Prahou nadále zmítá návštěva čínského prezidenta ze začátku tohoto týdne. Věnoval jsem se jí ve zvláštním komentáři a vztahuje se k ní i výzva Klubu na obranu demokracie „Nedejme se zmást a zastrašit!“. Zde je několik dalších postřehů:

Miloš Zeman už předem zpochybnil dosavadní českou zahraniční politiku a dal slovy i činy najevo, že chce dělat jinou, podle sebe lepší. Prohlásil: „Je to nový začátek, protože mezi Čínou a bývalou vládou České republiky byly velmi špatné vztahy. Zdůrazňuji bývalou vládou, protože ta vláda velmi podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie. Teď jsme znovu nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních zájmech. Nevměšujeme se do zájmů žádné jiné země. A to je moje vysvětlení toho nového začátku.“

Pan prezident zkrátka vzal via facti českou zahraniční politiku pevně do svých rukou a nikdo až tak moc neprotestuje.

ČSSD nemá sílu se výrazně vzepřít ani Zemanovi, ani Babišovi (oběma nechtě, ale výrazně pomohla k moci), ačkoli jí oba jdou ze všech sil po krku a připravují ji krok za krokem o výkonnou moc. Je to těžké: Když někdo prodá svou duši čertu (v tomto případně hned dvěma najednou) za tím účelem, aby se chopil moci, pak sice moc v té či oné míře a na chvilku opravdu uchopí, ale o duši v každém případě přijde.

Dále: Zeman čínskému prezidentovi slušně řečeno lichotil mj. slovy: „…Bílý dům byl postaven 450 let poté, co tu vznikla katedrála sv. Víta. Takže není za co se stydět.“

Nikdo, ani „američtí imperialisté“, na panu prezidentovi nechce, aby se styděl za katedrálu sv. Víta. Stydět by se ovšem měl, a pořádně, za takovéhle řeči. Jednak jsou zcela obecně projevem mindráku (všichni si o nás chudáčcích myslí, že nám čouhá sláma z bot, a přitom nám už kdysi dávno postavili naši zdatní čeští chasníci Matyáš z Arrasu a Petr Parléř katedrálu jako hrom). A za druhé: Staří lidé leccos pamatují a já se například pamatuji velmi dobře, že se za mého dětství chlubili čeští bolševičtí ideologové tím, jak Ilja Erenburg, tehdy Stalinův spisovatelský lokaj, prohlásil, že v době, kdy se v místě, kde stojí Washington, proháněli bizoni, byla už v Praze univerzita. Našincům to lichotilo a na chvilku mohli zapomenout na to, že jsou právě grilováni na pekáči. Nic nového pod sluncem.

A do třetice všeho spíše zlého než dobrého: Je jistě fajn, že všude, kam ruka zjednaného čínského turisty v červeném triku či českého policajta nedosáhla, vlály tibetské vlajky. Zato tchajwanských vlajek jsem se nějak moc nedopočítal. Přitom na Tchaj-wan si komunistická Čína zjevně brousí zuby a Tchaj-wan zároveň podle Západu vlastně formálně a právně neexistuje – jak ho pak chce Západ bránit?

Tchaj-wan má právo na existenci, jistě že ne jako představitel Číny (tím je reálně vzato ČLR), ale jako Tchaj-wan. Nikdo rozumný jistě nebude bránit sloučení Číny a Tchaj-wanu, ale jenom tenkrát, když se pro to Tchajwanci sami svobodně a legitimně (nikoli potěmkinsky) rozhodnou.

Praha ovšem ve své „sesterské“ smlouvě s Pekingem považuje expresis verbis Tchaj-wan za součást ČLR a teď představitelé našeho hlavního města v Praze s pompou podepsali formulaci, kde není sice o Tchaj-wanu výslovně nic řečeno, ale přesto je jeho právo na existenci nepřímo zpochybněno. Navíc je tam ovšem taky jakýsi odstavec o lidských právech a neříká se přímo, že v komunistické Číně je svobodné tržní hospodářství – jaká emancipace z české strany!

A ještě jedna věc, kterou považuji za zcela skandální. Podle Babišovy Mladé fronty DNES nebyl na Hrad k setkání s čínským prezidentem vůbec pozván premiér Sobotka (vicepremiéři Bělobrádek a Babiš ano). „Je to prezidentská, nikoli premiérská návštěva“, řekl jeho mluvčí Ovčáček.

Mám k panu Sobotkovi spoustu výhrad, ale je to předseda vlády České republiky, jejímž jsem občanem, a tak Zemanovo „nepozvání“ Sobotky považuji jednak za drzost a jednak za pokus tichou cestou převzít kus exekutivních pravomocí a odstavit premiéra a vládu v zahraniční politice na vedlejší kolej.

Proboha, vždyť je to nebezpečné, copak to ti lidé nevidí? Proč se nebrání?

Článek vyšel v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.