V pátek zahájily Babišovy Lidové noviny frontální předvolební útok proti svým hlavním politickým konkurentům z ČSSD. Je to vlastně druhá fáze velkého „protikorupčního“ tažení. Ta první vedla v roce 2013 k velkému volebnímu úspěchu, v němž se ANO stalo vážnou politickou konkurencí jen tak tak zvítězivším sociálním demokratům. Teď byl útok zahájen poté, co se ČSSD podařilo jen s vypětím všech sil ubránit projekt reorganizace policie ČR.
První tři strany pátečních LN se tváří jako analýza „rozdělení moci“ v zemi. Ve skutečnosti to ovšem je výzva k jejímu dejme tomu spravedlivějšímu přerozdělení, protože, jak praví podtitulek otvíráku, „ČSSD se po necelých třech letech podařilo obsadit svými lidmi klíčové bezpečnostní posty v zemi.“ Pánové Koutník a Shabu píší: „Zatímco Babišovo hnutí kontroluje ekonomicky zaměřené instituce typu Generálního finančního ředitelství, sociální demokracie se zaměřila na „výsadek“ svých lidí v bezpečnostně – vlivových organizacích.“ K „bezpečnostně-vlivovým organizacím“ s „výsadkem“ ČSSD počítají BIS (s tím, že Sobotkův kandidát ještě nebyl jmenován), GIBS, Úřad odhalování korupce a finanční kriminality (co je na něm „vlivového?), Ústav pro ochranu hospodářské soutěže, správu státních hmotných rezerv a náměstka ministra vnitra pro státní službu. Prezident naproti tomu si najmenoval guvernéra ČNB a předsedu Ústavního soudu. ANO „obsadilo svými lidmi“ Generální finanční ředitelství, Celní správu, Finanční analytický útvar, Vojenské zpravodajství a Vězeňskou službu. Na KDU-ČSL zbyl Státní pozemkový úřad.
Jak vypadají „výsadky“, se blíže nespecifikuje (jde o vedoucí činitele, přičemž ne vždy si to či ono politické uskupení přímo diktuje). Ti, kteří si moc mezi sebe dělí, jsou ovšem vyjmenováni věcně správně: přesně čtyři hlavní účastníci politické hry, kteří dohromady tvoří dnešní establishment. ČSSD, ANO, prezident, KDU-ČSL (seřadil jsem jej podle momentální politické síly). Podle toho, co píší autoři LN (nehodlám to problematizovat), si rozdělili volební kořist tak trochu na způsob loupežnické roty. ANO přitom nedávalo dost pozor (nemělo zatím dost praktických zkušeností z porcování politické kořisti), a tak přišlo zkrátka. Z toho si čtenář se smyslem pro spravedlnost (tedy pro spravedlnost při porcování kořisti) vyvodí, že by se s tím mělo něco dělat.
Potud Lidové noviny, resp. pánové Koutník a Shabu. Už z toho plyne jakési vysvětlení, proč poměry v dnešní koalici (a ve vedení státu obecně) jsou něco, co Česká republika zatím nepamatuje (a to už zažila leccos). Demokratická politika byla doposud chápána jako soupeření a spolupráce koalice a opozice, jejímž smyslem je vyrovnávání konfliktů ve společnosti. Zde je na jedné straně establishment, který si dělí kořist, a na druhé víceméně okrajová opozice, která je marginalizovaná, roztříštěná (demokratická opozice, TOP09 a ODS, je přitom jen její menší část) a do tohoto procesu nemá co mluvit. Těžiště politického zápasu se proto přeneslo dovnitř establishmentu, který je vnitřně rozdělen. (Trochu podobná situace byla v letech 1945-8, kdy ovšem, aby se to nepletlo, žádná opozice neexistovala). U jeho slabších účastníků (prezident, lidovci) vlastně záleží jen na tom, ke komu ze dvou silných hráčů se v tom či onom případě přidají. Zcela podstatnou součástí establishmentu, který dává konfliktu říz, je „vetřelec“ v jeho těle, politické křídlo Babišova ekonomicko – politicko – mediálního impéria, hnutí ANO. Usiluje se emancipovat a ovládnout situaci. Politický zápas proto nabývá povahy boje na život a na smrt, v němž jde o všechno. To je docela nový a málo povzbudivý způsob politiky.
