Andrej Babiš má jakýsi problém. Ve svém cílevědomém tažení k moci proti sobě nakonec sjednotil mnohé: demokratickou opozici (což není až tak překvapivé), partnery a zároveň konkurenty z vládní koalice (zejména ČSSD, které jde cílevědomě „po krku“) a nakonec i vlivné skupinky a osobnosti z tzv. občanské společnosti.

Hned na začátku je třeba podotknout, že na vzestupu hvězdy Andreje Babiše a „babišismu“ mají podíl jeho nynější koaliční partneři i poražená „zrádná pravice“.

Přitom ovšem předchozí politické uspořádání, takzvané Staré pořádky, tj. polistopadový demokratický režim, bylo při všech svých chybách otevřeno ke změnám (a tedy i ke změnám k lepšímu) daleko víc než nynější babišovské Nové pořádky. A nynější demokratická opozice je za svůj podíl na neblahém vývoji české politiky už tři roky soustavně propírána – dílem oprávněně, dílem neoprávněně.

To hlavní, co lze současné demokratické opozici vytknout, bylo selhání nikoli morální, ale politické (je vůbec důležité při posuzování politiky co nejméně moralizovat, což s oblibou dělají lidé s nekalými mocenskými úmysly): nedokázala včas, dlouho před podzimními volbami v roce 2013, zvážit a přijmout svou faktickou politickou porážku a vyvodit z ní odpovídající důsledky. Tím podstatně prohloubila politický úpadek a rozvrat, jemuž dnes vévodí dvojhlavá příšera Babiš – Zeman.

Ještě významnější je ovšem mluvit o selhání ostatních aktérů – už proto, že by je právě oni rádi zapomněli, zamlčeli a zamluvili.

Především není možné odhlédnout od toho, že hlavním, byť bezděčným hybatelem rozvratu byla ČSSD. Už od roku 2006 dokázala sice skoro úplně paralyzovat slabé vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase, nedařilo se jí však dostat se k moci za použití standardních parlamentních mechanismů (není vyloučeno, že na vině byla mj. i nedokonalost našich ústavních mechanismů pro řešení vládních krizí). Proto nakonec za pomoci potěmkinských a služebných odborů a „nezávislých iniciativ“ přenesla zápas o politickou moc na ulici, nabudila masovou protikorupční hysterii, jejíž dozvuky nyní znepříjemňují život i jí samotné.

To, co teď ČSSD dělá, je zároveň nedůsledné i nedůstojné. Ráda by si například podržela všechno dobré a výhodné, co jí přineslo a přináší spojenectví s oligarchou Babišem, a zároveň obstála proti jeho frontálnímu útoku. K návrhům na zákonnou úpravu obřího střetu zájmů, který v sobě skrývá průnik oligarchie do demokracie, přistupuje obojace. (Aby mi bylo dobře rozuměno: nejde teď o žádné „kmotry“, ovlivňující politiku z kuloárů, ale o skutečného oligarchu, který je v klíčové státní pozici a usiluje o mocenský monopol.)

Přitom už sám sled událostí – nejdřív se instaluje v politické rovině oligarchie, a pak se hledají zákonné prostředky, jak ji omezit – je ve své podstatě vadný: smyslem zákonů není a nemůže být dodatečně napravovat selhání politiky.

Jenže ČSSD není schopná ani toho napravování: K novelám opozičního poslance Plíška se postavila tak napůl a jako alibi použila právní purismus. Je ve hvězdách, co bude s Chvojkovou novelou zákona střetu zájmů, kterou se ČSSD vzhledem k formulacím koaliční smlouvy ani neodvážila podat jako vlastní stranický návrh a raději použila obezličky – přihlásila se k individuálnímu poslaneckému návrhu vlastního poslance (!).

Chvojkův návrh jde ovšem po Babišovi už dost tvrdě. Problém je, a to opakuji, že se snaží jen zpětně zalátat neblahý politický fait accompli, na němž se předtím sama ČSSD mohutnou měrou podílela. To je malounké racionální jádro jinak zcela nesmyslného tvrzení, že jde o „Lex Babiš“.

