Na okraj nejnovější policejní „sebeočisty“ v Praze: Máme dnes nefunkční exekutivu, uvnitř níž se usalašil vetřelec, nefunkční parlament, který z téhož důvodu nebude schopný uspokojivě plnit kontrolní funkce vůči vznikajícímu nebezpečnému mocenskému „jevu“, a nefunkční média, v nichž má mohutné slovo Andrej Babiš a „bakalovské“ virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky, obojí v této věci v tichém spojenectví.

Black box, česky černá skříňka, je pojem z oboru kybernetiky (pamatuji si ho už z doby mých studií, tenkrát kybernetika „frčela“). Následující řádky jsem opsal z české Wikipedie: „Označuje zařízení, nebo obecně jakýkoliv jev, u kterého je zřejmé, jak se chová či projevuje navenek, ale nevíme nebo nás nezajímá, co všechno musí probíhat uvnitř tohoto zařízení, resp. obecně mimo náš obzor, aby k takovým zevním projevům docházelo. Black box má tedy nějaký vstup a výstup, jejichž vzájemný vztah určuje, jak se může zapojit do širšího systému, a ze kterého případně můžeme též odvozovat vnitřní fungování černé skříňky, pokud na ni už nechceme nahlížet jako na černou skříňku. Pak analýzou tohoto vztahu dospíváme k hypotéze o vnitřním uspořádání černé skříňky, které můžeme případně konstrukčně ověřit.“ Konec citátu, myslím, že je to celkem výstižné a plastické.

Naším „jevem“ je nyní to, co se momentálně děje v Policii České republiky, konkrétně v Praze. Popisuji to, co jsem si přečetl v novinách, jmenovitě v Právu a babišovinách (Mladá fronta Dnes, Lidové noviny). Útvar pro odhalování organizovaného zločinu provedl zátah, který směřoval proti vysoce postaveným důstojníkům dalších policejních složek (Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, pražská hospodářská kriminálka). Případ dozoruje Vrchní státní zastupitelství v Praze.

To, čím se „orgány“ zabývají, má být podezření na rozsáhlé vynášení citlivých informací organizovanému zločinu. Generální inspekce bezpečnostních sborů, do jejíž kompetence formálně spadá vyšetřování trestné činnosti policistů, zůstala stranou, a to už podruhé, poprvé se tak stalo v olomouckém případu Vidkun. Tenhle případ má ovšem větší dopad, odehrává se přímo v Praze, přičemž postup v olomoucké kauze funguje jako precedens.

Oficiální zdůvodnění pražské vrchní zástupkyně zní: „Věc byla po roce vedeného trestního řízení z důvodu ekonomiky a samotného naplnění trestního řízení delegována na ÚOOZ, a to i přesto, že obecná příslušnost zde svědčila GIBS.“ A basta.

Ministr vnitra projevil v souvislosti s postupem ÚOOZ a pražského vrchního státního zastupitelství známky lehkého nepokoje, což je postup u vrcholných politiků ČSSD v podobných případech obvyklý. „Pokud to bude pokračovat, tak se pojďme bavit o tom, jestli má GIBS v této podobě vůbec smysl“. (To je nejlepší cesta ke konečné debatě, jestli má ministr vnitra v této podobě vůbec smysl. Je obtížné zbavit se dojmu, že vývoj událostí se bere tímto směrem.) Zájem „orgánů“ je prý nasměrován i na Městské zastupitelství v Praze, jmenovitě na státní zástupkyni Dagmar Máchovou.

Mezi Vrchním státním zastupitelstvím v Praze a Městským zastupitelstvím v Praze bylo jakési napětí, které se vyřešilo důkladnými personálními změnami ve vedení toho městského. Jakési napětí je taky, jak se zdá, i mezi ÚOOZ a ÚOKFK, postupně se ovšem snižuje úměrně tomu, jak ÚOOZ nabývá vrchu. Předehrou nynějšího případu bylo objevení odposlouchávacích zařízení a kamery v úřadovně pražské kriminálky, která vyšetřuje mj. i případ Babišova Čapího hnízda.

Informace, které má obyčejný, řadový čtenář k dispozici, jsou pochopitelně ovlivněny i tím, jakými „kanály“ se k němu dostávají: Právo (drží se poměrně zpátky), Babišova média (zejména LN informují podrobně, nasadily na to svou investigativní hvězdu Martina Shabu) a pak trojhvězdí Respekt, Aktuálně.cz a Neovlivní.cz. Tedy mediální zhmotnění toho, co u nás existuje už od konce devadesátých let jako „Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky“.

Nebudu ani náhodou tvrdit, že celá kauza (a podobně i ty minulé, např. ta z Olomouce) je vycucaná z prstu. Naopak, považuju to za velmi nepravděpodobné, neměla by pak žádný smysl. Nicméně dovoluji si vyvodit z toho, co jsem napsal výše, tyto závěry:

Když zvážíme vstupy a výstupy, dá se soudit na to, jak vypadá black box uvnitř, kam obyčejný čičmunda svým prostým okem nedohlídne: spoluvytváří ho v jakési neformální součinnosti Babišův Anofert a jeho mediální sekce, „orgány činné v trestním řízení“, reprezentované pražským (a olomouckým, zde bude nejspíš muset v budoucnu proběhnout jakési vyrovnání) vrchním státním zastupitelstvím a ÚOOZ, a konečně posthavlovský intelektuální oblak představovaný Respektem, Aktuálně.cz a Neovlivní.cz. Jedná se z povahy věci o jev nebo chcete-li útvar zcela spontánně vzniklý, ale mocenský, i když žádný společný formulovaný program účastníci samozřejmě nemají (ani by se na něčem podobném asi neshodli, ale k tomu, aby black box jako celek fungoval, to aspoň zatím ani není zapotřebí).

Pozoruhodné je, jak na tento dosti hrozivý fenomén reaguje ČSSD, která je takříkajíc na pekáči (demokratickou opozici už se podařilo odsunout stranou). S prostoduchostí sobě vlastní to dnes v Právu vyjádřil Lukáš Jelínek (o ministru Chovancovi jsem už psal výše): „Z hlediska systému se není čeho bát. Máme zde různé odnože policie, ale též generální inspekci bezpečnostních sborů, ministerstvo vnitra, parlamentní dozor, soustavu státních zastupitelství a soudů.“

Musím říci, že tohle je z mého hlediska vrchol indolence: máme nefunkční exekutivu, uvnitř níž se usalašil vetřelec (o Hradu raději ani nemluvím), nefunkční parlament, který z téhož důvodu nebude schopný uspokojivě plnit kontrolní funkce vůči vznikajícímu nebezpečnému mocenskému „jevu“, a nefunkční média, v nichž má mohutné slovo Andrej Babiš a „bakalovské“ virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky, obojí v této věci v tichém spojenectví.

Máme zde tedy dokonale nefunkční demokracii. Na paškále je teď ČSSD. Docela bych jí přál to nejhorší, když zvážím, co všechno vyváděla v době Velké Protikorupční Revoluce. S klidnou myslí to však nemohu dělat z jednoho prostého důvodu: protože pak už tu nebude žádná protiváha, potřebná k tomu, aby vůbec fungovalo něco aspoň trochu podobného demokracii. A takový sám o sobě spravedlivý rozsudek dějin odneseme jako obvykle všichni.

Nemůžu ovšem zamlčet, že přání sem, přání tam, moje důvěra ve schopnost poničené české demokracie (včetně médií) obecně a ČSSD zvlášť obstát vůči formujícímu se vetřelci je v podstatě na nule.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.