Spor Václava Havla s Milanem Kunderou proběhl před sedmačtyřiceti lety, pár měsíců po ruské invazi do Československa. Je nesporně zásluhou Jiřího Pehe, že ho nyní připomenul („O jednom zapomenutém dědictví roku 1968, Právo 28.  srpna t. r.). Odehrál se v jednom klíčovém krizovém období našich novodobých dějin, další zažíváme právě teď: rozklad polistopadové demokracie, jehož dramatické mezinárodní pozadí tvoří obnovený ruský „Drang nach Westen“ a migrační krize, která otřásá Evropskou unií. V Právu proběhla na to téma debata, Jiřího Pehe se pokusil v něčem korigovat Václav Žák (Havel, nebo Kundera?, 26. srpna), Pehe replikoval tamtéž den poté. Rád bych ji rozšířil o jiný pohled, nejsem totiž a nikdy jsem nebyl ani marxistický liberál, ani liberální marxista, ani „socialista s lidskou tváří“. Kromě toho mi pan  Pehe poskytl příležitost se Václava Havla proti němu vehementně zastat, a tak rád ji využívám.

Pro lepší čtenářovu orientaci cosi jako malá bibliografie: Kunderův článek Český úděl, který diskusi otevřel, vyšel ve  vánočním čísle týdeníku SČSS Listy r. 1968, Havlova reakce („Český úděl“) v 2. čísle měsíčníku Tvář v roce 1969. Do debaty se pak zapojili v roce 1969 ještě Jaroslav Střítecký, Milan Uhde a Lubomír Nový v měsíčníku Host do domu, tamtéž vyšla i  replika Milana Kundery. V Plameni s Havlem polemizoval filozof Karel Kosík. Ve Tváři v šestém (posledním vydaném) čísle  v r. 1969 na Havla navázal Emanuel Mandler. Úvodní článek Milana Kundery, články Václava Havla, Jaroslava Stříteckého, Lubomíra Nového a replika Milana Kundery jsou k dispozici na internetu (adr. https://is.muni.cz/el/1423/jaro2011/SOC403/um/Cesky_udel.pdf ).  Článek Emanuela Mandlera dávám k dispozici na svých stránkách, protože ho považuji za pozoruhodné doplnění Havlovy kritiky (Mandler se postavil na Havlovu stranu, jen navíc upozornil, že Havlova kritika míří i na další autory spjaté tak či onak s ideologií  „socialismu s lidskou tváří“, zejména na filozofy Jana Patočku a Roberta Kalivodu. K Patočkovi se ještě vrátím). Činím tak proto, že v hesle o tomto sporu v české Wikipedii se zavádějícím způsobem mluví o  Mandlerovi jako o „Havlově oponentovi“. Mandler Havlovi oponoval od Charty 77. V letech 1964-69 jeden s druhým nikdy nikde nepolemizovali.

Článek Jiřího Pehe dává o povaze sporu Kundera – Havel bohužel docela falešnou představu. „Kundera viděl „socialismus s lidskou tváří“ jako alternativu vůči „normalitě“ západní liberální demokracie“, „jako nový stupeň humanismu a zároveň jako možnost vybudovat „svobodu, jakou svět ještě neviděl“, a podle svědectví Jaroslava Šabaty „snil o svobodě a demokracii rozvíjejícími se na jiné půdě než kapitalismus“. Havel prý naproti tomu „tvrdil, že jediným smysluplným  cílem je obnovit v Československu liberální demokracii, se všemi jejími chybami“. Ani jedno, ani druhé není pravda.

O co se Češi prý pokusili

Pokud jde o Kunderův text, nechám stranou autorovu zcela nevěcnou a nespravedlivou kritiku národního obrození („které si uprostřed Evropy plácalo svůj malý kopeček písku, obrození, neschopného vytvořit všelidské hodnoty, obrození, naplněného drobnou činností a opuštěného velkými činy“), velmi nadsazené tvrzení o tom, že český národ je jedním z nejméně nacionalistických národů v Evropě (pravda je jen to, že se tu proti nacionalistickým vášním dokázalo většinou pár lidí veřejně postavit) nebo nesmyslné úvahy o přednostech malých národů před velkými. Podstatný je český projekt „demokratického socialismu“. Nešlo o to „nahradit dosavadní model socialismu (rozuměj ten ruský, bd) socialismem jiným, stejně autoritativním a exportu schopným“. Nýbrž o „pokus vytvořit konečně (a poprvé ve světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou, svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach“. Byl to „pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu“. Smyslem výzvy bylo „ukázat, jaké nesmírné možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu, a ukázat, že tyto možnosti lze rozvinout jen tehdy, uvolní-li se plně politická svébytnost jednotlivého národa. Tato československá výzva stále platí, bez ní by dvacáté století nebylo dvacátým stoletím.“