Další relevantní účastníci současné politické hry (na rozdíl od nevýznamné opozice) vlastně do politiky ve „standardním“ slova smyslu vůbec nepatří. Vysloveně mocenskými faktory a nástroji se stávají jen za dosti mimořádných okolností, které u nás v jistém smyslu ovšem panují už od listopadu 1989. Brzy po listopadu se ukázalo, že havlovský disent je jen velmi málo schopný budovat politické pozice tak, že si získá veřejnou podporu. Podařilo se mu ovšem jako náhražku nabýt a skoro po celou doby vlády Václava Klause podržet významné posty (včetně ministra a náměstka) na ministerstvu vnitra, v některých policejních útvarech (ÚOOZ) a na druhé straně v médiích (týdeník Respekt, pak i Mladá fronta Dnes). Nakonec z této symbiózy vznikla mocná improvizovaná vlivová agentura, jakési virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky. Za slabé Nečasovy vlády se pak emancipovala i některá státní zastupitelství, zejména vrchní státní zastupitelství v Olomouci, které se podílelo, kryto úsilím o společenskou obrodu a o nastolení spravedlnosti, na významných akcích s politickými důsledky (jedním z důsledků byl např. pád vlády v r. 2013). A konečně v roce 2012 nadešla konečně chvíle „občanské společnosti“, nezávislých iniciativ (Vraťte nám stát, Rekonstrukce státu, Transparency International, Nadační fond proti korupci, Svobodu médiím atd.), jež měly doplňovat a vyvažovat selhávající politické strany. Jejich aktivity byly a jsou vesměs nestandardní („provozování politiky jinými prostředky“, kdybych měl obměnit okřídlenou von Clausewitzovu formulaci) a všichni významně přispěli k úspěšnému nástupu Andreje Babiše. Spekulovat o tom, zda mezi Babišem a jimi jde o náhodnou koincidenci podobně motivovaných snah, dočasné společenství zájmů nebo dokonce shodu záměrů a idejí, je obtížné. Řekl bych, že ze všeho je v tom trochu.
Nápadná je jen jedna věc: celé tohle „společenství Pravdy a Lásky“ bylo až do Babišova nástupu politicky poměrně bezmocné. Jeho přímá i nepřímá podpora měla přitom pro Babiše velký význam: poskytovala a poskytuje mu jakousi „ideální“, „morální“ legitimaci. Zároveň je Babišovo ekonomicko – politicko – mediální impérium i jeho politická větev má něco, co dosavadní možnosti těchto uskupení přesahuje. K definitivní životnosti a působnosti mu ovšem právě tato „morální“ legitimace chybí. Je cosi jako „morální šém“: Revoluční babišismus, ideově poměrně placatý (doposud nám vládli politici,kteří nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek), získává tímto jakousi zároveň morální a intelektuální dimenzi. Tito lidé se zkrátka navzájem potřebují a budou se nejspíš potřebovat i do budoucna. Platí o nich dohromady to, co kdysi říkal František Palacký o Rakousku: kdyby jednoho z nich nebylo, musel by si ho ten druhý vymyslit. Vzniká důmyslný nátlakový mechanismus, který snad není nelegální, ale v každém případě z hlediska demokratické politiky nelegitimní, tj. nežádoucí, zvlášť když se nakonec dostane do služeb nějakého cílevědomého politického manipulátora.
