Tento článek našeho spolupracovníka Bohumila Doležala je pokračováním jeho předchozího článku „Kam vede respektování Andreje Babiše“. Jedná se o polemiku s politologem Michalem Klímou, který publikoval v Lidových novinách stať o tom, jak přistupovat k fenoménu Andreje Babiše. Hovoří o „rizikovém potenciálu“, který sebou Babišovo politické a mediální angažmá nese. Zároveň ale Babišův nástup vysvětluje selháním zavedených politických stran a označuje jeho působení za „transparentní“. První část polemiky najdete ZDE. 

Podobá se Babiš Berlusconimu? Aneb: Politologické alibi

Podle Michala Klímy se česká varianta oligarchizace podobá spíš než tomu, co se odehrávalo a odehrává v postsovětském prostoru, italským poměrům, kde „prostředí víceméně zkorumpovaných zavedených stran“ nakonec „zplodilo fenomén magnáta Silvia Berlusconiho v politice“. Mám k tomu dvě poznámky. Za prvé, „fenomén Babiš“ je přece jen zapotřebí chápat v našem historickém kontextu: žili jsme tehdy v úplně jiném světě, než v jakém se odehrávaly nejnovější italské dějiny.

Jistě, nevládl u nás tehdy žádný skutečný „komunismus“ (to je nepřesné a neurčité) a nebyli jsme ani součástí žádné „říše zla“: pouze jsme tvořili přívěsek mimořádně pokleslé orientální despocie, k jejímž „organizačním principům“ patřila po staletí tuhá centralizace a mocenský monopol ve všech oblastech života společnosti. Tedy pravý opak toho, na čem byla už od ranného středověku postavená západní, „latinská“ Evropa, k níž jsme předtím od počátků naší národní existence patřili.

V polistopadovém uspořádání společnosti jsme se nedokázali ve všem všudy vymanit z dědictví předchozích čtyřiceti let. A tak například privatizované polistopadové velkopodniky v sobě zachovávaly něco z komunistických hospodářských monopolů, postkomunistické odbory (ČMKOS) připomínají až moc překabátěné ROH a nečekané stopy minulosti najdeme dosti překvapivě i v  polistopadovém systému politických stran.

Podle pana Klímy „elitní manažerské politické strany“ charakterizuje „ústřední role zakladatele a dalších osobností, minimální členská základna, zárodečná organizační struktura, omezené používání demokratických mechanismů v rámci strany, minimální program“. Je zajímavé, jak tato charakteristika sedne i na hlavní polistopadový politický útvar, Občanské fórum (to dokonce nemělo vůbec žádné členy). Mělo v sobě něco z minulého politického monopolu, mnoho z toho pak zdědila ODS (v tomto smyslu faktický nástupce Občanského fóra) i ČSSD. Hnutí ANO je jakousi konečnou stanicí tohoto vývoje. Patřil jsem kdysi k politickému uskupení, které se ještě před listopadem 1989 pokoušelo v disentu prosadit, aby vznikly zárodky budoucího pluralitního systému. Bohužel se nám to nakonec nepovedlo, zvítězila představa Václava Havla, při vší úctě k Havlovi nesprávná: monopolní Občanské fórum.

Musím hned poznamenat, že je jistě nespravedlivé stavět Občanské fórum do jedné řady s ANO: OF bylo především produktem dobré vůle, která tehdy po krátkou dobu ovládla celou českou společnost, jeho nedostatky souvisí s politickou nezkušeností a nedostatkem invence, což bylo po tolika letech politického útlaku přirozené. Jakási podobnost tu ovšem přesto je a považuji za správné na ni upozornit.

Zanedbat všechny historické souvislosti a přiřadit ANO k Berlusconimu je navíc ještě alibismus: předstíráme, že jsme součástí celoevropského a celosvětového vývoje a procházíme proto nutně všemi jeho zákruty. Nic dramatického se neděje, sledujeme světové trendy. Místo toho ve skutečnosti jen klopýtáme v ruinách naší nevábné minulosti.

Netransparentní byznys

Klíčový pojem ve výkladu pana Klímy je „netransparentní byznys“. Odtud se pak odvíjí celá story o polistopadovém vývoji, kterou čtenáři ve zkratce a v náznacích předkládá. „Prapříčina krize stran a demokracie v Česku spočívá v tom, že si nekalý byznys zprivatizoval zavedené strany zdola i shora a skrze ně parazitoval na veřejných rozpočtech.“ To Babišovu hnutí ANO nehrozí, tu stranu „nikdo neprivatizuje, nekolonizuje, neboť ta přímo vznikla z vůle druhého největšího podnikatele“. (Klíma opakovaně zdůrazňuje to „druhý největší“, zjevně druhý po Petru Kellnerovi; to je ovšem směšné, protože Kellner nedisponuje srovnatelným mediálním impériem, vlastní stranou ani „vlastním“ ministerstvem financí).

Aureola transparentnosti, kterou pan Klíma pana Babiše obdařil, je ovšem málo věrohodná. Jak se v modelu „sám sobě kmotrem“, který pan Babiš vytvořil, pozná, kde končí Babiš velkopodnikatel a začíná Babiš mediální magnát, kde končí Babiš mediální magnát a začíná Babiš politik, kde končí Babiš politik a začíná Babiš velkopodnikatel? Co je na tom transparentního? Pokud jde o představitele „netransparentního byznysu“, jmenuje vlastně jen jednoho, Tomáše Hrdličku, a sám podotýká, že to je „místní boss“. Jistě, liší se od pana Babiše podobně jako ještěrka od tyranosaura. Andrej Babiš nepotřeboval privatizovat a kolonizovat jiné strany: udělal si vlastní. Kdo z vás na to má, pánové?

