Podnět k těmto řádkům mi daly dvě události, jež se na české politické scéně odehrály v posledních dnech. První je rozhovor, který poskytl minulou sobotu Andrej Babiš deníku Právo. Místopředseda vlády, ministr financí a předseda jedné ze dvou stran, které dnes dominují české politice, se v konfliktu mezi premiérem a prezidentem ohledně migrační krize sice opatrně, ale dosti jednoznačně postavil na prezidentovu stranu.
Tím neobyčejně posílila neformální koalice, zahrnující politiky, kteří se vezou na obavách veřejnosti z masové migrace do Evropy, s níž si ani velké evropské země, ani EU jako celek zatím nedokázaly poradit. Patří sem bývalí i současní čelní politici (prezident, exprezident Klaus, který před časem přišel s výzvou proti migraci, pod níž shromáždil desetitisíce podpisů, a nově tedy i Andrej Babiš) i různí političtí radikálové a extremisté (Tomio Okamura, Martin Konvička a další). Jejich společným jmenovatelem je populismus: vycházejí vstříc pochopitelným, ale mnohdy iracionálním náladám ve společnosti, aby je účelově a bez velkých zábran využili k posílení svých politických ambic.
Druhou událostí je tzv. Adventní výzva, kterou uspořádalo Kolegium Paměti národa a sbírá pod ni od konce minulého týdne podpisy. Je to jakýsi protiklad k postojům prvního uskupení: hlásí se ve jménu lidských práv, svobody a demokracie k povinnosti vyjít vstříc lidem, kteří hledají bezpečí a lepší svět (!) a prosí o pomoc, a staví se proti nenávisti, agresivitě a fašizujícím tendencím nemalé části naší společnosti. Hlásí se k Zásadám, je to programově Krásné a Ušlechtilé.
Oba tábory (říkejme jim zjednodušeně „antiislamisté“ a „sluníčkáři“) stojí proti sobě tak ostře, že to snad výraznější být ani nemůže. Přesto se v jedné věci docela dobře shodnou: totiž v kritice politiky dnešní české vlády v té podobě, jak ji prezentuje např. její premiér Bohuslav Sobotka. Tak v Klausově výzvě se praví: „Česká vláda se k dnešnímu nebezpečnému vývoji u nás i v celé Evropě staví váhavě a alibisticky a dostatečně rozhodně nečelí narůstajícímu tlaku lídrů evropských mocností (tím pan Klaus určitě nemyslí Rusko). Adventní výzva je zdrženlivější: „Vyzýváme politiky, aby naši zemi neizolovali, aby hledali s našimi spojenci účinné řešení uprchlické krize.“ (Z toho plyne, že zatím izolují a nehledají). Jistě, oba tábory kritizují vládu z různých pozic, v obou případech však za nedůslednost: není dost rozhodná a radikální.
Nejsem přítelem nynější vlády a dal jsem to mnohokrát najevo. Přesto mám nutkání se jí zrovna v této věci, a to proti oběma táborům jejích kritiků, zastat. Nikde není dáno, že když jsou dvě stanoviska v zásadním rozporu, nemohou být oba zároveň a srovnatelně nesmyslná. V rozčilené společnosti zmítané kolektivními vášněmi a radikální ideologií je málo prostoru pro umírněnost, rozvahu a především realistické uvažování. V nedospělých, pubertálních společnostech, jako je chronicky ta naše, bývají považovány za polovičatost a nedůslednost. Tím spíš je ve vypjatých dobách nutné se o něco podobného pokoušet. Společnost, v níž spolu zápasí dva nesmiřitelné fanatismy, má pramalou šanci vyrovnávat se s problémy, na něž takto nepřiměřeně reaguje. Je třeba hledat třetí cestu. Fanatismu je třeba za všech okolností čelit, i když to bývá dosti nevděčná práce.
Předem, abych se vyhnul nedorozuměním a laciným dezinterpretacím, chci zdůraznit své výchozí politické stanovisko, jakési krédo. Jeho úplné základy jsem si formuloval někdy v devatenácti letech a od té doby jsem ho už jen rozvíjel a upřesňoval. Každý někam patří, má „domov“ či chcete-li „vlast“. Mým domovem je česká společnost, která od raného středověku stojí na křesťanských základech, z nichž zde zdůrazňuji víru v nekonečnou hodnotu individuálního lidského života a příkaz lásky k bližnímu.
Od počátku jsme byli s jistými regresy součástí rodiny západních evropských národů. Z těchto kořenů pak v osvícenství vyrostla moderní liberální demokracie a idea občanských a lidských práv, k nimž se projevy i činy svých významných představitelů v devatenáctém století přihlásil i český politický národ. A na těchto základech stojí dnešní Česká republika, součást euroatlantického společenství, které se nyní zhmotňuje v Evropské unii a v NATO. Tato naše příslušnost je něco, o co musíme i v době dnešní krize pečovat a co musíme upevňovat.
