Populisté a sluníčkáři. Adventní výzva.
Jak se uprchlická krize promítá do situace na české politické scéně? Nejviditelnější a taky nejhlasitější současné nebezpečí u nás je podbízivý populismus politiků od Zemana a Babiše přes Klause až po Okamuru a Konvičku (taky proto, že uprchlická vlna nás zatím úplně minula, populisté u nás zatím nezažívají takové politické žně jako např. FN ve Francii).
Ti lidé využívají obav ve veřejnosti, které mohou být v tom či onom přehnané, ale proto ještě není možné je bagatelizovat a přehlížet. Chtějí o ty obavy, o strach ve veřejnosti opřít své politické ambice. Staví na stinných stránkách české společnosti (každá společnost má vždycky své světlé i stinné stránky) a přicházejí s návrhy, které upřednostňují jednoduchá silová řešení před takovými, které vyžadují přemýšlení a konsensus, autokracii před demokracií a Putinovo Rusko před Západem. Jsou to zkušení, protřelí političtí šíbři, projevují technickou zručnost, a pokud jim bude deprivovaná a vystrašená veřejnost ponechána na pospas, dokážou ji snadno aspoň na čas účinně zmanipulovat.
A kdo, nebo co stojí dnes proti nim? K této roli se hlásí například nedávná Adventní výzva. Její autoři tvrdí, že „falešní vůdci“, hlasatelé „nenávisti, agresivity a fašizujících tendencí“, nás rozdělují na dva tábory stojící proti sobě. Není příliš těžké si z toho vydedukovat, že za mluvčí toho druhého, lepšího tábora (říká se mu „sluníčkáři“) považují (dejme tomu „také“) sami sebe. V tom je možné se s nimi shodnout a vyjít z toho.
Autoři Adventní výzvy zjevně považují onu „nenávist, agresivitu a fašizující tendence“ za hlavní a podstatné nebezpečí. Skutečné a vážné nebezpečí to jistě je, otázka je jen, zda je jediné či hlavní.
Pozoruhodná a podle mého názoru klíčová je v prohlášení věta: „Neumíme zastavit migraci.“ Co znamená ten plurál: buď neumíme my, autoři petice, nebo to neumíme my, mluvčí a stoupenci „druhého tábora“, anebo dokonce „my všichni“, to jest neumí to vůbec nikdo, protože to ani nejde?
Naopak o tom, že vážným nebezpečím je sama migrační vlna, není ve výzvě ani slovo. To je typický projev postoje, který jsem kdysi v souvislostí s destrukcí české demokracie nazval nechumelismus: nic až tak strašného se neděje, „wir schaffen das“. Ti, co ho zastávají, vycházejí z přiznání: beztak si s tím nevíme rady, tak proč bychom si lámali hlavu. Tedy hned na počátku zároveň bagatelizace problému a kapitulantství.
V rozporu s tímto málo sebevědomým základem je pak řada dutých slov, jimiž výzva přímo hřmí: „varujeme“ (2x), „apelujeme“ (2x), „vyzýváme“ (2x), „požadujeme“ (oponenti tábora „sluníčkářů“ přišli s řadou zcela konkrétních, většinou velmi nemravných návrhů na praktická opatření od nasazení armády na hranicích až po zákaz vstupu muslimů na území ČR a vytváření ozbrojené „domobrany“). Dávají tak najevo vlastně jen dosti velké sebevědomí a přání, aby jim veřejnost, lidé, toto sebevědomí svými podpisy potvrdila.
V té věci by však nebylo dobré váhu podpisů přeceňovat, jednak proto, že jejich protivníci těch podpisů hravě seženou dvojnásobek, a jednak proto, že podpisy sehnané na internetu mají vždycky aspoň do jisté míry virtuální povahu. Je to gesto dosti sterilní a jako zbraň proti populismu neúčinné.
A hlavně: samo pojmenování problému je nepřesné a zavádějící: Nebezpečí, kterým dnes Česká republika a celé euroatlantické společenství čelí, jsou tři: za prvé obrovitá nezvládnutá migrační vlna, která destabilizuje Evropskou unii (s islámem či islamismem souvisí jen velmi, velmi zprostředkovaně), za druhé naprostá bezradnost vedení Evropské unie a vedení největších a nejsilnějších států Západu (USA, Německo, Francie), a za třetí, jistě, „nenávist, agresivita a fašizující tendence“, o nichž se v Adventní výzvě hovoří.