Pobuřující ve své polovičatosti byl i přístup ČSSD k návrhu opozice na mimořádnou schůzi sněmovny ohledně „kontroverzní“ dotace pro Čapí hnízdo. Nakonec konání schůze umožnila (Babišovi pak nezbylo než je taky podpořit), zároveň však podpořila i její absurdní aranžmá: na schůzi jako první promluvil ten, který měl být předmětem jednání, a přednesl arogantní, místy hulvátskou a propagandisticky sebechvalnou devadesátiminutovou árii, pak dostala demokratická opozice jakýsi prostor pro to, aby se taky trochu vydováděla, a vzápětí sociální demokraté ve spolupráci s KDU-ČSL a s Babišem diskusi uťali.

Znovu se ukázalo, že ČSSD je vůči svému úhlavnímu spojenci bezbranná: volí cestu appeasementu a není schopná čelit jeho Willen zur Macht. Její postup je zranitelný jako každé kapitulantství.

Stejný podíl na destrukci demokracie mají faktičtí provozovatelé a hlavní aktéři několikaleté masové hysterické „protikorupční“ kampaně. Připomínám, že během ní byl nejprve do funkce hlavy státu lidovým hlasováním zvolen autokrat s xenofobními sklony a nadstandardními vztahy k putinovskému Rusku. Pak, po rozsáhlé policejní razii, která vedla k pádu vlády, byla ve volbách překreslena politická mapa ČR, marginalizována demokratická opozice, fakticky nejmohutnější politickou stranou se stalo servisní hnutí oligarchy, v jehož rukách je soustředěna obrovská ekonomická, politická a mediální moc, a zároveň byla podstatně omezena možnost veřejné kritiky praktické politiky.

Česká republika se významně posunula od vlády lidu, demokracie, k autokracii, oligarchii a buranokracii. To vše se stalo samozřejmě demokratickými prostředky. Není to v lidských dějinách ani poprvé, ani naposled a vůbec to neznamená, že snad „lid je hloupý“, ale že ti, kteří ho úmyslně či z indolence ohlupují, to dělají jako obvykle záludně a rafinovaně. Proto platí „běda tomu, skrze koho přichází pokušení“.

Řeč je o tzv. občanské společnosti, která má ctižádost praktickou politiku zároveň doplnit, suplovat a pokud možno nahradit, o iniciativách typu „Vraťte nám stát“, Trasparency international ČR, Nadační fond proti korupci nebo Rekonstrukce státu.

A faktický podíl na destrukci polistopadového politického režimu mají i novinářští protagonisté posthavlovských médií (Respekt, Hospodářské noviny, Aktuálně.cz), kteří v procesu devastace polistopadové demokracie zaujali pozici nezávislých soudců, co pískají utkání mezi Babišem a jeho kritiky, přičemž nestraní ani jedné, ani druhé straně (např. šéfredaktor Respektu Erik Tabery s tím začal už někdy na přelomu roku 2013–2014).

Je mi líto, ale tenhle postoj mi připomíná – byť i jen vzdáleně – postoj těch evropských intelektuálů, kteří se dnes pokoušejí přistupovat „vyváženě“ ke konfliktu mezi Izraelem a těmi, co jej chtějí zničit, nebo těch, co ve třicátých letech minulého století usilovali o vyváženost mezi evropskými autokratickými režimy a jejich oponenty (příklad: Ferdinand Peroutka a to, jak psal o Židech). Je to v zásadě postoj Pontia Piláta.

V této souvislosti považuji za nutné upozornit na jednu kuriózní polistopadovou „duchovní instituci“, která má kořeny v tomhle okruhu, totiž na „virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky“. Je to jakési prolnutí Havlovy okřídlené fráze o Pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí, s Orwellovým státem z románu 1984, v němž, jak známo, se ministerstvo pravdy říká ministerstvu informací (v totalitním slova smyslu), a ministerstvo lásky ministerstvu vnitra.

