Minulý týden se na mne z ČT obrátili s prosbou, zda bych jim byl ochoten poskytnout krátký rozhovor do nedělního vzpomínkového programu, věnovaného nedožitým osmdesátinám Václava Havla. Mělo jít jednak o nějakou víceméně odlehčenou osobní vzpomínku, jednak o odpověď na otázku, zda tu nyní osobnost Václava Havla chybí. Nakonec se ukázalo, že prostor pro vzpomínání bude poměrně omezený, dávám tu aspoň dodatečně čtenářům k dispozici to, co jsem si předem připravil.

Moje osobní vzpomínka na Václava Havla

Spolupracovali jsme spolu skoro čtyři roky v časopisu Tvář. Byl to nejprve (1964-5) kulturní, v letech 1968-9 společenský a kulturní časopis. První pokus o periodikum, které se nijak nevázalo na bolševickou ideologii. Proto nás v roce 1965 „zastavili“ a Tvář pak rok a něco existovala jen virtuálně (dělali jsme veřejné debaty a vydali dva sborníky). Definitivně nás zakázali na podzim 1969.

Václav Havel byl od svého vstupu do redakční rady na podzim roku 1964 jedním z nás a hrál v časopise významnou roli: byl autor známý, už tenkrát i ve světě. A komunističtí papaláši,zejména ti s lidskou tváří, by byli rádi získali jeho přízeň. Proto se mohl významně podílet na záchraně časopisu. Technická, zdánlivě podružná, ale nikoli nedůležitá věc byla, že zároveň jako jediný z nás měl auto a řidičský průkaz. To sehrálo roli hlavně při získávání podpisů pod petici protestující proti zastavení časopisu.

A právě s Václavovým autem souvisí i moje osobní vzpomínka. Někdy v roce 1966 jsme začali připravovat sborník, nahrazující provizorně Tvář, a rozhodli jsme se tam zveřejnit mj. krásnou báseň Jana Zahradníčka Znamení moci. K tomu jsme potřebovali souhlas básníkovy vdovy (Zahradníček sám zemřel v roce 1960 na následky mnohaletého věznění). Paní Zahradníčková bydlela ve vesnici poblíže Velkého Meziříčí. Jeli jsme tedy za ní já (coby editor sborníku) a Václav Havel. Mělo to ovšem háček: Havel si teprve velmi krátce před tím koupil automobil (hezkou a pohodlnou Simcu) a udělal si řidičák. Řídil naprosto bez problémů, byl ale celou cestu příšerně nervózní. Já jsem tehdy řidičák ani auto neměl, a byl jsem nervózní o to víc, protože jsem věděl, že mu nemůžu nijak moc pomoci. (Když jsem si pak po čtyřech letech taky udělal řidičák a poprvé jsem usedl za volant, tak jsem jeho tehdejší nervozitu plně pochopil). A a oba dohromady jsme navíc ještě byli nervózní, protože jsme nevěděli, zda za námi náhodou nejedou fízlové.

Naštěstí nejeli, s paní Zahradníčkovou jsme se rychle a bez problémů dohodli, a tak všechno dopadlo úplně dobře, až na jednu maličkost: bolševická cenzura (tehdy de facto předběžná) nám pak otištění básně bez milosti zakázala.

Chybí nám teď osobnost Václava Havla?

Takže z minulosti do přítomnosti: mám naopak pocit, že osobnost Václava Havla nám tu v jistém slova smyslu přebývá. Chtěl bych to vysvětlit.

Řada lidí a celé instituce usilují dnes představit ho jako svatého Václava, k němuž bychom se měli všichni odvolávat, protože v hluboké politické krizi, která Českou republiku zachvátila, představuje lék na naše hlavní problémy.

Doporučuji jiný přístup: Václav Havel se na polistopadovém demokratickém režimu (podle pana Babiše „Staré pořádky“), jehož jsem rozhodným přívržencem, podepsal v dobrém i ve zlém. Je třeba k němu přistupovat jako ke každému jinému smrtelníkovi, věcně a kriticky. Za problematickou na jeho vkladu považuji představu o tom, že tradiční parlamentní demokracii je třeba obohatit o podíl nezávislých iniciativ a „občanské společnosti“: ty by měly doplnit nebo snad zčásti nahradit „standardní“ politické strany. V této linii dnes vlastně o dvě třídy níže pokračuje Andrej Babiš. Z toho plyne: Václav Havel není řešením našeho dnešního problému, ale jeho součástí. S řešením našeho dnešního problému – a tímto problémem je plíživá proměna demokracie (vlády lidu) v autokracii, oligarchii a buranokracii – nám nepomůže. Slouží spíš pro řadu politiků a publicistů jako téma, jímž se odvádí pozornost od toho, oč dnes jde. S tím, oč dnes jde, si musíme pomoci sami. A musíme se spolehnout sami na sebe.