Jenže to třetí nebezpečí se stalo skutečným vážným nebezpečím proto, že je tu uprchlická vlna a zodpovědní politici si s ní vůbec nevědí rady. Adventní výzva je jen odrazem této bezradnosti v intelektuální elitě naší země. Důsledek je, že česká veřejnost je bezbranná vůči populistickým predátorům, protože ti, kdo by ji měli oslovit a společně s ní čelit nejen jedné, ale všem třem zmíněným výzvám, místo toho pouze předvádějí svou verbální sílu a krásu.
Pravda a Láska. Politický kýč. Zrada vzdělanců.
Adventní výzva je přitom jen jeden z pozdních květů politické kultury a ideologie, která u nás bývá označována souborně jako „Pravda a Láska“. Považuji za nutné se tu o ní trochu zevrubněji zmínit, protože se velmi výrazně podepsala na neslavném vývoji a nynější krizi České republiky, protože se vůči ní od jejích počátků na sklonku sedmdesátých let minulého století kriticky vymezuji a protože je ve frapantním rozporu s mým politickým přesvědčením.
Odvozuje se od myšlenek, které kdysi, na konci sedmdesátých let minulého století, zformuloval ve svém slavném eseji Moc bezmocných Václav Havel. Havel tam hovoří o potřebě překonat „post-totalismus“ jako systém (tím „systémem“ zjevně rozumí zaostalé ruské bolševické koloniální impérium, jehož součástí jsme v letech 1948–1989 byli; tím, že ho chápe jako „systém“, nevědomky a zbytečně vychází vstříc světovládným ambicím jeho ideologů).
Nevkládá příliš naděje v tradiční, zkostnatělou („buržoazní“) demokracií, opřenou o politické partaje – ta může být nanejvýš jen jakýmsi provizorním řešením na přechodnou dobu – a jeho projektem je „existenciální revoluce“, která se obrací od světa jsoucen ke světu bytí a ke „konkrétnímu člověku“ (konkrétní člověk v této heideggeriánské hantýrce je ovšem taky abstrakce).
Je prý třeba překonat nejen buržoazní demokracii, ale politiku jako takovou. Příští lidské společenství má být opřeno o improvizované skupiny, zakládané ad hoc ke splnění konkrétních cílů, v jejichž čele stojí osobnosti, disponující ne snad nějakým formálním mandátem, ale přirozenou autoritou.
Hned v prvních týdnech po listopadu 1989 se ukázalo, že něco podobného ve svobodné společnosti dost dobře nemůže fungovat. Česká společnost tehdy stála před úkolem se politicky organizovat a zapojit se znovu do rodiny západních demokratických států, a tak Havlovi američtí přátelé českého prezidenta poměrně snadno přesvědčili, aby své původní pojetí potichu a diskrétně revidoval.
Jako všechno, co se děje potichu a neveřejně, zůstala revize nedůsledná a mlhavá a zjevné nepřekonané anarchické prvky původní Havlovy koncepce (např. trvalá nedůvěra v politické strany a potřeba je korigovat „občanskou společností“ s nejasnými pracomocemi a nejasným a nezměřitelným politickým mandátem) osudově poznamenaly celé polistopadové politické uspořádání. Z nestabilního podhoubí Pravdy a Lásky nikdy nevyrostl žádný silnější a trvalejší politický útvar.
Všechna zásadní politická střetnutí, do nichž okruh inspirovaný Václavem Havlem na vysoké politické úrovni vstoupil, skončila neúspěchem: od voleb do FS ČSFR a ČNR v roce 1992 (potupná porážka trosky Občanského fóra, zvané Občanské hnutí) přes volby do PS v roce 1998, z nichž se zrodila Opoziční smlouva, neslavný pomalý sesuv koalice z roku 2002 od Špidly přes Grosse k Paroubkovi, až po výraznou porážku „pankáče Karla“ v prezidentské volbě z roku 2013 (proboha, kdo si tu pubertální pitomost vymyslel!).
Jediné, v čem byl vliv Pravdy a Lásky opravdu mohutný a úspěšný, byla Velká protikorupční revoluce z let 2012–2014. V tiché a asi i bezděčné spolupráci s ČSSD a „orgány činnými v trestním řízení“ (některými) se podařilo posthavlovské mediální lobby vládu zpuchřelých politických stran, tj. polistopadový demokratický režim, více méně rozmetat; a tak dominantní postavení na politické scéně má dnes neformální společenství občanů, kteří makají a nekradou, vedené Andrejem Babišem (zvláštní varianta existenciální revoluce! Heslo „překonání tradiční politiky“ je ovšem u Babiše stejné jako u Havla a jeho stoupenců; v tomto smyslu je Andrej Babiš cosi jako Václav Havel čtvrté cenové kategorie). Nevěřím, že by to někdo ze zúčastněných byl předem plánoval. Ale stalo se.