Toto společenství se dnes ocitlo v hluboké krizi, největší, jakou za svůj život pamatuji. Jistě, celá jeho historie je postavena na tom, že se vypořádává s jednou krizí za druhou. Existence svobodné společnosti je nekonečný řetězec krizí. To vypadá na první pohled jako bagatelizace. Jenže zároveň také platí, že v každé takové krizi se vždy znovu rozhoduje o jejích základech a o jejím bytí a nebytí. Je to vždycky zkouška, v níž jde o všechno, a neměli bychom si zastírat, že o dnešku to platí dvojnásob. Je třeba jí všemi silami čelit.
Co se vlastně stalo? Je málo sporné, že někde na počátku dnešní obrovité imigrační vlny, která zalila Evropu, je postupný politický rozvrat rozsáhlých oblastí Blízkého a Středního východu a severní Afriky, od Afghánistánu po Libyi. Ve většině těch zemí (Libye, Sýrie, Irák, Afghánistán) se dřív či později dostaly k moci krvavé orientální despocie. Mnohé z nich spojily v době studené války své životní zájmy se zájmy ruského impéria či aspoň těžily z „rovnovážné mocenské situace“ mezi Západem a Ruskem. Byly to „sekulární“ tyranie v tom smyslu, v jakém bylo sekulární tyranií i bolševické Rusko. Zároveň představovaly (a představují) pro západní společenství stálý zdroj rizika a ohrožení.
Západní politika, zaměřená na likvidaci tohoto ohrožení, byla správná a legitimní. Jako každá realistická politika v sobě zahrnovala dva ohledy: ideální – potřebu pomoci těm, kteří v těch zemích trpěli pod krutovládou a v některých případech se proti ní bouřili, a pragmatický – potřebu odstranit hrozbu, kterou v sobě ty nevypočitatelné a ukrutné režimy pro Západ skrývaly. Problém byl jen v tom, že pomoc nebyla účinná a důsledná. V něčem jsme jim pomohli málo, v něčem (hlavně v oblasti hraběcích rad, prosazovaných s jakousi zavilou urputností) jsme jim naopak chtěli pomoci moc a přitom nesmyslně.
Přímá vojenská účast (Irák, Afghánistán) končí tichou rezignací, jinde bylo domácí povstání podporováno „ze vzduchu“ (Libye), v Sýrii spočívalo vlastně jen v podnícení občanské války. Výsledkem je úplný politický rozvrat těchto teritorií. Státy se tam staly nefunkčními a nejsou schopny plnit ani své základní sociální funkce. Vznikla rozsáhlá území, kde se nedá žít.
Jen málokdo z nás si dokáže představit situaci, v níž se ocitlo obyvatelstvo těch zemí. Měli by to zvážit všichni, kdo dnes u nás vedou hloupé řeči o tom, že uprchlíci by se místo útěku ze svých zemí měli chopit zbraní a bojovat za svou svobodu. Situace je málokdy tak přehledná: třeba v Sýrii by to znamenalo vybrat si jednu ze znesvářených a nepříliš vábných povstaleckých frakcí a zapojit se do boje všech proti všem. Taky námitka, že to, co na těch územích bylo předtím, bylo při všech problémech lepší než to, co je tam teď, neobstojí.
Západ měl k zásahu legitimní důvod a problém nebyl v pomoci samé, ale v její neúčinnosti. Byl to ze strany Západu nedostatek politického realismu, politika, která zároveň postiženým dost nepomáhala a zároveň na ně kladla nároky, kterým nebyli schopni dostát: budování společnosti podle současné módní západní ideologie Pravdy a Lásky, multikulturality a politické korektnosti (což není totéž, co lidská, resp. občanská práva a liberální demokracie).
Proto taky byly důsledky této politiky leckdy neblahé: V průběhu událostí, které jsme v Evropě honosně slavili jako „Arabské jaro“, se podařilo skoro rozvrátit dvě země, které patřily ke spolehlivým spojencům Západu, Egypt a Tunisko, a v Egyptě nastolit vládu Muslimského bratrstva. Navíc Evropa a EU dlouhodobě usiluje o vylepšení demokracie v Turecku, což nakonec přivedlo k moci Recepa Erdogana a jeho poloislámskou politickou garnituru.
A konečně: to, co s oblibou tvrdí prezident Zeman a jeho suita, totiž že nebezpečím číslo jedna v dnešním světě, stejně velkým jako kdysi Adolf Hitler a nacismus, je dnes Islámský stát, je hysterické přehánění, navíc zvolené účelové, aby zamlžilo skutečnou podstatu dnešní krize: Islámský stát je jen nebezpečný plevel, plod rozvratu, který vypučel na zpustlém území nikoho mezi Sýrií a Irákem. A řeči o nynější uprchlické vlně jako o invazi islámu (resp. „islamistů“, aby to nevypadalo tak hloupě) by bylo možné označit za paranoidní blud, kdyby z toho taky jako šídlo z pytle netrčela snaha zastřít a přehlušit jiná, veliká a skutečná nebezpečí.