Musím upozornit, že to, co Kundera nazývá „dosavadním modelem socialismu“, bylo zaostalé autokratické ruské impérium, které se po svém zhroucení v první světové válce a po říjnové revoluci modernizovalo mj. tím, že se jeho závazným státním náboženstvím stala upravená marxistická utopie (tzv. marxismus-leninismus). Marxovská vize uskutečnění komunistického nebe na zemi začala sloužit jako nový kabát pro tradiční ruský imperiální mesianismus. Je přitom třeba zdůraznit, že socialismus, socialistické hnutí nemělo jen tuto odpudivou tvář: během svého vývoje v 19. a 20. století se v Evropě stalo legitimní a organickou součástí evropské demokracie a je jí dodnes. Je zajímavé, že o tomto socialismu čeští komunističtí blouznivci z šedesátých let nějak nevěděli.

Chyběl jim odstup

V této souvislosti znovu připomínám Mandlerův výše zmíněný článek (Naše světové stíny, Tvář 6/1969). Mandler poukazuje na skutečnost, že komunistickým reformátorům z roku 1968 chybí kritický odstup k vlastnímu vyvádění z padesátých let, který jim znemožňuje věcné vidění současné situace. Zároveň upozorňuje na to, že velmi podobně uvažovali další ideoví protagonisté „obrodného procesu“, zejména guru všech obrozených socialistů Jan Patočka. Pro zajímavost cituji (o něco obsáhleji než Mandler ve svém tehdejším článku) to, co o „obrodném procesu“ napsal Patočka v knížce esejů z konce šedesátých let („O smysl dneška“) – eseje průběžně vycházely  časopisecky.

„Nový, za radikálním řešením sociálního státu směřující stát navazuje nepochybně na jeden z podstatných, od počátku určujících motivů našeho národního programu,“ totiž na „myšlenku rovnosti dovedené do plného srovnání, i hospodářsko-sociálního“. Ta „je nám tak srozumitelná a blízká, naše vtělení do socialistického tábora (ruská koloniální říše, bd) je z tohoto hlediska pochopitelné a důsledné. Neméně pochopitelné a důsledné je potom v tomto rámci přidržování se tendence univerzálně-demokratické.“  České specifikum přitom je, že jsme „k socialismu, byť i ve stalinské verzi, šli na rozdíl od těch ostatních s celou duší“, a proto je pro nás „rozchod se stalinskou formou něčím specifickým“.

A Patočka uzavírá:  „V soudobé situaci rozděleného světa  (roku 1968, bd), jeho jedna část (demokratický Západ, bd) deklaruje stále ještě princip individuálních svobod, kterým neodpovídá sociální skutečnost, a druhá (ruské komunistické impérium a jeho satelité, bd) má  na zřeteli velké strukturální proměny, jež vyžadují absolutní kolektivní disciplínu, zdál se prosvítat světlý bod možné syntézy, která by nebyla eklekticismem, nýbrž tvořivým řešením. Realita (ruské tanky, text je psán už po 21. srpnu, bd) nás sice poučila, že jsme přecenili své možnosti, síly a světovou situaci. Ale odehrálo se přece jen něco důležitého: objevila se idea, která je zároveň výkladem naší celé existence od počátku našeho národního bytí, příspěvkem ke snaze celého dnešního lidstva a indexem možné budoucnosti.“ Tedy stejná nabubřelost jako u Kundery.

Experiment skončil pohromou

Taky Kundera se ve svém článku vyjadřuje k srpnové ruské intervenci a k tomu, co následovalo,  a to ještě divočejším způsobem než Patočka  v právě citovaném textu: „Zkouška, kterou nová politika prošla, byla krutá…  Význam československého podzimu (1968, bd) snad ještě převyšuje význam československého jara. Stalo se totiž, co nikdo nečekal: nová politika tento strašlivý konflikt vydržela. Ustoupila sice, ale nerozpadla se, nezhroutila se. Neobnovila policejní režim, nepřistoupila na doktrinářské spoutání duchovního života, nezřekla se sama sebe, nezradila své principy, nevydala své lidi, a nejen že neztratila podporu veřejnosti, nýbrž právě ve chvíli smrtelného nebezpečí stmelila za sebou celý národ, jsouc vnitřně  silnější než před srpnem.“

Takže, abych shrnul: naroubovat výhonky českého demokratismu na mohutný kmen ruského samoděržaví se nepodařilo, experiment skončil pohromou. Jak vidět, experimentátory to příliš z míry nevyvedlo.