Setrvalá bujará lehkomyslnost a naprostá nezodpovědnost tohoto způsobu politické praxe je dosti úděsná.
Podstatné je, že celá ideová konstrukce Pravdy a Lásky je politický kýč, u něhož nejde o to získat v zápase o lidské duše přívržence, a pomoci tak bližním, ale líbit se: líbit se druhým (hlavně těm „světovým“, vlivným a zároveň vlastně nezúčastněným), aby se účastníci nakonec mohli líbit i sami sobě.
V důsledku toho skýtá dnešní česká společnost velmi smutný obraz. Uprostřed vážné světové krize, ohrožující mimo jiné i základy politického uspořádání České republiky, už tak mocně poškozené, stojí proti sobě dva „tábory“: na jedné straně poměrně dobře organizované neformální společenství obratných a zkušených politických šíbrů, jimž nejde o nic jiného než zjednodušit si vládnutí a politickou manipulaci, a na druhé nepříliš početné hejno rozvášněných postpubertálních intelektuálů, mávajících červenými kartičkami. A mezi nimi bezprizorná společnost, kterou ti první chtějí ovládnout a těm druhým na ní v podstatě ani tak moc nezáleží. Bylo by tedy možné mluvit, i když vlastně v opačném smyslu, než to kdysi učinil Julien Benda, o zradě vzdělanců, kteří upřednostňují svůj exhibicionismus a své ideologické chiméry před službou bližním.
Komu máme pomáhat. Co jest obec
V Adventní výzvě se hovoří o lidech, hledajících bezpečí a lepší život, kteří prosí o pomoc, a o „humanistickém postoji“ být nablízku trpícím a snažit se jim pomoci. Tak především: dá se říci, že každý, kdo trpí, hledá lepší život, to ale neznamená, že každý, kdo hledá lepší život, musí zároveň trpět takovým způsobem, že bychom byli zavázáni mu pomoci. A za druhé, pomoc ohroženým a trpícím jistě patří k základním závazkům našeho společenství. Je ovšem velmi zapotřebí ten závazek rozvést a upřesnit.
Každé konkrétní lidské společenství, každá „obec“ v širokém slova smyslu, vzniká jako vymezené uskupení lidí, kteří se výslovně nebo mlčky zavázali ke vzájemné pomoci. Nevzniká na základě svobodné volby nějakého hysterického vizionáře, který se rozhodl pomoci všehomíru. Je to ve svých východiscích praktická věc, nikoli realizace království Božího na zemi, a pokud je nějaké společenství projektováno jako uskutečnění Božího království na zemi, je už předem dáno, že se v něm nebude dát žít (bude to něco mezi blázincem a kriminálem).
Ti, s nimiž v „obci“ žiji, jsou mí bližní. Ve vyspělejších společnostech (a společnosti křesťanského okruhu k nim patří) pak pojem bližní přesahuje tyto hranice, takže v evangeliích – to je velmi významné – zahrnuje nakonec i nepřátele. To ale ještě vůbec neznamená, že by nebylo nutné mít jasno v tom, kdo je můj nepřítel a kdo ne.
V situacích, jako je ta momentální na Blízkém východě, a ve všem, co se z ní odvíjí, je proto třeba docela přesně vědět, komu máme pomoci, s kým se k tomu účelu můžeme, přesněji řečeno smíme spojit, a před kým se naopak musíme bránit. A co je ještě podstatnější: pomoc musí být dostatečná, to znamená účinná.
Nestrašnější následky mívá pomoc, která budí falešné naděje: např. v roce 1956, v době maďarského povstání, kdy západní politici vzbudili dojem, že revolucionářům mohou pomoci víc, než bylo v jejich silách; a v době velmi nedávné způsobila něco velmi podobného zcela neuvážená gesta „Mutti“ Merkelové vůči uprchlíkům.
Budit falešné naděje je horší než nepomáhat vůbec. Pomáhat se přitom ovšem samozřejmě má a musí. To, o co jde, je praktická účinná pomoc, která nestojí na emocích, na hysterii, ale na střízlivém a kritickém posouzení situace. Tedy zase politický realismus.