Babišovo ekonomicko – politicko – mediální impérium a jeho Sinn Féin, hnutí ANO, vstupuje tedy do období významných voleb (krajské, senátní, volby do PS a prezidentské volby) s mohutnou propagandistickou ofenzívou. Chce pokračovat v tom, co mu přineslo velký úspěch v roce 2013: v surfování na vzedmutých vlnách Velké Protikorupční Revoluce. Problém je jen, že nasedá po druhé na téhož koně. Opakované ofenzívě chybí moment překvapení. To však neznamená, že je předem odsouzená k neúspěchu. Naopak: může docela snadno uspět takříkajíc samospádem.
Dominujícím politickým útvarem je dnes establishment, v němž se ANO emancipuje jako vetřelec (proti „standardní“,“tradiční“ demokracii) a usiluje o dominanci. Jeho koaliční partneři a zároveň soupeři s ním přitom spolupracují, nic jiného jim nezbývá. Opozice je zatlačena na práh politické bezvýznamnosti, jen menší její část jsem schopen považovat za demokratickou. Je to politický systém, v němž sice probíhá divoká politická řež na život a na smrt, ale zároveň fakticky neexistuje politická pluralita v tom smyslu, že chybí jasná, schůdná a proto veřejnost přesvědčivá politická alternativa – ne snad alternativa jen k Babišovi, ale k dnešnímu establishmentu jako k celku, včetně těch, kteří s revolučním babišismem spolupracují a parazitují na něm. A pokud nebude alternativa skutečná, sáhnou voliči k alternativě falešné – a vetřelec vyhraje.
K tomu, jak by taková alternativa měla vypadat, jsem schopný teď říci jen několik poznámek, jsem přesvědčen, že i to je teď zapotřebí, nikdo se tím zatím vůbec nezabýval.
Za prvé, pokud jde o úplně elementární ideové zásady: liberální demokracie, tak jak byla v západní společnosti zavedena v posledních dvou stoletích a stála a stojí na spolupráci a soupeření politických stran; právní řád, vycházející z občanských a lidských práv a svobod; společnost, postavená na křesťanských základech a nikoli na marxistických či neomarxistických tezích či na útočném nacionalismu; úzké vazby na západní demokratické společenství v Evropu a na USA; přihlášení se k demokratickému polistopadovému vývoji v tomto smyslu a zejména zásadní odmítnutí demagogických tezí jako „pětadvacet let nám vládli politici, kteří nemakali a kradli“.
Za druhé: je zhola nemožné, aby v nadcházejících letech vznikla alternativa, jež by vetřelce v demokratickém soupeření porazila a rozbila nynější establishment. Stačí, když se uchytí v politice, přispěje k tomu, aby vetřelec neovládl situaci a v souvislosti s prezidentskou volbou oslabí pozici Miloše Zemana. Nedovedu si taky zrovna teď představit vznik nové politické strany a nevím, jak bych k němu mohl přispět. A moc nevěřím, že by si stávající strany, hlásící se k demokracii, dokázaly samy o sobě s vetřelcem poradit: jedny s ním sedí v koalici, druhé se svými chybami spolupodepsaly na jeho vzestupu. A vesměs trpí ztrátou věrohodnosti, která se zdá být nenapravitelná. Přitom podpora stran, hlásících se k demokracii, a lidí, kteří ze v nich angažují, je samozřejmě možná a potřebná, ale vždycky případ od případu v konkrétních věcech. Proto je možno těm stranám pomáhat, aniž by člověk s tou či onou svázal svůj osud a své naděje.
Je totiž myslitelné i politické angažmá jiného typu. Politické stranictví ho sice předpokládá, ale samo toto angažmá není jen a výlučně pouhým předstupněm politického stranictví. Mluvil o něm opakovaně T. G. Masaryk v devadesátých letech 19. století. Dnes je tu v podstatě zapomenuto. Závěrem proto cituji mou oblíbenou pasáž ze závěru Masarykovy knížky o české otázce:
„Nečekám spásy od žádné strany; ale budeme nepřemožitelní, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojení, každý v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, kde kdo máme pracovati. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organizace nám nepostačí.“
Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.
