V Babišově Mladé frontě dnes napsali v úterý o dnešním plotu na maďarsko-srbské a chorvatsko-srbské hranici: „Takhle nějak vypadala hranice Československa a Spolkové republiky Německo v osmdesátých letech.“ To je neuvěřitelná blbost.

Hranice vypadala (z české části) tak, že nejprve bylo několik set metrů zakázaného pásma, pak oranice, plot z ostnatých drátů (původně i miny a dráty nabité elektřinou, potom už jen světlice, které upozornily na případného narušitele). Každých cca 200–400 metrů stála v plotě kulometná věž se dvěma samopalníky. Stačilo ale, abyste jen z nepozornosti vlezl do zakázaného pásma, a za chvíli u vás byla mobilní hlídka samopalníků se psem. A „zdálky byly vidět“ rovněž péesácké základny, často „s obrysy obrněných transportérů“, a nechyběli ani osamopalovaní vojáci (formálně příslušníci Pohraniční stráže, která sice spadala pod ministerstvo vnitra, ale rukovalo se k ní, sloužili tam „záklaďáci“). Za dráty nebylo přímo Německo, ale ještě minimálně několik desítek metrů země nikoho, formálně československé území. Rostly tam hojně houby, což se leckterému nepozornému německému či rakouskému houbaři stalo osudným, jednoho to stálo život. To je první, markantní rozdíl oproti dnešnímu maďarskému plotu.

Dále se v textu hovoří o „kroku maďarské vlády, která se v pátek rozhodla umožnit vstup pouze těm běžencům, kteří požádají v Maďarsku o azyl“. Rozhodla se tak v duchu dosud platných dublinských dohod, podle nichž pokud chce někdo požádat v EU o azyl, musí tak učinit (až na zanedbatelné výjimky) v první zemi EU, na jejíž území vstoupí, a v té zemi pak setrvat až do vyřízení azylu. Dohody dosud platí. Problém není v tom, že se Maďaři teď dohodli je dodržovat, ale v tom, že je nedokázali dodržovat dříve, v situaci, kdy tisíce lidí přecházely denně na nejrůznějších místech „zelenou“ hranici, protože chtěly dublinské dohody obejít a odmítaly se identifikovat, protože nestály o azyl v Maďarsku, ale v Německu. Kdokoli by chtěl nyní přejít maďarsko-chorvatské hranice s platnými vízy, pasy či na občanku (v případě občanů členských zemí EU), může to kdykoli kdekoli udělat a udělali to i Babišovi reportéři v maďarském Udvaru. Hovořit o tom, že „Maďaři uzavřeli své hranice ve stylu studené války“, je tedy už z tohoto důvodu ještě navíc nebetyčná drzost.

A nebetyčná drzost je to i z dalšího důvodu: nejen Babišovi reportéři, ale už dříve německá kancléřka Merkelová si nějak nevšimli, jaký je základní rozdíl mezi plotem na hranicích v Maďarsku a plotem na železné oponě. Plot na železné oponě byl plot od kriminálu. Byli jsme za ním my a bránil nám, abychom v nestřeženém okamžiku neutekli na svobodu. My všichni. I paní kancléřka, která si toho tenkrát asi nevšimla. Pak je tu plot typu plotu od zahrady. Ten slouží k tomu, aby vám na zahradu a do domu nevlezl každý, koho to napadne, ale jen ten, komu vejít dovolíte, protože je to vaše vlastnictví a vaše kompetence. Vaše zahrada nepatřila všemu lidu ani za totáče. Samozřejmě, když přiběhne někdo a zoufale vás prosí o pomoc, pustíte ho dovnitř. Když je jich sto tisíc, musíte si už vybírat, protože všem najednou pomoci nemůžete.

Pro hranici schengenského prostoru i pro vnější hranici EU platí, že ji smějí překročit jen ti, kteří mají platné pasy, případně víza (pokud je potřebují), a to jen na místech k tomu vymezených. Mohou ji ovšem překročit i ti, co žádají o azyl, ale pak o něj musí požádat v první zemi po překročení hranice a setrvat v ní až do vyřízení žádosti (tato úprava je dnes jistě problematická, ale zatím nebyla zrušena a nahrazena jinou).

Je třeba, abychom lidem prchajícím před válkou, násilím a nestabilitou pomohli. Naše pomoc ale musí být účinná: jinak sebe poškodíme a jiným nepomůžeme. Jde o to, abychom uprchlíkům pomohli dostat se do bezpečného a stabilního prostředí, a ne abychom se sami u nás doma přizpůsobili tomu prostředí, odkud utíkají, svou nově nabytou nebezpečností a politickou nestabilitou.