Včera dali představitelé čelných divadelnických asociací veřejnosti k dispozici výzvu s názvem „Divadla a herci společně: Nemůžeme mlčet!“ Týká se politické situace v naší zemi, podnětem byl „případ Brady“ a prohlášení nejvyšších ústavních činitelů ke vztahu České republiky a ČLR.

Před závorku bych chtěl vytknout:

Je zcela nepochybné, že prezidentský úřad pana Bradyho nedůstojně tahal za nohu, a je velmi pravděpodobné, že v pozadí byla politická motivace (humpolácký pokus o nátlak na ministra Hermana).

Je rovněž nepochybné, že nejvyšší čeští ústavní činitelé (shodou okolností všichni z ČSSD) se seřadili za prezidentem Zemanem, který jde ČSSD všeobecně a předsedovi Sobotkovi zvlášť politicky po krku. Projevili alibismus a ustrašenost vůči nedemokratické velmoci (ČLR), čímž jí dali zároveň najevo, co všechno si Čína může vůči nám do budoucna ještě dovolit.

A konečně, obecně vzato, je nepochybné, že podbízivá politika prezidenta Zemana vůči nedemokratickým velmocem (taky vůči Rusku, které je podstatně blíž a má na nás i z historických důvodů daleko větší apetit) ohrožuje životní zájmy státu a že současná státní garnitura (k níž patří významně i Babišovo ANO) této politice dílem nedovede a dílem nechce čelit.

Je tedy přirozené a legitimní, že se lidé z různých okruhů a různých profesí pokoušejí té neblahé situaci opřít. Měli by však dbát na to, aby přitom nebyli směšní. Výzva divadelnických asociací se proti tomuhle základnímu požadavku mnohonásobně prohřešuje.

Zarážející je už její patetický, silácký tón: „Vaše svévolné jednání poplivalo těžce obnovované demokratické tradice naší republiky“, „zbaběle jste podlehli“, „servilně jste ujistili“, „mstivá hanebnost prezidenta republiky“ atd. To je vždycky signál, že něco není v pořádku.

„Nemůžeme mlčet!“ Pamatuji se, že s týmiž slovy vystoupil někdy 20. listopadu 1989 před hloučkem lidí na Václavském náměstí (ještě nešlo o organizovanou demonstraci) Karel Gott. Připadalo mi to divné: Spousta lidí (já taky) nemlčela už předtím. Nicméně kulisa teroru byla tenkrát poměrně věrohodná. I teď už řada lidí z oboru, který zastupují asociace, dokázala, že nemohou mlčet, nikoli výzvou, ale činem. Podobně výzva „otevřeme divadla svobodnému dialogu svobodných lidí“ evokuje situaci v době pádu totalitního režimu v době, kdy to, co programově hlásají, ještě pořád jde a spousta jejich kolegů to nepochybně taky dělá. Proboha, nestylizujte se do pozice bojovníků proti totalitě: Chápu sice, že je to působivé „píár“, zároveň je to taky laciný kýč.

A dále: Do postoje vzdorujících je třeba nějak zahrnout i to, že Miloš Zeman je legitimně zvoleným prezidentem ČR, kterému dala v přímé prezidentské volbě své hlasy přesvědčivá většina občanů ČR. Tím vůbec nechci říci, že bychom před ním proto měli všichni srazit kufry. Jen že bychom se v úzkých neměli alibisticky vymlouvat „my jsme mu své hlasy nedali“. Ovšem, ale udělali jsme tehdy dost, aby nebyl zvolen? Podařilo se nám postavit důstojného a volitelného protikandidáta?

Chci jen říci, že to, o co jde, je fungující, stmelené, akceschopné národní společenství. To vzniká nejen tak, že se umíme všichni společně rozčilovat, ale že se taky dokážeme aspoň malounko společně stydět. A že „intelektuální elity“ jsou schopné „lid“ nejen zahanbovat, ale přiznat svůj podíl na věci a vůbec vzít část tíže téhle doby dobrovolně na sebe. Pokud má rčení „my country, right or wrong“ nějaký smysl, je v tomto. Jen pak je možné dojít spolehlivě k tomu nejdůležitějšímu: co dál. Česká společnost a zejména čeští intelektuálové tu mají odedávna velikánské resty.

A konečně, stranou nelze nechat politický backgroud celé situace: Hlavní politický spor, který u nás právě teď probíhá, je zápas mezi troskami polistopadového demokratického režimu a Babišovým ekonomicko-politicko-mocenským aglomerátem. Bitevní linie vede napříč vládní koalicí. Miloš Zeman je jen jednou z postav v tomto boji, jistě významnou, ne však hlavní. Je legitimní a nezbytné opřít se jeho vyvádění, které poškozuje zájmy ČR. Sociálně demokratičtí papaláši se za ním místo toho sebevražedně seřadili a navíc si přitom vůbec nevšimli, že zároveň lezou na lopatu Andreji Babišovi.

Panu Babišovi jde teď o to, co nejvíc oslabit svého hlavního konkurenta, ČSSD. Je schopný politik, v nynějším sporu zachovává velkorysou neutralitu a poskytuje Zemanovým kritikům prostor. Nepředstavují pro něj žádnou mocenskou konkurenci a v boji s ČSSD je to pro něj užitečné. To může u leckoho vzbudit buď nevědomý, nebo vypočítavý záměr vytloukat klín klínem, Zemana Babišem, velké zlo ještě větším zlem.

Dovoluji si důrazně upozornit, že takováhle hra se dvěma čerty najednou se ještě nikdy nikomu nevyplatila.

Další autorovy texty si můžete přečíst v internetovém zápisníku Bohumila Doležala Události.