A teď k Havlově kritice. Havel ani náhodou netvrdí, že „jediným smysluplným cílem je obnovit v Československu liberální demokracii  se všemi jejími chybami“. To, co jmenuje jako zásadní věci „nové politiky“, které je třeba udržet, je „otevřená a veřejně kontrolovaná politika“, „demokratický způsob vlády“, „legální politická pluralita, taková, jaká se neuskutečňuje jen cestou zákulisních intrik“, „důsledná ekonomická přestavba“, „morálně pracovní obroda národa“ a „ta míra právní jistoty, kterou ještě zatím máme“.

Jen elementární věci

Jsou to úplně elementární věci, základní náležitosti každého spořádaného státu, výčet velmi skromný. Jakápak liberální demokracie se všemi chybami. A hlavní výtka vůči Kunderovi zní: „Budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky… Svoboda a zákonnost jsou prvními předpoklady normálně a zdravě fungujícího společenského organismu, a pakliže se nějaký stát pokouší po letech absence je obnovit, nedělá nic historicky nedozírného, ale snaží se prostě odstranit své vlastní nenormálnosti… A prohlašuje-li se určitý systém za socialistický, pak to přece útlak člověka a rozklad  společnosti v tomto systému  neomlouvá, ale spíš naopak usvědčuje, a jeho pokus odstranit nějaké bezpráví nemůže být tedy… ničím jiným, než pokusem tohoto systému odstranit nesmysly, které předtím sám pracně navršil. Zdá se mi, že za nutnost dělat  tuhle očistu bychom se měli spíš stydět než se tím chlubit jako svým dalekosáhlým vkladem do dějin.“

Čili žádná dalekosáhlá politická koncepce, jen střízlivá realistická připomínka, návrat z oblačné hysterie na pevnou zem.

Jak jsme byli dobří

A druhá základní věc je otázka kritiky. Kundera ve svém článku odmítá „zvyk, či spíše zlozvyk, tik, který automaticky (to jest bezmyšlenkovitě) zamítá jakoukoli naději a přisvědčuje každé beznaději; je to kriticismus slabých, kriticismus degenerovaný v pouhý pesimismus; takový kriticismus není už racionálním postojem, nýbrž jen špatnou náladou, psychózou, která je ideálním klimatem připravujícím porážku“. Proti němu staví kriticismus, „který umí demaskovat iluze a domnělé jistoty, ale sám je přitom pln sebevědomí, neboť ví, že on sám je silou, hodnotou, mocí, na níž je možno stavět budoucnost“. Ten je prý „největší ctností celého národa“.

Havel namítá, že Kunderův kriticismus vlastně kriticismem není, stojí na iluzích: „Oč snadnější je říkat si, jak jsme byli dobří před srpnem a jak jsme byli báječní v srpnu… než zkoumat, jací jsme vlastně dnes, kdo z nás je ještě dobrý a kdo už nikoliv a co je třeba dělat, abychom byli právi svým dříve dobytým zásluhám.“ Mluví o „současných činech, které by zajisté podporu potřebovaly ještě naléhavěji“, protože „jsou… otevřeny do neznáma, nikde není jistota, že se nešlápne vedle, lze se často zmýlit a navíc tu hrozí nepříjemná možnost konfliktu s mnohými spoluobčany bez záruky, že se člověk neoctne v menšině“. A zdůrazňuje „odvahu… podívat se tváří v tvář kruté, ale otevřené přítomnosti, přiznat si všechny její problematické aspekty a vyvodit z toho bezohledně příslušné konsekvence, byť by musely být nasměrovány i do vlastních řad.“ (Při čtení těchto Havlových slov cítím jakési zlomyslné zadostiučinění, protože jsem sám musel v minulosti čelit podobným výtkám, kterými Kundera  zahrnuje „kritiky degenerované v pouhé pesimisty“, např. ze strany kolektivu autorů Respektu, Michala Musila, a taky Jiřího Pehe, a cítím zde ze strany mého bývalého kolegy z Tváře a následně jejich  guru zastání).

Havel se ve své kritice Kunderových názorů nezastává „liberální demokracie se všemi jejími chybami“ proti  „novému stupni humanismu“, ale normality proti ideologickému fixlování. Je to jeden z nejlepších kritických článků, který byl v té době napsán. Je mi jen líto, že Václav Havel toto jasné kritické stanovisko později opustil, v Chartě 77 uzavřel falešný kompromis s těmi, které ještě v roce 1968 věcně a nesmlouvavě kritizoval, a návrat k realistické politice se mu po převratu podařilo uskutečňovat jen s potížemi, nedokonale a neúplně. Přesto má to, oč se v roce 1968 přel, i dnes velkou naléhavost.