Je zvláštní, jaký znamenala volba Donalda Trumpa pro mnoho lidí tady i ve světě šok. Nebyla vůbec nepravděpodobná, náskok paní Clintonové byl malý a v posledních dnech se ztenčoval. Kandidát, na kterém je tak zjevné, že představuje jen menší zlo, nemá navíc velkou šanci. V trochu podobné situaci byl u nás při poslední volbě Karel Schwarzenberg (vím, že mu trochu křivdím, ale podstatné je, že hodně lidí ho tak bralo, a jen část z nich ho proto přišla volit – ostatní zůstali sedět doma).
Kromě toho mám dojem, že v Americe jsou citliví na to, aby prezidentský úřad postupně zaujímaly „osoby blízké“; stalo se to, pokud se pamatuji, jen dvakrát – pokaždé to byli otec a syn.
Po hysterických reakcích následovalo zklidnění a řada komentářů, poukazujících na to, že a proč to nebude tak strašné. Střízlivá nota je vždycky namístě, jen by neměla přecházet do „nechumelismu“, u nás tak oblíbeného. Nejsem odborník na poměry v USA a věc mne zajímá jen z hlediska dopadu volby na situaci v Evropě a v ČR. A nemohu se zbavit jistých obav.
Stejně jako jeho předchůdce přichází dnešní prezident jako Posel velké změny, jen tentokrát v obráceném gardu: Yes, we can! Barack Obama byl zvolen v hysterické atmosféře, ale ukázalo se, že politický systém v USA má (v dobrém slova smyslu) takovou váhu a setrvačnost, že znemožňuje jedincům v nejvyšší funkci uskutečňovat jejich nejvýstřednější nápady. A tak se Obama rychle změnil a stal se poměrně nevýrazným (a řekl bych, že taky nepříliš úspěšným) prezidentem. Donald Trump se předvedl ve volební kampani způsobem, který, řekl bych, překonal vše, čeho jsem až dosud mohl být vzdáleným svědkem. Stane se s ním nakonec totéž, co s Obamou?
Za znepokojující signál považuji, kdo všechno ve světě i u nás se k Trumpovi hlásí: počínaje Vladimirem Putinem, přes paní Le Penovou, Geerta Wilderse, Nigela Farageho, Norberta Hofera až po naše domácí obdoby – prezidenta Zemana, Václava Klause, Andreje Babiše a Tomia Okamuru. Jistě, Donald Trump za to bezprostředně nemůže, ale tihle lidé našli v jeho image skulinu, kam by mohli umístit své problematické naděje.
Jistě, je možné, že stejně jako v případě Baracka Obamy (který ovšem při vší problematičnosti neznamenal tak obrovský příliv buranismu do veřejného vystupování; možná jsem přecitlivělý poté, co se něco podobného u nás stalo skoro normou) se nakonec ostré hrany obrousí a že ostuda, kterou ve své funkci nadělá, bude podstatně menší, než jak to do nynějška vypadalo. Je tu však hned několik problémů:
Za prvé, pokud bude rozestup mezi divokým vystupováním a divokými projekty v předvolební kampani a politikou po volbách příliš veliký (nějaký rozestup je vždycky a všude), dojdou voliči, veřejnost, k závěru, že byli podvedeni a ztratí důvěru v politiku jako takovou.
A za druhé: Je pravda, že například vhodní poradci mohou přispět ke zlepšení a kultivaci prezidenta. Jenže jen vhodní poradci ke vhodnému prezidentovi. Prezidenta, který je supersamorost, neuhlídá ani regiment poradců a ani ti nejinteligentnější poradci nebudou k ničemu prezidentovi, který je hlupák. Netvrdím, že je to tento případ, jen upozorňuji, že síly „establishmentu“ jsou – v tomto případě bohužel – limitovány.
Jediné, co si troufnu v této situaci říci, je, že Donald Trump bude znamenat pro americký politický systém jistou zátěž, problém, který ho zaměstná a spotřebuje spoustu jeho sil, času a energie, jež by jinak bylo možné využít racionálněji. Role USA ve světě bude znovu do jisté míry oslabena (byla ostatně oslabena už za Baracka Obamy) a malé země, odkázané ve vyšší míře na pomoc spojenců, na tom budou zase o něco hůře než dříve. Vzhledem k naší nynější vnitropolitické situaci i k celoevropské migrační krizi je to dost nepříjemné.
Jistě, není to nic nutně smrtícího. Nakonec platí jako vždy: Člověče, pomož si a Pán Bůh ti pomůže. Jen by demokraté v ČR měli být na tu situaci připraveni.
Poznámka vyšla v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.
