Ivan Fišera napsal 27. dubna do Svobodného fóra vášnivou obhajobu „části novinářů“, kteří zůstávají v médiích s novými vlastníky, „snaží se noviny pro jejich dosud zjevnou veřejnou funkci držet aspoň na trochu slušné morální a profesní úrovni“ a „ještě něco zachránit a čtenářům poskytovat přes to všechno poctivou veřejnou službu“. Za to vše jsou vystaveni „nerealistickým a někdy povýšeně moralizujícím útokům z vlastních řad“. (Článek „Svobodná česká novinařina pod ruským i domácím tlakem“.)
Pan Fišera, jak vidno, není maximalista: jde už jen o to držet noviny „aspoň na trochu slušné úrovni“, zachránit „ještě něco“, a poskytovat veřejnou službu „přes to přese všechno“. Je tedy otázka, zda to, co přese všechno ještě zbývá, vůbec ještě stojí za to, aby se zachraňovalo a drželo.
Co se stalo?
Co se ale podle pana Fišery vlastně na české mediální scéně v posledních dvou třech letech stalo? Nic až tak strašného: za prvé, Andrej Babiš nákupem firmy Mafra v roce 2013 jen zahájil mohutnou vlnu majetkové restrukturalizace českých médií. Následují ho Ivo Valenta, Daniel Křetínský, Marek Dospiva. A za druhé, nejde přitom o nic až tak nového: „Ono už i před Babišovým angažmá stačilo noviny jen o něco více komercionalizovat, investigativní novinařině ubrat zdroje a prostor, vytvořit to „správně soudržné podnikatelské klima“ a dosadit do vedení novin a dalších médií správnější manažerské kádry“. To je typický výron nechumelismu, který ovládá český mediální mainstream už od podzimu 2013. Ve skutečnosti nejde o žádná média „nových vlastníků“ všeobecně, ale o média Andreje Babiše. Jeden z nejbohatších českých podnikatelů, pevně zakořeněný v předlistopadové minulosti, ovládl významnou část médií a zároveň založil silné politické uskupení, jež má nyní největší veřejnou podporu. Taková koncentrace ekonomické, politické a mediální moci je naprosto nesrovnatelná s tím, co v České republice bylo před Babišem, pan Babiš je nesrovnatelně silnější než naši další bohatí vlastníci, kterým chybí podobné mediální, politické, a taky mocenské zázemí (Ministerstvo financí). Je ve skutečnosti politickým podnikatelem zcela nového a nebývalého řádu a nemá obdobu ani široko daleko v našem okolí (pokud bereme v úvahu demokratické státy). Už proto je zjevné, že veškeré „držení“ a „zachraňování“ médií, které se staly součástí jeho impéria, bude v této situaci víc než obtížné.
Neslavné konce
Pěkným příkladem byl už před časem velmi neslavný konec Sabiny Slonkové ve funkci šéfredaktorky Babišovy Mladé fronty Dnes. V posledních dnech se vydaly v jejích stopách redaktorky Babišových Lidových novin Kateřina Šafaříková a Kateřina Eliášová. Paní Šafaříková, bývalá redaktorka a dlouholetá spolupracovnice Respektu, přišla do LN před rokem a půl s Istvánem Léko a asi před čtrnácti dny se rozhodla odejít, poté, co zjistila, že její redakční kolega Macháček otiskl článek, který se v podstatě kryje s expertizou, již vypracoval pro pana Babiše jako jeho politický spolupracovník. Paní Eliášová odchází podle vlastních slov kvůli dlouhodobým sporům se šéfredaktorem LN, které se týkají její práce.
Dvojí rozhodnutí všech tří dam (Slonkové, Šafaříkové i Eliášové), které nejprve do Babišových služeb vstoupily a po čase je opustily, vykazuje společné rysy.
Za prvé, ve všech třech případech šlo o experiment, který je možné nazvat „litím vody do kyseliny“. Bylo předem zjevné, že pan Babiš média kupuje, aby mohl prosadit své politické, ekonomické a vůbec mocenské cíle, a že nepřipustí nic, co by jim překáželo. Proto řada lidí opustila redakce MfD a LN nejpozději poté, co vyměnil šéfredaktory obou listů. Paní Šafaříková a Eliášová přesně v té době naopak přišly, zatímco paní Slonková byla přímo jedním z nově dosazených šéfredaktorů. V této rovině je sice možné mluvit o „naivitě“, ale přiznám se, že mi to jde poměrně ztuha.
Prázdno bylo třeba vyplnit
A za druhé, z médií odešli lidé, zastávající tam dosud významná místa. Prázdno bylo třeba vyplnit (to je lepší výklad situace; horší výklad spočívá v tom, že například šéfredaktorům nezbylo než odejít, protože pan Babiš je chtěl nahradit novými, spolehlivějšími lidmi). V každém případě se pro zájemce otevřela příležitost „uchopit šanci za pačesy“. Pamatuji se na podobnou situaci z let těsně po ruské invazi v roce 1968: tenkrát bylo ovšem ještě daleko hůř, vyhazovalo se z práce a zavíralo, existoval zákaz povolání; to se v tuto chvíli neděje. Naše dnešní „normalizace“ je soft normalizace. To ale není žádný důvod, proč se v ní iniciativně omočit. Není divu, že vzniká potřeba účast na normalizaci ospravedlnit. K tomu slouží např. zdůvodnění, s nímž explicitně přišel pan Fišera: je třeba zachránit, co se ještě dá, a držet pozice. Neúspěch experimentu paní Slonkové, Šafaříkové a Eliášové dokládá, že to nejde.
To, co dnes probíhá, už není „komercionalizace“ některých médií, kterou zmiňuje pan Fišera, ale daleko spíš jejich prostitucionalizace. Ti, kteří v nich zůstali sedět, a ještě daleko víc ti, co tam po spuštění procesu nově přišli, se octli ve velmi nepohodlné situaci. Pro ty, jimž to nakonec došlo, je samozřejmě možné mít pochopení. Zároveň nelze odhlédnout od toho, že instituci, kterou teď halasně opouštějí, nejprve poskytli svým příchodem a svým působením zcela falešné renomé a nesou za své někdejší rozhodnutí zodpovědnost. To pak člověka k „povýšeným moralizujícím útokům“ přímo svádí.
.
