Hlavním tématem tohoto týdne byly tahanice o návrhu ústavního zákona o referendu. Na jednání probíhající schůze Poslanecké sněmovny se ho pokusily protlačit trosky hnutí Úsvit (jmenujme je pro jednoduchost „Černochova frakce“).
Referendum se má týkat vystoupení České republiky z Evropské unie. Návrh zařadit bod na pořad schůze byl citlivě vznesen právě v den, kdy na veřejnost prosákly podrobnosti o tom, co hodlá navrhnout Evropská komise pro řešení migrační krize.
EK vychází (skoro se mi chce napsat „jakoby vychází“) z „mírnější“ varianty svého dřívějšího návrhu: Uprchlíci musí i nadále žádat o azyl v první zemi EU, do níž vstoupili. Ale v případě krizové situace budou odtud přerozdělováni mezi další země EU podle stanovených kvót s tím, že za každého „nepřijatého“ migranta země, kam měl být poslán, zaplatí sankci ve výši, jejíž horní hranice je v přepočtu skoro 7 milionů korun.
Stanovení toho, co je „krizové situace“, je přitom velmi benevolentní – krizová situace je skoro všechno. Zároveň s touto iniciativou Evropské komise se stal předmětem veřejné diskuse i „podmíněný souhlas“ EU se zavedením bezvízového styku s Tureckem (bezvízový styk má být zaveden od června).
Terén v Poslanecké sněmovně byl tedy náležitě nakypřen a rozhodovalo se tak trochu v afektu.
Sám návrh Úsvitu je v mnoha ohledech absurdní. Není například vůbec stanoveno, jaká je minimální účast nutná k tomu, aby referendum bylo platné, ani jaký musí být minimální počet hlasů pro, aby platilo. V důvodové zprávě se k tomu praví: „Oproti jiným osnovám zákonů o obecných referendech úmyslně absentují kvóra, ať již povinné minimální účasti nebo povinného počtu oprávněných hlasujících pro… Zvolená varianta odpovídá volebnímu procesu. Ponechává se tak na voličích, zda se hlasování zúčastní, čili nic; pokud však hlasovat nepřijdou, neovlivní výsledek referenda – rozhodnutí tak přenechávají aktivním voličům.“
Navrhovatelé zjevně předpokládají, že v těchto věcech budou moci ustoupit, projeví „dobrou vůli“, a v tahanicích o kvóra se utopí potřeba mluvit o podstatě věci. Taky jim nešlo v první řadě o to, aby byl návrh přijat (vyžadovalo by to ústavní většinu), ale aby mohli aspoň na chvíli strhnout pozornost na sebe i na další odpůrce tradiční liberální demokracie a západního zakotvení České republiky.
Dojem z prvního hlasování o návrhu zařadit bod na program schůze (proběhlo v úterý odpoledne) je jednoznačný. Většina stran nebyla na hlasování vůbec připravena a jejich poslanci se chovali chaoticky. Připraveni byli navrhovatelé (těch je celkem osm), komunisté (byli samozřejmě pro: KSČM je parlamentní stálice, na níž je vždy spolehnutí; jen místopředseda s lidskou tváří Dolejš se zašil). Lidovci a TOP 09 pro zařazení nehlasovali (komické a příznačné ovšem je, že pro byl nakonec jako jediný z nich šéf lidoveckého poslaneckého klubu Mihola, který návrh zcela právem označil za nesmysl). Návrh na zařazení většinově podpořily ČSSD (28 pro, 5 proti, 10 absencí), ODS (pro 9, 2 proti, 3 absence). „Neutrálně“ se k věci ze zjevně populistických důvodů postavilo ANO (17 pro, 10 proti, 12 absencí, ministr obrany Stropnický byl proti – ovšem, kdyby hlasoval jinak, řvalo by to do nebe).