Během prvních polistopadových let se u nás vytvořilo podivné souručenství mezi vysokými funkcionáři skutečného ministerstva vnitra (nejprve toho skutečného – federálního a pak MV ČR) s pracovníky „orgánů činných v trestním řízení“ a vlivnými žurnalisty z Respektu a posléze i Mladé fronty Dnes (namátkou jmenuji náměstka federálního ministra vnitra a posléze ministra vnitra první Klausovy vlády a prvního místopředsedu ODS Jana Rumla, jeho nejprve poradce, pak mluvčího a nakonec náměstka Martina Fendrycha – oba se v průběhu politických změn let 1997–98 přesunuli z reálu do virtuálu, vysoké policejní důstojníky jako pozdějšího ministra vnitra v Nečasově vládě Jana Kubiceho, novináře Jaroslava Spurného, Sabinu Slonkovou, Jiřího Kubíka a další).

Výsledkem byla podivuhodná informovanost zmíněných listů o významných kauzách s politickým podtextem, přičemž nějak nemohu uvěřit, že by pozdější masové úniky policejních odposlechů a citlivých materiálů z policejních spisů v „otevřených“ případech do médií byly jen tak samy od sebe.

Jistě, předpokládám, že šlo o to, jak pomoci dobré věci. Jenže dobré věci se nedá pomáhat prostředky, nad jejichž korektností se vznáší otazník, a cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. V tomto případě jde o cestu směrem k takovému politickému uspořádání, kde bude nakonec standardní demokratické mechanismy suplovat něco, co se dá nazvat policejním státem s lidskou tváří, kdy společností hýbá policejní manipulace, využívající část formálně svobodných médií.

A tak dnes ta samá MF DNES, kde kdysi kralovali Sabina Slonková s Jiřím Kubíkem, používá informační tunel z „orgánů činných v trestním řízení“ do médií jednoznačně účelově jako klacek na oponenty oligarchy Andreje Babiše (mj. na předsedu vlády Sobotku a ministra vnitra Chovance).

Je příznačné, že politicky zorganizovat se dědici Václava Havla (který standardní praktickou politikou pohrdal) nikdy pořádně nedokázali, a aby prosadili svůj politický vliv, museli místo toho hledat různá právě popsaná problematická „náhradní řešení“.

Heslem „občanské společnosti“ od roku 2012 bylo: Vraťte nám stát! Je velmi příznačné. Stojí za tím přesvědčení posthavlovského okruhu, že stát, v němž po listopadu 1989 na čas zaujali čelné pozice, jim byl poté podloudně uzmut. Toto podezření je samo od sebe nesmyslné a nedůstojné. Předpokládá, že tito lidé vlastnili po listopadovém převratu jakýsi neotřesitelný morální nárok na vedení společnosti, který je tak silný, že ho nemohou zvrátit žádné demokratické politické mechanismy (jako například volby).

Přímé vnášení morálního nároku do politiky je typické pro všechna nedemokratická (např. totalitní) hnutí. Není úplně jasné, kdy byl těmto lidem „jejich“ stát uloupen: podle jedněch už v roce 1992, podle druhých opoziční smlouvou. Naproti tomu ČSSD, která byla v době opoziční smlouvy a ve čtyřech letech poté nejsilnější stranou, by byla směšná, kdyby předstírala, že právě tehdy jí byl stát uloupen. Proto situuje loupež až do doby slabých vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase.

Někteří morální entuziasté z okruhu, o němž je řeč, se pak v době vytváření „Nových pořádků“ neváhali porůznu spojovat s Andrejem Babišem (např. JUDr. Hana Marvanová coby náměstkyně na babišovském ministerstvu spravedlnosti, Sabina Slonková coby šéfredaktorka Babišovy Mladé fronty Dnes, Jan Macháček coby Babišův šéfideolog a lídr babišovského Institutu pro politiku a společnost).

Jistě, bylo by nespravedlivé klást rovnítko mezi ČSSD a „občanskou společností“ na jedné a Babišem či dokonce Zemanem na druhé straně. Jejich kritika „Starých pořádků“ byla v řadě případů oprávněná, jejich kampaň v letech 2012–2014 ovšem přehnaná, hysterická, zkrátka revoluční. Navíc projevovali větší či menší pokušení spojit se k nápravě poměrů s čertem. Jenže na tom ještě nikdy nikdo nevydělal. Čert totiž nechce nápravu poměrů: Čert chce vaši duši, a když se s ním budete paktovat, taky ji dostane.