Polistopadová story politologa Klímy

Ta story se dá jako ze střípků posbírat z toho, co pan Klíma v článku napsal. Hlavním problémem polistopadového vývoje byl vpád systémového klientelismu, korupce a organizovaného zločinu do zavedených stran a jejich celková personální a ideová vyprahlost. Proto se oprávněně zradikalizovaly střední vrstvy. Vznikly nové politické subjekty, nesené „protestní ideologií, zaměřenou proti stranickému establishmentu“. Je tu však problém: mohlo by se „potenciálně“ stát, že to, co ten establishment nahradí, tedy zrovna např. „elitní strany manažerského typu“ bude ještě horší než to, co bylo v revolučním procesu smeteno. Proto je třeba mobilizovat „občanskou společnost“, „každodenní občanskou aktivitu“.

Pan Klíma není první ani poslední, kdo s touhle story přichází, je to neoficiální ideologie Velké protikorupční revoluce z posledních dvou let. Neshody jsou jen v tom, kdy problémy nastaly: nástupem opoziční smlouvy? Nebo ještě o šest let dříve, porážkou prvního disidentského establishmentu v roce 1992, kdy ti lidé ve volbách ani nedokázali kandidovat nějaký přesvědčivý politický útvar? Nebo snad hned po listopadu 1989, jak naznačuje Andrej Babiš řečmi o tom, jak jsme pětadvacet posledních let trpěli?  Rád bych proti tomuto příběhu na závěr postavil vlastní story. Nejdřív ale jedna malá poznámka na téma „občanská společnost“. I já jsem horlivým přívržencem „občanské společnosti“: je ovšem třeba vidět, že její páteří jsou silné politické strany s početným členstvem. Je přitom nepochybné, že strany samy o sobě nestačí, že musí být živeny rozvětveným podhoubím občanských iniciativ, sdružení a spolků, jako tomu u nás bylo ostatně už někdy od poloviny 19. století. Bez toho politické strany degenerují. Vznešená frazeologie „občanské společnosti“ však u nás většinou maskuje dlouhodobou neschopnost určitých lidí politicky se organizovat, vytvářet uskupení, která mohou aspoň nějakou dobu přežít a vykonávat smysluplnou činnost. Týká se to především části stoupenců a následovníků zesnulého prezidenta Václava Havla. Nezbývá jim, než se na někoho přilepit. Bezbrannost dnešní společnosti vůči „elitním manažerským stranám“ babišovského typu jde taky a především na jejich účet.

Alternativa

Moje „story“ je jiná. Náš polistopadový politický vývoj je možné v mnoha ohledech právem kritizovat – viz ostatně předchozí řádky. Přitom znamenal zásadní změnu, vzniklo přes všechny chyby nejsvobodnější a nejlidštější politické uspořádání, jaké naše země pamatuje, opřené o relativně spolehlivé vazby s vyspělými zeměmi, k nimž máme po všech stránkách blízko. Politické uspořádání, jež nebylo ani náhodou dokonalé, ale bylo otevřeno ke změnám – to znamená ke změnám k lepšímu. Toto uspořádání se nám kvůli naší indolencí a nenáležitým ambicím podařilo v posledních letech „revoluční cestou“ velmi výrazně poškodit. Přiznám se, že mám k tomuto režimu – tj. ke „starým“, jak říká pan Babiš, tj. polistopadovým pořádkům, osobní a trochu sentimentální vztah: pokoušel jsem se po celý svůj život, v dobách nesrovnatelně horších, ze svých skrovných sil nějak přispívat k tomu, aby se poměry u nás civilizovaly, a řekl bych, že se mi to, ovšemže spolu s mnoha jinými, nakonec aspoň v základních věcech povedlo. Jistě jsem při tom chyboval a podepsal se tedy nějak i na tom, co se po listopadu 1989 nepodařilo. Pro jedno i pro druhé se cítím být za starý, tj. polistopadový režim odpovědný v dobrém i ve zlém a chtěl bych ho bránit. My country, right or wrong. A zaráží mne, že i lidé, s nimiž jsem se potkával, spolupracoval a občas i nesouhlasil v době disentu, a to i ti, kterým se podařilo v posledních pětadvaceti letech uplatnit daleko výrazněji než mně, se dnes tváří, jako by do naší dnešní situace spadli odněkud z Marsu, necítí svou zodpovědnost v dobrém i ve zlém a jsou ochotni se spojit doslova s kdekým při faktické destrukci české demokracie. Naše země je v hluboké vnitropolitické krizi, ovládli ji nezodpovědní a egoističtí avanturisté. Stalo se to jako naschvál a jako obvykle v nejnevhodnější dobu, ve chvíli, kdy se znovu a v plné síle probudily imperiální ambice putinovského Ruska.

Proboha, vzpamatujme se!

Autor je politický publicista, původně literární kritik, v době normalizace disident. V polistopadové době poslanec Federálního shromáždění a vysokoškolský učitel. Provozuje vlastní internetový deník Události Bohumila Doležala http: www.bohumildolezal.cz