Chtěl bych v této souvislosti připomenout to, co pokud jde o praktickou, účinnou lásku k bližnímu jako o základ rozumné a slušné politiky, vždycky zdůrazňoval zakladatel českého politického realismu Karel Havlíček: je lépe pár lidí opravdu milovati než každého trochu; kdo říká, že miluje všechny, nemiluje nikoho. Zmiňuji to s trochu zlomyslným odkazem na líbivé velkoústé úvahy, které kdysi věnoval Václav Havel své vlastní globální odpovědnosti za osud zeměkoule.
Máme co bránit
Některé ideologie (výrazně například marxismus) se snaží vzbuzovat v lidech a v obcích, v něž se lidé sdružili, pocit jakési apriorní provinilosti vůči těm, kteří jsou na tom hůře než oni: všechno, co máme proti jiným navíc, např. bohatství, blahobyt, pohodlí, jsme dobyli na jejich účet, a jsme jim to tedy dlužni. Západní společnost je na takové obviňování už od počátku devatenáctého století velmi citlivá a někteří vyčůránkové (např. ruské impérium a jeho ideologové před- i porevoluční) této západní slabosti s chutí zneužívali. Měli bychom mít sílu toto vyvolávání apriorní provinilost rozhodně odmítnout.
„Obec“, užší i širší společenství, v němž žijeme a do něhož jsme se většinou narodili, je nám užitečná, máme ji rádi. Otázka zní: stojí nám taky za to, abychom ji bránili a něco pro ni obětovali? Nebo je to naopak něco, co samo je třeba rovnou a bez dalšího obětovat pro nějaké vyšší, globálnější, univerzálnější zájmy?
Jistě, pomáhat je vždycky obtížné, bolestivé, člověk přitom vždycky něco riskuje, něco tratí, ale měl by být takové oběti schopen. Jenže zároveň platí, že bohatství, blahobyt a pohodlí jsou jen rubem naší svobody a smysluplného, sociálně spravedlivého uspořádání naší společnosti. O ně v potu tváře usilovaly a za ně prolévaly krev generace našich předků, jimž jsme proto zavázáni, na něž bychom měli být pyšní a ne se za ně hanbit. A je směšné si myslit, že když se jednoduše vzdáme svého relativního bohatství, blahobytu a pohodlí, dokážeme si bez problémů udržet svobodu a spravedlivé uspořádání společnosti. Obojí spolu souvisí, první plyne z druhého.
Praktickým důsledkem takové rezignace bude, že už nebudeme schopni pomoci vůbec nikomu: z povahy věci totiž plyne, že pomáhat může jen silnější slabšímu, sebejistější frustrovanému a samozřejmě bohatší chudšímu. Naše hmotné výhody nám pomoc zároveň umožňují a zavazují nás k ní, tak to v životě chodí. Jistě, pomáhat musíme, ale je legitimní pomáhat bez hysterie a s rozmyslem: jinak sice sobě uškodíme a nikomu nepomůžeme.
Je také třeba opřít se hysterii a nepropadat loupeživým a hloupým ideologiím, které se snaží připravit nás o schopnost bránit to, za co se vůbec nemáme stydět. Lidé by se neměli nechat takto záludně připravit o sebeúctu, tedy o víru v sebe samy. Pokud tak učiní, nebude jim už pomoci. Tato víra jistě není tou nejdůležitější, ale přitom ta druhá, důležitější, bez ní vůbec není možná. Sebeúcta a víra v Boha spolu souvisí víc, než by se na první pohled zdálo.
To, co nám v nynější vážné světové krizi hrozí úplně nejvíc, je demoralizace. Přichází v líbivém převleku, halí se do vznešených, rádoby ušlechtilých, altruistických zásad. Obstát v nynější krizi znamená mimo jiné i nepodlehnout tomuto svodu.