Možnost nápravy poměrů – politické nápravy politických poměrů – zůstává dnes na demokratech zprava i zleva, od ČSSD po ODS a TOP 09. V parlamentu mají formálně vzato pořád slabou, ale dostatečnou většinu.

Rozhodnutí je teď, v „babišovské krizi“, která vyvřela aférou Čapí hnízdo (ale ve skutečnosti jde o ještě daleko vážnější věci, o účtování s autokracií a oligarchií), především v rukou vládních stran, ČSSD a KDU-ČSL. Snažit by se jistě měla i demokratická opozice, která má ze vzdálenější minulosti sama dost másla na hlavě. Chce to jakýsi základní obrat.

Maďarský filosof István Bibó se ve čtyřicátých letech minulého století zabýval divoce rozhádanými středo- a východoevropskými národy, které se svými spory samy nedobrovolně vydaly nejprve do Hitlerových a poté do Stalinových pracek, a v té souvislosti napsal: „Skutečná demokracie a skutečné usmíření mezi těmito národy zavládne teprve tehdy, až společně pochopí a pojmenují své vlastní, vzájemné zpustnutí.“ Per analogiam pro naše domácí poměry platí: „Skutečná demokracie a skutečné usmíření mezi českými demokraty zprava i zleva zavládne teprve tehdy, až společně pochopí a pojmenují své vlastní, vzájemné zpustnutí.“

Tím se dostávám zpátky k tomu, co mne k napsání těchto řádek vlastně podnítilo. Pozice Andreje Babiše je nyní – poprvé od začátku Velké Protikorupční Revoluce – poněkud (ne moc) otřesena.

ČSSD projevuje jakýsi politický odpor proti oligarchii, i když zatím je těžko posoudit, zda to náhodou není už jen mrskání naporcovaného kapra na vánočním pekáči. V návaznosti na to se ozvali i někteří intelektuálové a podnikatelé, kteří Andreje Babiše dosud buď přímo podporovali, nebo aspoň blahovolně tolerovali, a plnili tak, jistě nechtě, roli těch, které kdysi Vladimir Iljič Lenin hrubě a nevhodně označoval „užiteční idioti“. Lidé z iniciativy Vraťte nám stát (neozvali se zdaleka všichni), z Transparency International, z Nadačního fondu proti korupci (miliardář a matematicko-politický reformátor Karel Janeček, exšéf české špionáže generál Randák), lidé z kdysi nátlakového uskupení Rekonstrukce státu, dále podnikatelé jako Radim Jančura, Stanislav Bernard a další.

To, že ti všichni teď Babiše expresis verbis kritizují, je samozřejmě pozitivní a je slušné to přivítat. Aby však ti, kteří jim to budou mít za zlé, nemohli zlovolně říkat něco o krysách, které opouštějí palubu, a aby to neměli enormně těžké ti, kteří by jim velmi rádi uvěřili, že to myslí upřímně (například já), bylo by dobré, kdyby jejich zásadní kritika a odmítnutí Babiše byla doplněna alespoň malounkým signálem: Víme o tom, že jsme sami více či méně podlehli hysterické revoluční atmosféře, která vynesla k moci falešného mesiáše Andreje Babiše (a v menší míře už předtím falešného otce vlasti Miloše Zemana), a více či méně jsme se na této hysterické atmosféře podíleli.

Nejde mi o žádné spektakulární pokání. Jen bych já sám osobně rád ucítil, že o tom aspoň v koutku duše vědí. Jinak např. mně (a možná že nejenom mně) trochu zkomplikují situaci: Bude pro mne například velmi obtížné nepovažovat to, že se mi teď tito odbojáři proti Andreji Babišovi pokoušejí jaksi symbolicky jít příkladem a „postavit se mi do čela“, za nebetyčnou drzost.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.