Petr Honzejk se v úterních Hospodářských novinách zabývá otázkou „Jak se může Babiš stát prezidentem“. Předtím se snažil čelit těm, kterým „se dělá pěna u úst při pouhém vyslovení výrazu Babiš“. Obávám, se, že se při obcování s nimi, pokud takoví existují, poněkud nakazil.

V každém textu je významné vymezení protivníka, s nímž se vypořádávám. „Všichni řeší, co si počne Andrej Babiš se zákonem o střetu zájmů“. Jací, kteří všichni? „Současnost (!) podléhá dojmu, že se Babiš prezidentem stát nemůže.“ Kdopak je ta „současnost“? Tradiční námitka říká, že Babiš prezidentem být nechce“. Kdo je to konkrétně? Nejde mi o to, popírat, že by takové názory nezazněly, zaráží mne jen ta suverénní paušalizace: Pan Honzejk bojuje s tisícihlavým vojskem, které si sám sestavil. To se to pak polemizuje.

Následuje opravdu ďábelská konstrukce toho, co nám pan Babiš všechno provede, pokud se stane prezidentem: Protože prezident je z Ústavy neodpovědný, může si dělat, co chce: vlastnit média, ucházet se o zakázky, čerpat dotace. Může jmenovat pana Faltýnka předsedou vlády, nachystat si svůj Ústavní soud a najmenovat si svou Bankovní radu ČNB. „Z Pražského hradu by za takových podmínek… mohl řídit úplně všechno.“

To jednak samozřejmě není pravda, a hlavně a především: Pan Babiš samozřejmě něco podobného neudělá jednak proto, že není idiot, a jednak proto, že to ani nepotřebuje. Pan Babiš je, pokud jde o mocenské záležitosti, pragmatik. Z toho hlediska mu úplně stačí, když přesvědčivě vyhraje volby do Poslanecké sněmovny a pak se rozhodne, co je pro něho potřebné a užitečné k dovršení procesu, který pan Honzejk v článku nazývá „erozí parlamentarismu“.

Proto se taky bude rozhodovat, zda potřebuje být prezidentem, nebo zda mu stačí mít ve funkci nějakého svého tajtrlíka, anebo zda funkci přenechá opozici (i takový prezident se bohužel pak může velmi snadno octnout v pozici bezmocného tajtrlíka, zvlášť když nebude mít žádné politické, tj. např. stranické krytí). Démonický obraz budoucnosti, který pan Honzejk podává, je proto vlastně zlehčením situace.

Také bych řekl, že pan Honzejk má jakési problémy s aritmetikou: „Sněmovní volby se budou konat prakticky současně s prezidentskými.“ To je podle mne příliš široký výklad slova „prakticky“ – rozestup bude per analogiam s minulostí skoro tři měsíce.

Od Babišova Česka nás prý dělí přesně jedny volby. Formálně vzato, dělí nás od něj minimálně krajské a senátní volby, volby do Poslanecké sněmovny a prezidentská volba. Zároveň je ovšem třeba přiznat, že to není úplně přesné: Protože v Babišově Česku už do značné míry žijeme, jen si toho někteří z nás dokud nevšimli.

Co je nutné dodat, je jen to, že ten nynější stav dosud není nezvratný. Bude záležet na tom, zda naše parlamentní demokracie, oslabená v minulých letech hysterickým pohrdáním politickými stranami a vymýšlením toho, jak je co nejvíc oslabit a čím je případně nahradit a doplnit („nepolitická politika“), dokáže vůči Babišovi obstát.

Rozhodující přitom budou volby do Poslanecké sněmovny. Pravda, různé novely záklonů je nemohou ani v nejlepším případě nahradit. To ale nikdo netvrdí. Jen je cynický alibismus tvrdit, že nejsou vůbec k ničemu.