To, co se ve skutečnosti v posledních letech a měsících stalo, je imploze euroatlantického společenství. Vina není na straně útočících islamistů (nebo dokonce islámu), ale na naší straně, v naší slabosti a rozloženosti. Nesvádějme svá selhání na jiné (např. na islám). Kde je mrtvola, slétají se supi.
Navíc, ani tato naše krize by se neměla démonizovat: dnes je třeba módní fatalisticky srovnávat evropskou, resp. západní situaci s dobou úpadku a rozvratu starověké Římské říše. To je přinejmenším předčasné kapitulantství. Už proto, že krize západního společenství a EU se projevuje vlastně v technikáliích, které nejsou nezvládnutelné.
Poslední velká světová událost, rozpad a velké oslabení ruského bolševického impéria, přinesl sice velké naděje v šíření svobody a demokracie všude ve světě, ale zároveň a zcela logicky znamenal taky daleko větší míru nejistoty a nestability. S tím však jen málokdo předem počítal (přitom svoboda a nestabilita jdou ruku v ruce, a to ale ještě neznamená, že svobodu je třeba zavrhnout). Znamenalo to růst rizik, které západní společnost předtím neznala.
K jejím základním atributům patřily do té doby prostupné hranice, otevřenost migraci a štědré sociální systémy (chránící účastníky jaksi předem, ještě než se zapojili do společné práce). Jistě, nejde o to tyto atributy svobodného světa zrušit, ale přizpůsobit je nové situaci nejistoty a nestability. To se nestalo, dnes za to platíme a Západ je kvůli tomu – tj. kvůli nedostatku realismu, pragmatismu, vědomí, že je nutné reagovat na vnější okolnosti, v nichž existujeme – nebezpečně bezbranný a zranitelný.
Přitom každá doba má své priority: Je čas kameny sbírat, a čas kameny rozhazovat. Nejde taky o to, abychom sebe samy a euroatlantické společenství obrátili naruby, jen abychom, byť třeba jen dočasně, upravili některé okolnosti našeho pobývání na světě. A zase: v duchu politického realismu.
A konečně něco, o čem se u nás zatím moc nepsalo: Velkým, i když nechtěným přiznáním bezmoci západního společenství je to, že nakonec neváhalo přizvat do rozvrácené oblasti světové a regionální velmoci, které v ní mají své pragmatické i ideální zájmy, jež často nejsou ani trochu v souladu s těmi našimi. Přesněji řečeno jsou s nimi velmi často v konkurenci, jsou to naši dejme tomu „oponenti“. Tedy přizvat je nebo aspoň výslovně se smířit s jejich účastí, když se tam iniciativně nacpali sami. Jde výslovně o Rusko a Írán, nepřímo i o Čínu.
To vše se přitom děje pod falešnou ideologií spolupráce „všech chlapů světa“ proti „smrtelnému nebezpečí“ (Islámský stát a invaze migrantů do Evropy), se zjevným odkazem na spojenectví z druhé světové války. Analogie je docela falešná: nebezpečí není zdaleka tak velké, abychom nebyli schopni si s ním v základních věcech poradit sami – a pokud nedokážeme, že toho jsme schopni, nikdo nám nepomůže a naši příležitostní spojenci jen získají příležitost k tomu, aby nás během „pomoci“ důkladně oholili.
Tak například Rusko má se Západem otevřené účty ve dvou věcech: za prvé, chce posílit své oslabené mocenské postavení na Blízkém východě; za druhé, chce obnovit své ztracené mocenské pozice ve východní a střední Evropě („blízké zahraničí“); a protože pokračující uprchlická vlna činí Evropu bezbrannou a ochotnou ustupovat, má zároveň eminentní politický zájem na tom, aby v neztenčené míře pokračovala.
Jistě, i se spojenci, kteří by nás nejraději dostali pod kontrolu, koupili a hospodářsky ovládli, nebo tak trochu vybili (tj. ne nás, ale Izrael, ale nezapomínejme, že Izrael je taky my, i když to není zatím institucionálně stvrzené), je možné a nutné vyjít, ale na základě vazby „já pán, ty pán“ a ne „seid umschlungen, Millionen. Opět: je třeba být politickými realisty a ne opakovat, pokud jde o Rusko, chyby západních (tehdy zejména amerických) idealistů z doby konce 2. světové války. I v tomhle Západ v současné době selhává.
[ctete]37629[/ctete]