EU je v krizi: přesto je naší jedinou nadějí
A na závěr už jen dvě malé, ale zásadní poznámky k povaze globální krize, která postihla euroatlantické společenství. Dnešní obrovitá uprchlická vlna je jen jejím posledním, kritickým stadiem, chystala se už dlouho. Chtěl bych zmínit tři její prvky, tři výrazné a zdaleka viditelné špičky velkého ledovce, které nemůže přehlédnout ani politický komentátor, který všechno sleduje z malé země na pomezí střední a východní Evropy a pro něhož je prakticky vyloučené tu krizi nějak viditelně ovlivnit. Přesto se musí pokusit ji aspoň pojmenovat – s nadějí, že si toho snad někdo všimne:
Problém první: Barack Obama. Nynější americký prezident se dostal do funkce vítězstvím ve volební kampani, která svou chiliastickou a poněkud hysterickou atmosférou a heslem „Yes we can“ vzdáleně připomínala euforii prvních polistopadových týdnů v ČR a havlovský slogan o pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí (a dnes zároveň připomíná taky euforii naší Velké protikorupční revoluce a Babišovy řeči o obyčejných lidech, kteří se už nedokázali dívat na politiky, co nemakají a kradou, a rozhodli se vzít osud země do svých rukou). Dnes je zjevné, že přinejmenším Obamova zahraniční politika „resetu“ (projev dobré vůle, který se dnes v mnoha ohledech jeví jako nevědomé kapitulantství) ztroskotala a USA a Západ kvůli ní zabředly do problémů, s nimiž si dnes nevědí rady.
Problém druhý: Angela Merkelová. Po dlouhých letech klidného, údržbářského vládnutí byla v poslední době konfrontována se dvěma problémy, s nimiž si nedokázala poradit – nejprve s řeckou krizí a pak s přinejmenším stokrát nebezpečnější migrační vlnou. Selhala a nedokázala z toho vyvodit žádné závěry.
Z českého hlediska je to nepříjemné, znamená to, že jsou v tuto chvíli otřeseny dva mohutné pilíře, na nichž stojí bezpečnost a stabilita České republiky: ten americký a ten německý. Nejde o to šířit paniku a už vůbec ne o to zpochybňovat naši euroatlantickou orientaci: je jen nutné a poctivé na to upozornit.
A konečně problém třetí: Jorge Mario Bergoglio (tj. papež František). Uvádím ho jen na okraj, politiky a západního společenství se týká nikoli bezprostředně. Jednak katolickou církev nelze brát jako euroatlantickou instituci, má a chce mít univerzální povahu (a proto svou univerzalitou dnes bohužel trochu připomíná OSN). A bezprostředně se netýká ani mne, nejsem katolík. Jenže situace v USA a v Německu na mne dopadá přesto, že nejsem ani Američan, ani Němec, a nemohu ji tedy vlastně nijak přímo ovlivnit, a stejně mne zasahuje i situace mohutné duchovní, kulturní a chtě nechtě i politické instituce, jakou je katolická církev.
Kromě toho, balistická křivka papežových aktivit zatím nedospěla ani náhodou tak hluboko jako křivka politické dráhy Baracka Obamy a Angely Merkelové. Naopak, papež je dosud na výsluní úspěchu a veřejné přízně.
Přesto kýčovitý kult sociálnosti a chudoby i soustavná kajícná sebekritika církve, která je ovšem nakonec a v reálu vlastně kritikou jejích evropských kořenů, jsou projevem téže ideové krize a téhož kapitulantství jako v čistě politické rovině ústupčivá politika Baracka Obamy a Angely Merkelové.
Ideologie, jejímž odrazem a vlastně plodem byla kdysi havlovská Pravda a Láska, se v globále vyčerpala a prokazuje se jako neúčinná a nebezpečná.
Přesto naší nadějí do budoucna zůstává jen a jedině euroatlantické společenství a zvláště Evropská unie. Jednak proto, že z ní můžeme vycouvat buď do Ruska, nebo do rozvratu podobného Sýrii či Libyi, a nejspíš najednou do obojího, jednak a hlavně proto, že je to obdivuhodný a prospěšný projekt, s nímž jsme rádi spojili své naděje a který je třeba držet.
Potíž je jenom jedna, vlastně technická. Nezbývá než konstatovat, že dnešní vedení EU, Evropská komise a Evropský parlament úplně selhaly. V demokratickém společenství se to stává velmi často a nebývá to vůbec žádný problém: vypíší se volby a parlament i vláda se vymění. V Evropské unii však zatím nejsou vypracovány žádné mechanismy, jimiž by se dalo takové nezbytné a prospěšné výměny dosáhnout. Vlastně o tom zatím ani nelze dost dobře vést nějakou efektivní veřejnou rozpravu.
Jasné je tedy jenom toto: Za prvé, jediným účinným a smysluplným řešením nynější krize EU není její rozvolnění, ale naopak její další integrace. Za druhé, způsob řešení této integrace je něco, co se nedá jednoduše vyčíst z minulých zkušeností ohledně fungování národních států ani nadnárodních útvarů. A za třetí, základy toho řešení se musí položit za pochodu a navíc uprostřed hluboké krize EU jako instituce. Dost to totiž spěchá.
[ctete]37186[/ctete]
