícnost vůči ČSSD neznamená zároveň vstřícnost vůči Zemanovi a Babišovi.