Postoj demokratických stran byl ovšem zvláštní nejen při úterním jednání, ale i v tom, co následovalo zhruba 19 hodin poté. Poslanci se prospali, všechno se jim rozleželo v hlavě a o celé věci (zařazení návrhu na program schůze) hlasovali znovu. Napůl nedobrovolní iniciátoři opakovaného hlasování byli právě poslanci Černochovy frakce, kteří cítili, že se jim příležitost vymyká z rukou a že by se na debatu, v níž by se jak se patří vyprofilovali, z časových důvodů vůbec nemuselo dostat. Proto navrhli přednostní zařazení svého bodu ještě na tentýž den. Tentokrát byla vládní koalice připravena a návrh s podporou TOP 09 zamítla. Podpořila jej ovšem většina poslanců ODS, což je velmi významný signál.
A pak nastala hvězdná chvíle předsedy poslaneckého klubu KDU-ČSL Jiřího Miholy. Jiří Mihola byl předtím na veřejnosti vždycky rozhodným odpůrcem zařazení ústavního zákona o referendu na program schůze, ovšem s jedinou výjimkou, a tou bylo úterní hlasování. Důvodem k němu mělo být, že projednávání zákona spadlo do tzv. „opozičního okénka“, jehož obsah se schvaloval vlastně en bloc (musím se přiznat, že nad něčím podobným mi jako laikovi zůstává rozum stát). Teď Jiří Mihola obrátil a navrhl zrcadlově obrácené hlasování, než bylo to, které proběhlo před 19 hodinami: totiž hlasování o vyřazení bodu o referendu z programu schůze.
A najednou se ukázalo, že pro vyřazení je velká většina poslanců ČSSD a ANO (zdržení se hlasování znamenalo v tomto případě vlastně totéž co být proti návrhu, jenom ne tak vehementně – toho využil k profilaci mj. místopředseda KSČM s lidskou tváří Jiří Dolejš). Koalice by ovšem tentokrát sama na prosazení návrhu nebyla stačila. Trn z paty jí loajálně vytrhla TOP 09, která jako jeden muž hlasovala pro vyřazení. Zato ODS se sjednotila na stanovisku právě opačném.
Otázkou je, jakou si tímto hlasováním sněmovna vystavila legitimaci. Jsou tu dva problémy. První je formálně technický: Jak je možné, že v tak malém časovém rozpětí změní poslanci svůj postoj tak, že ten, kdo hlasoval napřed pro zařazení, skoro vzápětí sám iniciativně navrhne pravý opak? A v obráceném gardu: Jak je možné, že např. Miroslava Němcová a Jan Zahradník, kteří při prvním hlasování hlasovali jako jediní z ODS proti návrhu (musím říci, že mi to imponovalo, bohužel předčasně), najednou návrh na vyřazení bodu z programu odmítli? Jistě, museli by hlasovat proti svému klubu – ale to už přece udělali předtím v úterý.
To, jak se k věci postavil klub ODS, jen potvrzuje, že strana je po kongresu v ještě hlubší krizi než předtím: Do jejího čela se zřejmě usilovně tlačí zombie z Hanspaulky (samozřejmě v zastoupení) a strana proti tomu jako ostatně vždy (od Topolánka po Nečase) nemá vůbec žádné protilátky.
Druhý problém je věcný: Když je jednou návrh zákona v souladu s pravidly podán, mělo by být – aspoň já si to myslím – jeho projednání podpořeno či odmítnuto jen pro schůzi, jejíž program se schvaluje, a ne tak nějak vůbec (což se jistě nestalo). Navíc by mělo být podpořeno či odmítnuto z procedurálních důvodů a ne např. proto, že návrh je blbost, protože to se dá prokázat jen při projednání samém. To je významné zejména u opozičních návrhů – vládní většina by přece v zásadě neměla mít právo rozhodovat o tom, zda je návrh věcně schopný projednání.
Problematičnosti využil zejména předseda ODS Fiala (nebyli jsme pro zákon, byli jsme jen proto, aby se projednal) a něco podobného tvrdil i poslanec Mihola. Problém je, že se to nějak moc podobá demagogii, jakou ve věci referenda předvádí Miloš Zeman: ten je pro to, aby se referendum o vystoupení z EU konalo (nechť kvetou všechny květy svobody), přičemž ovšem on jako rozhodný stoupenec EU bude při něm samozřejmě hlasovat proti.
