Publicista Bohumil Doležal vydal v loňském roce knihu V zemi babišismu a buranokracie, která se dokonce dočkala dotisku. Publikace si získala mnoho nadšených ohlasů a pořád si ji můžete objednat na e-shopu FORUM. Přinášíme stále aktuální ukázku textu Bohumila Doležala, který najdete v knize a který zároveň vyšel v dubnu 2020 během první koronavirové karantény.

Nechci ani trochu zlehčovat obětavost mnoha lidí, kteří dnes ve ztížených podmínkách udržují v chodu každodenní provoz v naší zemi. Nechci bagatelizovat přirozený strach z neznámého, který každý z nás zakouší v konfrontaci s nebezpečím, jaké jsme dosud nezažili. A nechci ani lacině kritizovat to, že dopis rektora Zimy vychází z ekonomických problémů: nejsou to ve svých důsledcích problémy bohatých bařtipánů, ale nás všech, a netýkají se jen životního komfortu, ale přežití společnosti v tom nejzákladnějším slova smyslu. Je to však jen jedna stránka věci.

Především je třeba odmítnout primitivní ideologii, kterou šíří hlasatelé Nových pořádků a spolupracující žurnalisté. Vzhledem k nepřízni doby se prý musíme omezit, zapomenout na to, co patří ke komfortu, na nějž jsme byli dosud zvyklí: totiž na to, co patří k naší demokracii, již jsme před třiceti lety lacino získali, k naší svobodě a k naší víře. Samozřejmě jen na čas, na dobu, než pohromu zvládneme nebo než se pohroma převalí (až se přes nás převalí, můžeme předstírat, že jsme ji zvládli). Na dobu, kdy je nutné upnout se k tomu, abychom zachránili tzv. holý život. 

KNIHU OBJEDNÁVEJTE ZDE

Ve skutečnosti nic jako „holý život“ neexistuje. Musili bychom to nejdřív stvořit. Například tím, že dopustíme, aby se demokratické prostředí, jakkoli nedokonalé, změnilo ve stát jako obří firmu, kde manažeři vydávají nařízení a lid je poslušně provádí. To se už ostatně v posledních několika letech do značné míry stalo a nynější „stav nouze“ je jen závěrečný akord té kafkovské proměny. Propadáme se do „holého života“, který je snad běžný pro opice, ale ne pro lidi, a namlouváme si, že je to jen přechodné. Jenže z posledního stadia obludného experimentu vývoje opice z člověka už není návratu, a pokud ano, bude to trvat přinejmenším mnoho desetiletí.

Výsledkem takového zápasu o holý život, v němž jsme se pro jeho zachování postupně vzdali naší demokracie, naší svobody a toho, čemu věříme, nemůže být nic jiného než vlčí smečka. První náznaky jsou ostatně už slyšet: na sociálních sítích se zcela spontánně formují práskačské klany s vlajkařskými manýrami, připravené dohlížet na to, zda boj za „holý život“ probíhá náležitě důsledně. Bylo to za protektorátu i v padesátých letech, tehdy jen ještě nebyl k dispozici internet, kouzelná říše mnoha možností a nulové zodpovědnosti.

Bylo by možná dobré vědět, že jsou i věci, za něž je možné „holý život“ dát v sázku, případně z nezbytí i obětovat. Ten vlastní, samozřejmě. Měli bychom to mít na paměti zejména v této odporné době.