Je zjevné, že čeští odpůrci demagogie a odpůrci toho, aby byla ČR tichou a nenápadnou cestou vyšachována z prostoru demokracie do orientu (do prostoru autokracie, oligarchie a buranokracie), nebyli – a pořád nejsou – připraveni účinně čelit tomuto úsilí. Tj. například předejít mu nějakým vlastním návrhem, pokud jde o projednání pozitivní koncepce pro českou politiku v rámci Evropy a EU.
Být pro zařazení návrhu na program schůze samozřejmě ještě neznamená podpořit samotný návrh. V každém případě však navrhovatelé a všechny duše s nimi spřízněné dostanou velký prostor k tomu, aby se vyřádili, navíc v situaci, kdy vlastně neexistuje žádná reálná, jasně zformulovaná politická alternativa. Nemá ji ani vláda, ani demokratická opozice („zdržet se“ – tuto cestu volili při prvním hlasování především v KDU-ČSL a v TOP 09 – znamená vždycky jistý alibismus, přiznání, že chybí důvody pro jasný postoj).
Nic podobného nemají samozřejmě ani ti, co vystoupení z EU podporují. Pokud někdo šilhá po vystoupení z EU, měl by zároveň jasně zformulovat, jak hodlá zajistit suverenitu a demokratické uspořádání takto „osamostatněného“ státu (myslím, že se přitom nakonec ukáže, že těm lidem vůbec o žádnou suverenitu ani demokracii nejde).
Otázka, která se v dnešní situaci vnucuje sama od sebe, zní: Co máme dělat, abychom čelili nesmyslné a nebezpečné politice nynějšího unijního vedení v migrační krizi: slabosti vůči vyděračům, tj. teď např. Turecku, a diktátu vůči těm, kteří nemají čím vydírat a přitom důsledky politické slabosti unie – své unie! – pocítí na vlastní kůži?
K těm druhým patříme i my: Česká politika je, jak se zdá, mezi dvěma mlýnskými kameny. Odejít z EU znamená, že se dostaneme do ruské sféry vlivu a že se u nás prosadí nedemokratické politické síly (už k tomu mají mocně nakročeno a rozprava o návrhu Černochovy frakce Úsvitu by tomu napomohla). A trpně přijímat nesmyslná unijní rozhodnutí znamená podílet se na vnitřním rozvratu ČR i celkovém rozvratu EU – což obojí skončí stejně jako dobrovolný odchod z EU: v panděru ruského medvěda.
To, o co v tuto chvíli v České republice jde, je, aby se zdejší demokraté – a to znamená taky demokratické politické strany v Poslanecké sněmovně (ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09, ODS), jsou-li toho vůbec ještě schopny – proboha aspoň pokusili domluvit na nějakém účinném společném postupu, jehož cílem by bylo:
■ zachování a posílení demokracie v České republice,
■ zachování přináležitosti České republiky ke společenství západních demokratických států a tedy i k EU,
■ odmítnutí nesmyslné politiky vedení EU v uprchlické krizi a hledání východisek a politických variant.
Evropská unie je optimální prostředí pro existenci svobodné české společnosti. To ale neznamená, že musíme jen trpně sledovat všechna její neblahá rozhodnutí. Jde o loajální a zároveň kritický postoj ke společenství, do něhož jsme dobrovolně vstoupili a které nám bylo a je po mnoha stránkách velmi prospěšné.
Je nepochybné, že se Černochova frakce pokusí návrh co nejdřív předložit znovu. Sám pan Černoch to už naznačil. Předseda Sněmovny Hamáček to poněkud kapitulantsky komentoval s tím, že tentokrát to už nejspíš projde.
Dokážou tomu demokraté ve sněmovně předem čelit? Líp než se jim to (ne)povedlo tentokrát?
Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.
